Nejen listí pro krásu

Milí přátelé, zasazení jako stromy u tekoucích vod –

Nejspíš se vám již někdy stalo, že jste se s někým bavili o Ježíši a o své víře v Něho. Možná jste přitom narazili na člověka, který o postavě Ježíše téměř nic nevěděl – kromě toho, že se měl narodit v Betlémě o Vánocích a být ukřižován a vzkříšen o Velikonocích (což bylo mimochodem vše, co jsem věděl já před nějakými 25 lety). Nebo jste potkali člověka, který už něco málo znal a chtěl se dozvědět víc (někdy se ovšem stává, že člověk zná jen něco málo a z toho mála dělá dalekosáhlé závěry, a víc ani vědět nechce). Pak jsou také lidé, kteří mají přečtena všechna 4 biblická evangelia a vědí o tom, co Ježíš říkal a dělal; přesto však chovají vůči postavě Ježíše odmítavý postoj a snaží se najít v Jeho slovech a činech nějaký háček, nějaký rozpor, nějakou chybu. Jako by se pokoušeli dělat něco podobného, co za Ježíšova poníženého života na této zemi hojně dělali Jeho tehdejší nepřátelé – jak to píše např. Lukáš: „… začali na něj zákoníci a farizeové zle dotírat a na mnohé se vyptávat, činíce mu tak nástrahy, aby jej mohli chytit za slovo.“ (Lukáš 11:53-54) Někteří lidé se snaží o to samé i dnes.

Nicméně v jednom ohledu je pro křesťana užitečnější setkat se s názory člověka seznámeného s Ježíšovým příběhem, který ho přesto z různých důvodů odmítá, než s člověkem naprosto nedotčeným evangeliem. Užitečnější je to v tom, že to pak vede křesťana k hlubšímu studiu Ježíšova příběhu, k touze lépe pochopit důvod a význam Jeho slov a činů, případně se také seznámit s tehdejšími okolnostmi, zvyklostmi a celým kulturním pozadím. Možná přitom objeví nové obzory. Konfrontace s lidmi znalými věci nás tedy může posunout v chápání toho, kým Ježíš byl a proč se choval tak, jak se choval. A jak úžasné je to, co pro nás učinil.

Před nějakým časem jsem narazil na celý seznam argumentů, které autor uváděl proto, aby Ježíše zdiskreditoval. Snažil se uvést to, co vnímal jako nemorálnost v Ježíšově chování nebo jako rozpor mezi Jeho slovy a činy a tím, čemu jako křesťané o Ježíši věříme. Již dříve jsem na jeden takový údajný rozpor reagoval v kázání – bylo to na téma použití slova „moron“, hlupák, v různých kontextech a s různým úmyslem. Dnes bych se zastavil nad jiným příběhem – četli jsme si ho před chvílí z Markova evangelia – a podívali bychom se na to, co se tam stalo a zda nás tvrzení neznámého znalce posune v chápání smyslu Ježíšových slov a činů.

Argument, o kterém budu mluvit, by se dal nazvat „nevševědoucí Ježíš a neprávem prokletý fíkovník“. Zmíněný oponent Ježíše napsal: „Zahubení fíkovníku je krásným příkladem, jak anonymní pisatelé evangelií, ve snaze vytvořit zázračné příběhy o Ježíši, sami popírají jeho božskost. Pokud se příběh skutečně stal a Ježíš šel k fíkovníku a na něm hledal mimo období fíků nějaké plody, je to jasným důkazem, že Ježíš nebyl vševědoucí. A pokud Ježíš skutečně potrestal strom za to, že neměl plody v neplodném období, potom jeho jednání nebylo projevem víry, ale obyčejné hlouposti.“

Událost Ježíšova prokletí neplodného fíkovníku nebudí pohoršení jen v současnosti, ale byla terčem pohrdání i v minulosti. Jako příklad mohu uvést britského matematika, filosofa a spisovatele Bertranda Russella, žijícího v minulém století, který obvinil Ježíše z „pomstychtivé zuřivosti“! Ve své úvaze z r. 1957 nazvané „PROČ NEJSEM KŘESŤANEM“ píše: „Je to velmi neobvyklý příběh, vždyť na fíky nebyla ta správná roční doba a strom za to opravdu nemůže. Nemohu než pociťovat, že jak v otázce moudrosti, tak v otázce ctnosti nestojí Kristus tak vysoko jako někteří jiní lidé, známí z historie.“

Nuže, věnujme se těmto dvěma otázkám spojeným s Markovým příběhem.

Úvodní část textu říká: „Když vyšli druhého dne z Betanie, dostal (Ježíš) hlad. Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic, než listí, neboť nebyl čas fíků.“ Ježíš se musel jít podívat, aby zjistil, zda jsou na fíkovníku plody? Není snad coby Boží Syn vševědoucí?

Tato otázka nám může pomoci hlouběji pochopit, co to pro Ježíše obnášelo, když se Bůh stal člověkem a vstoupil jako člověk do lidských dějin. Slovo, které bylo u Boha, které bylo Bůh, se stalo tělem, jak píše v úvodu svého evangelia Jan. Možná nás napadá, že se Bůh obohatil tím, že na sebe vzal naše člověčenství. Ve skutečnosti to však znamenalo opak – Ježíš se při vtělení zřekl užívání božských schopností, božských práv a poct. „Obohatil se“ o lidskou omezenost, o lidské potřeby, lidskou slabost, křehkost, zranitelnost, smrtelnost. Jako Bůh nebyl Ježíš na nikom a na ničem závislý – Syn Boží měl od Otce život sám v sobě, byl tím, kdo mohl pravdivě říct: „Dříve než byl Abraham, já jsem.“ (Jan 8:58) Ale jako člověk se Ježíš stal závislým na svých rodičích a přátelích, na potravě, vodě, vzduchu, svitu slunce, na svém Otci jako svém Bohu.

Apoštol Pavel to nazval zchudnutím, ne obohacením, když napsal: „… byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy Jeho chudobou zbohatli.“ (2. Kor 8:9) A v jiném dopisu vysvětluje o Ježíši, že „způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.“ (Fil 2:6-7) Jako člověk Ježíš sloužil, netěžil ze svých božských vlastností, zřekl se výsad své rovnosti s Bohem Otcem, žil jako jeden z nás, lidí. Jako my měl hlad a žízeň, byl unaven, chodil pěšky. Byla to známka toho, že nebyl Bohem? Nikoli. Byla to známka toho, že byl člověkem!

Byly ovšem okamžiky, kdy Jeho božství „probleskávalo“ Jeho lidstvím, aby lidé kolem vůbec pochytili, že Ježíš není jen „syn tesaře z Nazareta“. Takže chodil pěšky, ale chodil také po vodě. Nebyl všude, ale věděl, že jeho přítel Lazar umřel. Byl hladový, ale také rozmnožil chléb pro všechny. Někdy se Ježíš ptal druhých, jako by nevěděl: „Za koho mne lidé pokládají?“, „Kam jste ho položili (Lazara)?“, „Kdo se mě to dotkl?“. Jindy ví věci, které jsou běžně člověku skryty – poznal, o čem druzí přemýšlejí; věděl, že ve vesnici před nimi bude uvázané oslátko; věděl, v jak tíživé situaci a s jakým srdcem dala chudá vdova svůj příspěvek do chrámové pokladnice.

Bavíme se tu zkrátka o spojení božství a lidství, tedy o něčem tak naprosto nepochopitelném a neuchopitelném lidskému rozumu! Ve svém lidství Ježíš omezuje přístup a využití svého božství, aby nakonec mohl být potupně ztýrán, usmrcen a obětován za hříchy celého lidstva. Ale jen oběť Božího Syna, nejen lidského syna, mohla vykoupit padlý svět a zaplatit za všechny naše dluhy vůči Bohu a Jeho svatému zákonu. Nic menšího by za svět nestačilo; nic většího už za svět nešlo dát.

Člověk Ježíš se tedy šel podívat, zda na fíkovníku rostou plody, když se zelená listím. Člověk Ježíš šel poté pěšky do chrámu, aby tam fyzicky vyhnal prodavače a kupující na nádvoří. Konal své činy jako člověk, ale s autoritou a mocí Boží! Což nás přivádí k druhé části tohoto příběhu.

Nejprve Ježíšova reakce, kdy na fíkovníku nenalézá plody, ale jen listí. „I řekl mu: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!“ Učedníci to slyšeli…“ Poté dělá Marek vsuvku a popisuje, jak Ježíš vejde do Jeruzaléma do chrámu, kde „vyčistí“ nádvoří od byznysu, který tam neměl co dělat. Pak se Ježíš opět vrací do Betanie a Marek se navrací k tématu fíkovník. „Ráno (následujícího dne), když šli kolem, uviděli ten fíkovník uschlý od kořenů. Petr se rozpomenul a řekl: „Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi proklel, uschl.“ Ježíš jim odpověděl: „Mějte víru v Boha!“

Není to poprvé, co při četbě Markova evangelia narazíte na tohle schéma, kterému se proto říká „markovský sendvič“. Jedna událost je přerušena popisem jiné, aby se pak dění vrátilo zpět k té první. (A1-B-A2) Ježíš zde prokleje neplodný fíkovník, pak jde do chrámu, kde vyvolá rozruch, aby se vzápětí naše pozornost vrátila k fíkovníku, který uschl od kořenů. Odtud sendvič – jako dva chleby, mezi nimiž je náplň. Možná už vám začíná docházet, že to celé spolu nějak souvisí. A je tomu tak! Událost po obou stranách vysvětluje, komentuje a vrhá světlo poznání na událost uprostřed. Příhoda o pokrytecky neplodném fíkovníku, jeho prokletí a uschnutí je tak vlastně názornou dramatizací předpovědi o chrámu, jeho pokrytecké neplodnosti a jeho blížícím se zániku.

Ježíš i jeho současníci dobře znali starozákonní metafory, ve kterých fíkovník (nebo vinice) představoval celý izraelský národ se svým centrem v Jeruzalémě a základem své zbožnosti v tamějším chrámu. Když Ježíš přichází k fíkovníku, zelenajícímu se listím, ale nenachází plody, je to obrazně stejné, jako když vzápětí vchází do chrámu jako Pán. Prorok Malachiáš o tom psal: „I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte.“ (Mal 3:1) Přichází v době svatého týdne, poté co byl před pár dny, v neděli, vítán zástupy voláním Hosanna! Má „hlad“ – má touhu spatřit, jak lidé v chrámu očekávají slíbeného Mesiáše, jak pulsuje životem jejich vztah s Hospodinem, jak se celé národy na nádvoří chrámu tísní, aby také předložily své modlitby Bohu Izraele. Jenže mohutný chrám, spravovaný množstvím kněží a jejich služebníků, slibuje jen listí, ale nemá žádné plody. V chrámu Ježíš nachází jen překupnictví, honbu za výdělkem, korupci a pokrytectví náboženských vůdců.

Ježíšovo jednání v chrámu nemá vést k očištění a nápravě tohoto stavu. Ježíš jen ten žalostný stav odkrývá, aby předznamenal zkázu chrámu. Jako fíkovník, který sliboval, ale nedodal, tak také chrám a celá izraelská povrchní zbožnost bude odsouzena a „uschne od kořenů“, od chrámu. To chtěl pisatel Marek svým čtenářům sdělit, a proto oba příběhy zabalil jako sendvič.

Byl to tedy projev hlouposti nebo pomstychtivé zuřivosti na straně Ježíše, že proklel fíkovník, který nenesl plody, když nebyl čas fíků? Mějme na paměti dvě věci. Zaprvé, u fíkovníků rostou plody dříve než listí. Když se tedy fíkovník zelenal listovím, na dálku budil dojem, že již má také fíky! Předčasné, mimosezónní, ale má. Jinak řečeno, když nebyla sezóna fíků, neměla být ani sezóna listí! Jistě za to nemohl, že „předstíral“, ale fíky neměl. Byl tak trochu jako ty makety ovoce, které bývají vystaveny za výlohou: vypadají, jako by byly zralé, chutné, ale když přijdete blíž, zjistíte, že jsou z plastu… Šlo tedy o to, že fíkovník se svým „pokrytectvím“ stal Ježíši praktickou „učební pomůckou“. Názorně na něm ukázal, že Bůh nestojí o „listí pro krásu“, o zbožnost na oko, před lidmi, ale o ovoce-nesoucí, ve víře zakotvené soužití člověka a Boha.

Někomu je možná líto „chudáka fíkovníku“, který za nic nemohl. Vzpomeňte ale, jak bylo líto Jonášovi uschlého skočce, kterému nedal vzrůst, ani se o něj nestaral; a přitom mu nebylo líto lidí v Ninive, nad kterými se Hospodin smiloval. Podobně někomu je líto fíkovníku, ale poučení od něj si k srdci nevezme. Přitom on sám je cennější pro Boha víc než mnoho fíkovníků!

Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst...
A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města?

(Jonáš 4)

Tou druhou věcí je poznání, že Ježíš není jen „vítač a objímač“ dětí, soucitný lékař a slitovný tišitel bouří. Je také tím, kdo má Boží pravomoc soudit celý svět, kdo přijde v den D soudit živé i mrtvé. Proto nás ještě dnes volá k pokání, k odvrácení se od bezbožnosti a svévole, od hrané a předstírané dobroty. Dnes je den nalezení spásy a odpočinutí v Kristově náruči. Dnes je den, kdy můžeme ctít Boha – nikoli na oko, ale – v duchu a pravdě, se srdcem očištěným od zlého svědomí, v chrámu svého těla, kde Boží Duch přebývá. I tento chrám, protože napaden hříchem, bude jednou zbořen, ale sám Bůh ho znovu postaví ve slávě.

Člověk a jeho věčná záchrana je pro Pána Ježíše důležitější než stromek, který o sobě neví, ani není schopen víry. Dnešní text uzavírá tedy Ježíš slovy ke svým učedníkům: „Mějte víru v Boha!“ Opravdovou víru, důvěru, která není mrtvá ani nečinná, ale nese ovoce dobrých skutků, pokorných postojů a mocných činů. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU