Milí přátelé, putující tímto světem s tváří upřenou k nebesům –
Minulou neděli jsme se věnovali některým slovním obratům, které se objevují v Písmu a které se týkají Boží tváře a toho, jak se vztahuje k nám. Mluvili jsme o významu „hledání Boží tváře“, „skrývání Boží tváře“ a „rozjasnění Boží tváře“. Dnes se podíváme na naši tvář, lidskou tvář, a na to, jak v Písmu tvář člověka souvisí s Bohem. Tématem dnes je: NAŠE TVÁŘ A BŮH.
Začal bych opět malou lingvistickou poznámkou. Všichni školou povinní vědí, že složená slova vznikají spojením dvou nebo více jiných slov. V češtině nejsou složená slova tak častá, ale přesto jich máme dost, např. elektroměr, automotoklub, spolupráce, nebo vlastní jména jako Vladislav či Jaromír. V jiných jazycích, tzv. jazycích polysynthetického typu, jsou vícenásobně spojená slova mnohem běžnější. Uvedu jeden učebnicový příklad z němčiny, kde se takovýmto dlouhým spojeným slovům říká tasemnice: slovo Donaudampfschifffahrtsgesellschaftskapitän znamená „kapitán dunajské paroplavební společnosti“.
Také ve staré řečtině, kterou je psán Nový zákon, se objevují složená slova. Expertem na vymýšlení novotvarů byl zejména vzdělaný apoštol Pavel. Připomeňme si jeho, před nedávnem zmiňované slovo syssóma, tj. spolu-tělo, kterým chtěl ukázat, že křesťané z pohanů a ze Židů tvoří jedno společenství církve, těla Kristova (viz Efezským 3:6). Nebo samo slovo evangelium pochází z řeckého euaggelion, což je složenina slov dobrý a zpráva či poselství. Evangelium je dobrá zpráva o naší záchraně v Ježíši Kristu.
Přijímání tváře
Jedno slovní spojení, které se objevuje v Novém zákoně a týká se naší tváře, je spojení prosópolémpsia. Prosópon znamená tvář a lémpsia znamená přijímání, braní (něčeho). Toto slovo používá v dnešním textu Jakub, když vyzývá křesťany, aby „nedělali rozdíly mezi lidmi“. Doslova: aby svou víru nespojovali nebo nepoužívali k „přijímání tváří“.
Přijímat tvář znamená soudit druhé podle toho, co je vidět, podle zdání, podle vnějších měřítek. Což jako lidé často děláme. Na rozdíl od Boha, který hledí na srdce, my se díváme na to, co máme před očima – všímáme si u druhých značkového či naopak otrhaného oblečení, čistých či špinavých rukou, barvy pleti, kvality zubů, značek aut, kterými lidé jezdí. Ve svém přístupu k druhým děláme rozdíly na základě „tváře“, ne na základě slov, postojů, a hlavně potřeb! Jako to dělal Ježíš.
Ano, když Boží Syn chodil mezi námi v těle člověka, nehleděl na postavení, bohatství atd. Rozmlouval s farizeji i s celníky, s králi i s nevěstkami. Všem chtěl přinést záchranu. Všimli si toho i Ježíšovi oponenti z řad zákoníků. Jednou, když Ho opět chtěli nachytat a zdiskreditovat, se na Něho obrátili se slovy: „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu (dosl. nepřijímáš tváře), nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.“ (Lukáš 20:21) Načež se Ho otázali, zda je pro židy správné dávat daň pohanskému císaři. Jako by chtěli vědět, zda opravdu nebude stranit a „přijímat tvář“ ani v případě pohana, ovšem zároveň císaře! Ježíš je svou odpovědí odzbrojil. S poukazem na tvář vyraženou na minci daně prohlásil: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Lukáš 20:25)
Ježíš vskutku netrpěl „tvářopřijímáním“, nestranil lidem podle vnějších znaků. A to je také charakteristická Boží vlastnost, která se projeví, mimo jiné, i při Jeho posledním soudu. Jak vysvětluje apoštol Pavel v listu Římanům: „Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo, předně na Žida, ale i na Řeka (tedy pohana); avšak sláva, čest a pokoj čeká každého, kdo působí dobro, předně Žida, ale i Řeka. Bůh nikomu nestraní.“ (Řím 2:9-11) Doslova: U Boha není „tvářopřijímání“. Žádné nadržování, zvýhodňování, protekcionismus u Božího soudu! Rozhodující bude, co člověk v tomto světě působil, zda zlo, či dobro.
A aby se každý mohl obrátit a začít – mocí Krista v sobě – působit dobro, posílá Bůh své evangelium o záchraně v Kristu všem lidem, bez ohledu na jejich tvář, na jejich národnost. Jako jeden z prvních židů to poznal apoštol Petr, když byl poslán k římskému důstojníkovi Kornéliovi. U něho v domě pak prohlásil: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v Něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech.“ (Skutky 10:34-36)
Bůh nás nepřijímá na základě naší tváře, našeho pozemského postavení, akademických titulů, výšky bankovního konta. Bůh hledí na srdce, které přitom sám v Kristu očišťuje a posvěcuje!
Přetvařování
Podívejme se ještě krátce na dva další výrazy, které se pojí s naší tváří a nějak souvisejí s Bohem. Jelikož máme sklon klást důraz, přijímat a hodnotit druhé „podle tváře“, očekáváme to samé od druhých. A to nás může snadno vést k tomu, že se přetvařujeme. Ale Bůh, který je pravdivý a přímý, nenávidí lidskou přetvářku, pokrytectví, licoměrnost, ukazování jiné tváře, která neodpovídá skutečnosti, ale co je podstatné (!), za účelem nějaké pochvaly, odměny, uznání, úcty od ostatních lidí. Pokrytectvím není případ, kdy navenek skrýváme své aktuální vnitřní rozpoložení, své trápení, protože nechceme v dané chvíli druhé obtěžovat, narušovat atmosféru apod. Bereme ohled na druhé, ne že u nich hledáme nějaký obdiv.
Typickými představiteli licoměrnosti byli v době Pána Ježíše farizejové. Svou zbožnost vystavovali jako zboží ve výkladní skříni. „Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli,“ řekl o nich Ježíš (Matouš 23:5). Ať už prokazovali dobrodiní druhým, nebo se modlili či drželi půst, vždy jim šlo o dojem, který vyvolají u okolí. Ježíš proto své učedníky učil nebrat si od farizejů příklad. „A když se postíte, netvařte se utrápeně (či zasmušile) jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled (doslova svou tvář), aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Matouš 6:16-18)
Upřená tvář
Ačkoli Bůh hledí na srdce, ne na tvář a zevnějšek člověka, přesto je jedna „poloha naší tváře“, kterou bychom si měli osvojit. Takovou tvář měl Pán Ježíš, když se odhodlaně chystal završit svou misi „obětního beránka“. V Lukášovi je psáno: „Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl (doslova svou tvář) k cestě do Jeruzaléma.“ (Lukáš 9:51)
Rozhodnost a připravenost jít dál k cíli stanovenému Bohem, pokračovat stůj co stůj, přes všechna pokušení a nástrahy a svody. Takový příklad si od Ježíše naopak vzít máme. V listu Židům jsme povzbuzováni: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“ (Židům 12:1-2a) I my jděme v Kristu dál, neohlížejme se jako Lotova žena za starým způsobem života, svou tvář upněme k Ježíši, Jeho milosti a odpuštění, k Jeho slovům a zásadám, k Jeho síle a moci Ducha.
Nesuďme cizí tváře, neklamme svou tváří, ale jako Kristus nastavujme druhou tvář. Amen.
Zde si můžete k poslechu stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze POUZE KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU