Dobré ráno, milovaní nezlomnou Boží láskou!
Knihy hebrejských proroků přitahují dodnes pozornost mnoha lidí. Někteří touží vyčíst ze starozákonních proroctví datum konce světa a s ním spojené události (včetně pandemií). Jiní se zase snaží přesně zrekonstruovat historické události, které se v době působení proroků odehrály. Ale jako Boží děti, obdařené Duchem svého Otce, spatřujeme v knihách proroků něco víc: jsme zde svědky jakési Boží rozpolcenosti – dramatu mezi dokonalou Boží spravedlností, která nemůže nechat nevěrníka bez soudu a trestu, a dokonalou Boží láskou, který touží po opětovném intimním vztahu s nevěrníkem.
Malý velký prorok
Doba proroků byla plná nepokojů a převratných změn. Kdysi velkolepé Šalomounovo království se rozpadlo vedví, severní izraelské a jižní judské. Severní království později dobyli Asyřané, o dvě století nato padla jižní říše do rukou Babylóňanů.
Právě v této turbulentní době povstává mezi Izraelci mnoho proroků, aby varovalo před hrozící zkázou. Bůh je posílá k obyčejným lidem i ke králům. Jedním z nich byl Ozeáš. Ve srovnání s proroky, jako byli Izajáš, Jeremjáš či Ezekiel, patří Ozeáš mezi tzv. menší proroky. Ti toho napsali sice méně, ovšem jejich poselství bylo stejně velké a naléhavé! Dokonce v jednom směru byl Ozeáš jedinečný a kvůli tomu si jej také dodnes většina křesťanů pamatuje. Bůh mu totiž řekl, aby si vzal za ženu nevěstku, cizoložnici, smilnici! To byla věc zcela neslýchaná! Tehdy prostitutky často nabízely své služby k orgiím v pohanských chrámech a zbožný člověk by se jich ani nedotkl...
Proč něco takového Bůh Ozeášovi udělal? Proč chtěl, aby si Jeho prorok vzal za ženu nevěstku? A co z toho plyne pro nás dnes?
Ozeáš a jeho doba
Ozeáš žil v severním království kolem roku 800 před Kristem. Působil prorocky během vlády krále Jarobeáma II., což byl na jedné straně vojensky úspěšný král – dobil zpět ztracená území Izraele a v zemi vládla prosperita; na druhé straně však během jeho vlády dál v zemi převažovala modloslužba a vzkvétala zločinnost. Vidíme opět, zas a znovu, jak úzce je morální úpadek spojen s duchovním úpadkem, který vzkvétá v době materiální prosperity. Kolikrát se již historie v tomto ohledu opakovala?!
Ozeáš popisuje stav izraelské společnosti, když se obrací na její obyvatele: „Slyšte slovo Hospodinovo, synové izraelští! Hospodin vede při s obyvateli země, protože není věrnost ani milosrdenství ani poznání Boha v zemi. Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá prolitou krev. Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo; hynou i mořské ryby. … Můj lid se doptává svého dřeva, jeho hůlka mu předpovídá; tak jej zavádí duch smilstva. Smilstvím se odvrací od svého Boha.“ (Ozeáš 4:1-3,12)
Tohle bědování nad nevěrným a bezbožným životem Božího lidu nebylo ani tak bědováním Ozeáše, jako hlavně nářkem Boha. Velká část prorockých výroků je de facto vyléváním Božího srdce před Jeho lidmi. Je to, jako kdyby Bůh přišel k psychoterapeutovi a ten se zeptal tou svou obvyklou otázkou „Tak jak se cítíte?“ A Bůh se ústy proroků dává do řeči: „Jak se cítím? Jak mi je? Řeknu vám to. Našel jsem si ženu. Byla vyhublá na smrt, špinavá až běda. Ale vypiplal jsem ji, živil ji, šatil ji, staral se o ni. Ale ona mě opustila, nezná se ke mně. Šla za jinými, prodává se jim a mnou pohrdá. Jak mi je? Jsem zhrzený, zrazený, zklamaný, zoufalý!“¨
Pomyslete, jak velice opravdový, zaujatý a vášnivý je pravý Bůh! A jak vzdálen je představě jen jakési neosobní, abstraktní, lhostejné síly ve vesmíru. Živý Bůh naopak vášnivě miluje svůj lid, který kdysi vysvobodil, a je raněn jeho neustálou nevěrou.
Kdo mi porozumí?
A aby tohle své rozpoložení dal Bůh svému mluvčímu, Ozeášovi, pocítit na vlastní kůži, nařídil mu, aby si vzal za ženu nevěstku. Bůh chtěl, aby byl Ozeáš skutečně „vidící“ – jak se prorokům také říkalo – aby Ozeáš nejen viděl Božíma očima, ale také cítil Božím srdcem. Ozeáš měl zakusit Boží rozpolcenost – Jeho spravedlivý hněv i Jeho bezmeznou lásku, které ho vedly jak k varováním a hrozbám trestu, tak ke slibům vykoupení a záchrany.
Ozeášovi tedy Bůh řekl: „Jdi, vezmi si nevěstku a ze smilstva děti. Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina.“ Ozeáš si tedy vzal prostitutku, jmenovala se Gomera, a měl s ní tři děti. Jejich jména symbolicky vyjadřovala předzvěst blížícího se Božího trestu: syn Jizreel (což znamená „Bůh rozptyluje“), dále dcera Lórucháma (to jest „Neomilostněná“) a nakonec syn Lóami (to značí „Nejste-lid-můj“). Takto prostřednictvím Ozeáše Bůh oznamoval, že pro svou duchovní nevěrnost, kvůli svému „chození za jinými“ bohy, ztratili obyvatelé severní říše Izraele Boží milost a přízeň (> neomilostněná), přišli o Boží ochranu coby Jeho lid (> ne můj lid) a budou rozptýleni a rozprášeni (> Bůh rozptyluje).
A opravdu, stačila tři desetiletí a navenek prosperující a válečně úspěšná země nevydržela náporu Asyřanů. V letech kolem roku 720 před Kr. bylo hlavní město Samaří zničeno, tamní lidé byli vysídleni a nuceně promícháni s okolními národy. Nikdy se už severní království, těch tzv. „deset ztracených izraelských kmenů“, nedalo národnostně dohromady.
Tak jako Bůh odvrhl svůj stále smilnící lid, tak i Ozeáš odvrhl svou stále smilnící ženu Gomeru. Oba, Bůh i Ozeáš, chtěli, aby se „jejich manželka“ odvrátila od své nevěrnosti a oddala se jen „svému muži“. Ale nestalo se tak. Gomer stále „běhala za jinými“ a oddávala se cizoložství. Pro Ozeáše to nebylo snadné se jí vzdát a ani pro Boha ne.
Ozeáš zaznamenal Boží stesk: „Co mám s tebou dělat, Efrajime? … Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. Proto jsem [vás] otesával skrze proroky, ubíjel jsem [vás] výroky svých úst; z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo.“ (Ozeáš 6:4-6)
Ne, Bůh neměl a nemá radost z trestání lidí. Horlivě však touží po návratu své „ženy“ do své věrně milující náruče. Trestat své milované, to zkrátka Boha „nebere“. Jiný prorok Izajáš podobně prorokoval zkázu v jižním království, když hlásal, že Bůh tam „vykoná své dílo, dílo Jemu nevlastní; udělá svou práci, práci Jemu cizí.“ (Izajáš 28:21) Bůh tedy hlásá a vykonává soud a trest, ale nerad a vždy jedním dechem slibuje obnovu a nový začátek.
Vykoupení za velkou cenu
A to dává Bůh poznat a zažít i Ozeášovi. Nařizuje mu, aby svou nevěrnou ženu, která mezitím padla do otroctví, vykoupil za velkou cenu a nazval ji znovu „milovanou“ a „svou vlastní“. A tak čteme slova Ozeáše: „Hospodin mi řekl: Jdi opět a miluj ženu, milenku jiného, cizoložnici. Právě tak miluje Hospodin izraelské syny, i když se obracejí za jinými bohy …“ (Ozeáš 3:1) Zdá se, jakoby uprostřed všech hrozeb a hřímání unikla Bohu z úst ta nejhlubší touha Jeho srdce. Touha milovat i nemilováníhodné. Jak napsal jeden křesťanský autor, „Bůh se sám oddává divoké, neodolatelné moci své lásky“.
A tak následně u Ozeáše čteme (pro nezasvěcené rozporuplná slova): „Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat?… Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí. Budou následovat Hospodina, až zařve jako lev. Až vydá řev, přiběhnou s třesením synové od moře, přilétnou s třesením z Egypta jako ptáče, z asyrské země jako holubice. A já je usadím v jejich domech, je výrok Hospodinův.“ (Ozeáš 11:8-11)
Bůh tedy slibuje, že sám obnoví svůj lid. Rozptýlené opět shromáždí. Odpustí a nebude připomínat jejich hřích. Vepíše jim své zákony do nového srdce. Vdechne život hromadě suchých kostí. Budou jeden lid s jedním vládcem. A to vše s příchodem Božího Mesiáše! Ne, Bůh neopustí svůj lid, nepřestane jej milovat. Ozeáš tak končí svá prorocká slova pozitivně: „Jejich odvrácení uzdravím, rád si je zamiluji, neboť můj hněv se od nich odvrátil. Budu Izraeli rosou, rozkvete jako lilie, zapustí kořeny jako libanónský cedr. … Jsem jako zelený cypřiš; ode mne budeš mít ovoce, které poneseš.“ (Ozeáš 14:5-9)
Ozeáš poznal, jak je Bůh uvnitř sebe rozervaný, když musí trestat toho, koho vroucně miluje. A co teprve, když je v tom ten trestaný nevinně! To byl případ onoho Mesiáše, Ježíše. Byl ztrestán za nás. „Toto je můj milovaný Syn!“ zazněl hlas z nebe při Ježíšově křtu. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ zazněl hlas z Ježíšova kříže. Tehdy se Otcova tvář odvrátila od Toho, jenž byl kvůli nám učiněn hříchem, abychom se my v Něm stali Boží spravedlností (viz 2. Korintským 5:21).
Skrze Krista a v Kristu jste také vy a já byli povoláni za Boží lid. I my jsme byli shromážděni, obnoveni, obvázáni, zamilováni. Ačkoli nejsme z žádného izraelského kmene, byli jsme skrze křest naroubováni do vinného kmene. Právě na Ozeáše se apoštol Pavel později odvolával, když psal křesťanům v Římě: „… nás … povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. Jak je psáno u Ozeáše: `Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.´“ (Řím 9:24-26)
A co my teď?
Několik poučení se nám tak odkrývá v životě a ve slovech Ozeáše. I my jsme dříve žili jako smilníci, Boží nevěrníci. Nebo možná ještě v něčem pořád žijeme!? Pořád máme raději své modly – třeba rodinu, práci, kariéru, majetek, zdraví, schopnosti? Komu ale děkujeme, máme-li dočasnou hojnost a zdraví? A jak s touto svou hojností a se svým časem nakládáme? „Milosrdenství chci, a ne oběť,“ říká skrze Ozeáše Bůh i nám. Možná vidíme svou jistotu a bezpečí právě v tom, co máme a co umíme. Přitom zapomínáme, že pozemské bohatství vezme jednou za své? I v době Ozeáše země hospodářsky i politicky vzkvétala, ale 25 let poté ležela v troskách...
I nám proto Ozeáš vzkazuje: „Pojďte, vraťme se k Hospodinu, On nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže. Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před Ním budeme žít. Poznávejme Hospodina, usilujme Ho poznat.“ (Ozeáš 6:1)
My jsme v Kristu poznali svého „nebeského manžela“. Jsme jím milováni odvěkou láskou. Jsme Jeho lid. Hledíme na Jeho milosrdnou tvář a spolu s Ním hledíme stejným směrem – Jeho směrem: hledíme na svět kolem, který otročí a smilní, hledíme Jeho věrnýma a milujícíma očima. Nejsme tady, abychom svět soudili, ale abychom jej vyzývali k navrácení se, ke smíření se, k obnově, k uzdravení v Kristu Ježíši. Kdo Jemu patří, patří Mu navěky.
Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU