Dobré ráno, občané České republiky i občané nebes -
Četl jsem nedávno jeden poučný příběh ze středověku. Tehdy bylo běžné, že lidem vládli králové, knížata a jiní vládci. A v tom příběhu se jedna stará žena pravidelně modlila za to, aby její panovník žil dlouho, šťastně a spokojeně. Ovšem ten panovník byl známý svou ukrutností a bezcitností. A tenhle tyran se jednou doslechl, že se ta žena za něho modlí. Byl tím dojat a přišel za ní a zeptal se, proč se modlí za jeho dlouhý život, když je jako vládce tak krutý a nelítostný. Žena začala vyprávět, že když byla mladá, měla deset krav. A tehdy že vládl jeho dědeček. Ten byl také despota a zabavil jí jednu kravku. Ona se proto tehdy modlila, aby brzy umřel. A stalo se. Po něm ale nastoupil jeho syn, otec toho současného krále. Ten byl ještě větší kruťas a sebral jí tři kravičky. Opět se modlila, aby brzy zemřel, a stalo se. A nastoupil ten současný král. Vládl bezcitněji, než jeho předkové. Sebral jí pět krav, takže jí zbyla jediná. Nyní se modlila, aby žil dlouho a spokojeně. Obávala se, že kdyby se modlila za jeho smrt, přišel by někdo z jeho rodu a ona by přišla i o tu poslední kravku, co měla…
V naší zemi v současné době nevládnou králové, ale máme demokracii. Pravidelně si sami volíme ty, co nám vládnou, a dokonce máme od roku 2013 možnost zvolit si přímo i svého prezidenta. Současná hlava státu pak byla znovu zvolena před dvěma lety. A tak jsou mezi námi ti, kdo patří k většině voličů, kteří jsou s výsledkem voleb současného prezidenta spokojeni. Jsou tady jistě i tací, kteří jste – jako ta menší část voličů – zklamáni. Jsou tu nejspíš i volitelé, kteří se v roce 2018 k volbám z nějakého důvodu nedostavili. No a pak jsou tu samozřejmě i ti z nás, kdo tehdy k volbám ještě ani přijít nemohli, protože nedosáhli požadovaného věku. Ať tak či onak, my všichni, co tu teď jsme, máme jednoho prezidenta. My všichni, ať už jsme spokojení, nebo rozčarovaní, lhostejní nebo nezletilí, nyní víme, komu máme říkat „pane prezidente.“
Máme ale prezidentovi prokazovat úctu, i když jsme ho nevolili? I když si ji třeba podle nás nezaslouží? Máme se modlit za dlouhý, nebo za krátký život prezidenta? A stejně tak vláda – máme ctít vládu, která vydává i nepopulární a někdy zmatená rozhodnutí? Jak se k této otázce staví Bůh v Bibli? K čemu nás vyzývá a co důležitého nám k tomu říká?
Biblický pohled na otázku úcty k autoritám, vládám a králům je jasný a konzistentní napříč všemi knihami, které Bible obsahuje. Není to však pohled, a to uznávám, vždy snadno přijatelný a hravě aplikovatelný! Písmo přesto říká zcela bez skrupulí:
PODŘIZUJME SE VLÁDNÍ MOCI A CTĚME AUTORITY,
PROTOŽE NENÍ AUTORITY, LEČ OD BOHA.
Příklady ze SZ i NZ
Začněme připomínkou toho, že lidé, kteří znali Hospodina a věřili Mu, byli mnohokrát v dějinách v daleko horší situaci, než jsme my dnes s naší současnou vládou, prezidentem i premiérem dohromady. A přesto se ti, kdo uctívali Hospodina, chovali s úctou k těm, kdo jim vládli a nad nimi panovali.
Takový David, Boží muž, by mohl vyprávět. A Bible by mohla vyprávět a vypráví o něm. V 1. knize Samuelově je popisováno, jaké nespravedlivé zacházení a pronásledování zažíval mladý David od svého krále Saula. Izraelský král Saul na Davida žárlil kvůli jeho oblibě u lidí a bál se, že ho David násilím připraví o trůn. David si ale nedovolil na Saula vztáhnout svůj meč, i když k tomu měl příležitost. Tehdy v jeskyni uřízl jen cíp Saulova pláště a i z toho měl pak výčitky svědomí. Prohlásil rozhodně: „Na svého pána nevztáhnu ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný.“ (1. Sam 24:11) Pomazání olejem byl tehdy v případě králů způsob jejich korunovace. David tedy ctil svého krále, ač měl z lidského pohledu dobrý důvod ho nenávidět, pohrdat jím a usmrtit ho. Ale David věděl, že Saul je autoritou od Boha, a protože David uctíval Boha, ctil také ty, kterým byla Bohem svěřena pravomoc.
Později byly doby, kdy židé byli ve vyhnanství v Babylónu a tam jim vládl cizí král, Nebúkadnesar. To byl ten, co zničil jejich chrám v Jeruzalémě a mnoho judských rodin odvedl v okovech do své země. A přesto ti, kdo uctívali biblického Boha, jako třeba Daniel, ctili i tohoto krále. Neodvažovali se proti němu mluvit s posměchem či neúctou. Uposlechli jeho výnosy, pokud tyto nebyly v přímém rozporu s Božími zákony. (Např. odmítli, když se měli poklonit před zlatou sochou, viz Daniel 3.) Proč?
Daniel to říká, když chválí svého Boha slovy: „Požehnáno buď jméno Boží od věků až na věky. … On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum.“ (Daniel 2:20-21) Daniel věděl, že v pozadí autority králů a vládců je autorita Boží. A protože měl bázeň před Bohem, krále ctil, jakkoli to byl král bezbožný a tyranský.
Neboť to, jakým způsobem král nebo prezident vládne a uplatňuje svou autoritu od Boha, je odpovědností toho krále a prezidenta; každý se bude před Bohem zodpovídat za sebe a za to, jak naložil s tím, co dostal, včetně pravomocí a výsad!
O pár století později přichází na scénu vtělený Boží Syn. Bylo to v době, kdy byl židovský národ opět v područí cizí moci, tentokrát Římské říše. Židé museli platit císaři nemalé daně. Byli zbaveni některých svobod a vydáni na milost a nemilost římským místodržícím, zástupcům Říma v odlehlých teritoriích rozsáhlé říše. A jak se zachoval Boží Syn, když stál před jedním takovým pozemským správcem, Pilátem z Pontu? Ježíš byl v té době podřízen jako každý jiný člověk, jako syn člověka, a tak vyznal před Pilátem: „Neměl bys nade mnou žádnou (pravo)moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“ (Jan 19:11) Volně řečeno: „Ano, máš nade mnou pravomoc, protože ti byla dána od Boha. Konej však s vědomím, že se budeš zodpovídat za to, jak a k čemu jsi svou pravomoc použil.“
Pilát byl zjevně potěšen touto odpovědí a chtěl Ježíše jako nevinného propustit. Ale protože se bál, že by to vyvolalo mezi lidmi vzpouru a on by mohl být odvolán, nakonec souhlasil s popravou. Šlo mu víc o postavení, než o spravedlnost. Ale Ježíš se tomu nebránil. Věděl, že je to Boží milost, když člověk trpí nevinně, a že z toho dříve či později vzejde dobro. Tři dny nato se to potvrdilo. Ježíš vstal z mrtvých a to, co vypadalo jako prohra, se obrátilo ve vítězství. Vítězství i pro nás, ať nám tu na zemi vládne kdokoli, protože za naše hříchy bylo zaplaceno a my jsme se skrze víru v Krista stali také svobodnými občany nebes. Navěky!
Občané státu i nebes
Ano, my, křesťané, máme nyní dvojí občanství. Jedno trvalé v nebesích, druhé dočasné zde na zemi v České republice. I nás Bůh vyzývá k úctě vůči místním autoritám – prezidentovi, vládě, policii, soudům, atd. – protože autority jsou od Něho, jsou Jím zřízeny, jsou součástí Jeho řádu, který na zemi panuje. Pavel jasně říká: „Kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu.“ Pravomoc a autorita, např. prezidenta, je dána Bohem; úcta k němu je předepsána Bohem a nestojí na vnitřní hodnotě, dobrotě či kvalitě toho, kdo tou pravomocí vládne. Vždyť i například malému, obtloustlému a hloupému policistovi musíme zastavit, když mává plácačkou STOP. Je to projev úcty k němu na základě jeho postavení, ne vnitřní kvality a hodnoty.
Co nám může pomoci podřizovat se krutým vládcům a ctít i nepopulární autority? Je to vědomí, že jejich pravomoc je omezená na věci světské, pomíjivé a vnější. Vláda nás může připravit o majetek a statky, o svobodu pohybu, může zničit náš blahobyt. Ale její pravomoc nezasahuje do té věčné, duchovní, vnitřní sféry. Pozemský král nám nemůže zabavit nebeské kralování Krista a Jeho Ducha v našem srdci; světská vláda nás nemůže obrat o Boží milost, spásu, víru, odpuštění, o Boží slovo...
Mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu;
jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí;
umíráme - a hle, jsme naživu;
jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti;
máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme;
jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme;
nic nemáme, a přece nám patří vše.
- 2. Korintským 6:8-10
Dávejme s klidem to, co je císařovo, císaři; a co je Boží, dávejme s důvěrou Bohu. Naše daně, úcta a poslušnost – to patří pozemské vládě a autoritám. Naše srdce, které chce očistit od hříchu, naše tělo a mysl, které chce použít ke své slávě – ty patří Bohu.
Když vládnou hříšníci
Ano, je nelehké podřizovat se špatné vládě, tvořené hříšnými a omezenými lidmi. Ale není to ani tak problém vlády, jako problém náš. My máme – ze své přirozenosti – problém podřizovat se: děti rodičům, žáci učitelům, ženy svým mužům, podřízení šéfům, občané soudům a policistům, atd. Je to proto, že jsme zrozeni z Adama jako stvoření vzdorovitá, zatvrzelá, svéhlavá a vzpurná. Potřebujeme se „znovu narodit“ do Krista, který byl a je ve všem dokonalý, abychom v Něm přebývali a On v nás, v našem srdci. Jen tak se beze strachu budeme ochotni podřizovat i mizerným vládám, ctít i sebestředné autority, platit třeba i vyšší daně. Když je Kristus v nás, dokážeme se modlit, děkovat a přimlouvat „za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti,“ jak píše Pavel (1. Timoteovi 2:1-2).
S Kristem dokážeme také otevřeně protestovat, pokud vláda či prezident jednají nespravedlivě nebo bezbožně – jak to dělal třeba Jan Křtitel, který i krále Heroda káral za to, že žil s manželkou svého bratra, a říkal mu: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“ (Marek 6:18) Janovi nešlo o jeho vlastní prospěch a pohodlí; šlo mu o krále samého a o negativní vliv, který měl na lidi. Respektovat autoritu neznamená vždy jen tiše „šoupat nohama“, ale se vší úctou se přímluvami (ne pomluvami!) a výzvami zasazovat o to, aby ti, kdo vládnou, jednou obstáli před Bohem...
Přátelé, spíše než za změnu vlády a prezidenta prosme za proměnu. Proměnu svého (až potom jejich) srdce a svého postoje k autoritám. To je potřeba proměnit v první řadě. Neboť si můžeme být jisti, že není autority, leč od Boha. Když uctíváme Boha, ctěme i jím povolané. Amen.