Naděje umírá poslední a ožívá první!

Byl vzkříšen! Kristus byl vzkříšen! Hallelujah!

Přátelé a následovníci Vzkříšeného!

V češtině je jedno úsloví, které říká: „Naděje umírá poslední.“ Jistě jste ho už slyšeli, možná i sami někdy použili. Je příhodné v situaci, kdy někdo zažívá těžké období, které je dlouhé nebo kruté a zdá se, že nemá žádné východisko. Je jako slepá ulička, bez odboček. Heslo „naděje umírá poslední“ má povzbudit dotyčného k víře v možný obrat nebo v konečný pozitivní výsledek – třeba trpí-li rakovinou a právě podstupuje chemoterapii. „Nic není prohrané! Neklesej na mysli! Naděje žije a umírá poslední.“ V dnešní době se asi nejvíc lidí upíná k naději, že pandemie coronaviru poleví a všechen ten „cvrkot života“ se zase rozběhne jako dřív.

Jako křesťané bychom mohli toto úsloví o naději rozšířit a doplnit o nezbytný prvek, bez něhož by nemělo zásadní smysl. Vždyť k čemu by bylo, že naděje umírá poslední, když stejně umírá?! Jenže dnes je Velikonoční neděle a my si připomínáme dějinnou událost, ke které došlo poblíž Jeruzaléma před mnoha staletími. Kristus Ježíš, ukřižovaný a zabitý, vstal ze svého hrobu jako Vítěz nad smrtí. Vstal „jako první z těch, kdo zesnuli“. Proto můžeme o naději směle prohlásit: Ano, naděje umírá poslední, ale také ožívá, vstává z mrtvých, jako první! A všichni s touto nadějí budou následovat!

Vzkříšený Kristus se stal naší první a základní nadějí pro veškeré naše bytí. Tak jako první vstal z mrtvých, tak jako poslední vstane nad prachem zemřelých, aby je vzkřísil.

Tuto jistou naději, toto pevné očekávání, si můžeme lépe představit a pochopit na ilustracích ze života. Představte si třeba, že čekáte na vlak spolu s mnoha dalšími cestujícími na nádraží v třeskutém mrazu. Čekáte na vlak, který nemá jízdní řád, a vy nevíte, kdy přijede. Čekáte dlouho. A je vám zima; zahříváte si ruce horkým čajem z automatu. Chvíli se bavíte s ostatními; mluvíte o vlaku, na který čekáte; dáváte drobné na čaj těm, kteří nemají. Chvíli si čtete nebo posloucháte hudbu. „Už aby ten vlak přijel“, přejete si.

Kolem jsou slyšet hlasy, že prý žádný vlak nepřijede. Vlastně nikdy, co si kdo z přítomných pamatuje, vlak nepřijel. Jen podle jedné kroniky před mnoha lety tudy projel a jeho strojvůdce údajně slíbil, že přijede znovu pro všechny, kdo na něj budou čekat. A proto jste tu, že máte naději, že očekáváte příjezd tohoto vlaku, který vás vytrhne ze zimy a odveze do teplých krajin. Vždyť bez této naděje jaký by mělo smysl trpět tady na mrazu?

Ano, mnozí odešli do svých vyhřátých domovů a na nějaký „vlak naděje“ nevěří. Vy ale víte, že i „dříví doma jednou dojde“ a zima se vplíží pod prahem i tam. Proto raději snášíte na nádraží krutý mráz a chlad, jen abyste příjezd vlaku nepromeškali. A to, přátelé, je přesný popis naší křesťanské naděje!

Zmínil jsem v úvodu současnou pandemii. Přinesla nám všem do života veliké změny. Někomu ztrátu zaměstnání, jinému ztrátu úspor, bohatství a pohodlí, dalšímu ztrátu bezvadného zdraví, jiným dokonce přinesla konec jejich putování tímto „slzavým údolím“. Pandemie nám zkrátka odhalila nejistoty našeho bytí v tomto světě; nejistoty, které tu byly i před ní, ale nebyly tolik na očích. Co tu dnes je, zítra už tu být nemusí. Stačí malá „brebera“, lidským okem neviditelná; stačí pád vrtulníku, nebo cokoli jiného. Před pár dny jsem utěšoval jednu paní, jejíž dospělý syn ztrácí zrak – na vrcholu sil, plný plánů na rozvoj a rozmach svého podnikání a rodiny, mu nyní hrozí, že nebude vidět.

Z tohoto pohledu se zdá směšná jedna reakce, která se objevila pod duchovním povzbuzením na internetu. Kdosi poznamenal: „Hned jak skončí pandemie, se do toho pustím.“ Ne, ne, není na co čekat! Už dnes – i během pandemie – je potřeba hledat a je možné najít jistoty pro naše bytí v tomto světě a naději pro naše bytí na onom světě!

Tím, že Ježíš zemřel za nás, získal nám odpuštění všech vin. Tím, že vstal z mrtvých, přinesl nám nový způsob a základ života. Života, který je prosycen a protkán Ježíšovými sliby. Ty sliby jsou naše jistoty, ač zdánlivě by mělo být jistější to, co vidíme. Jenže jistější jsou slova, která nikdy nepominou, i kdyby nebe a země pominuly (Lukáš 21:33).

A tak našimi jistotami je např. to, že Ježíš JE stále a všude s námi (nejsme v tom sami!); že Ježíš ZNÁ naše bolesti a trápení (rozumí nám a ví, jak se cítíme); že Ježíš nás UČÍ vidět Jeho očima a milovat Jeho srdcem (můžeme měnit sebe spíš než druhé); Ježíš MÁ MOC nás ochránit a zajistit (nemusí nás ochromit strach, jak to budeme zvládat); že Ježíš SLYŠÍ naše modlitby a přímluvy (nemusíme nic dusit v sobě); a konečně že Ježíš VEDE veškeré dění ke konečnému vítězství života nad smrtí a lásky nad sebestředností (a my tedy jsme na straně Vítěze!).

Ani jeden z těchto slibů by bez prázdného Ježíšova hrobu nebyl pravdivý a spolehlivý. Byly by to jen „řečičky“ někoho, kdo se stejně rozpadl v prach. Ale díky vzkříšení víme, že na Jeho slově můžeme stavět „dům svého bytí i nebytí“ jako na skále…

Když dávno před Kristem putovali Izraelci pouští, byli již svobodní od otroctví v Egyptě. Učili se důvěřovat Bohu a poslouchat Jeho příkazy. Ale pořád ještě byli na poušti, ještě nedosáhli Země zaslíbené. Ani my, obdařeni takovými sliby Ježíše pro tento svět, jsme ještě nedosáhli cíle. Vyšli jsme z otroctví hříchu, prošli jsme vodou křtu a byli spojeni s Kristem. Ale co by to bylo platné, kdybychom měli „naději v Kristu jen pro tento život“? Pak bychom, jak říká apoštol Pavel, byli „nejubožejší ze všech lidí!“ (1. Korintským 15:19). Ale je-li Kristus prvotina, ta první úroda, víme, že my budeme následovat a že díky Ježíši i my dosáhneme našeho nebeského domova.

Už se mi párkrát stalo, že mi lidé řekli: „Vy, křesťané, jen čekáte na onen svět, a tento svět a jeho problémy zanedbáváte.“ Není to ovšem tak úplně pravda. Kdybychom se vrátili k té ilustraci čekání na vlak, pak je pravda obojí: jednak se snažíme zpříjemnit ono čekání v mrazu – sobě i druhým, povzbuzujeme se vzájemně k vytrvalosti, svědčíme o naději, kterou vlak přináší; ale ano, na druhé straně víme, že cílem není hledat zde POMÍJIVÉ teplo a pohodlí, ale dočkat se vlaku, který veze VĚČNÉ teplo a pohodlí. Proto spoléháme i na Ježíšův slib: „Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6:40)

A my na tento poslední den, den příjezdu vlaku, chceme být připraveni! Tehdy se naplní naše naděje, která neklame. A tak jsme povzbuzováni: „Toužíme jen, aby na každém z vás bylo vidět neutuchající horlivost až do konce, kdy se naplní naše naděje; proto neochabujte, ale vezměte si za vzor ty, kdo pro víru a trpělivost mají podíl na zaslíbení.“ (Židům 6:11-12)

Naděje umírá poslední a ožívá první! Naděje má jméno Ježíš. Neochabujte v čekání na Něho. Sledujte vzory, jak čekají. Buďte připraveni, až přijde… trochu lépe, než byla na vlak připravena tahle slečna na obrázku (případně na tomto videu).

Ani ne před týdnem se objevil v novinách titulek: „Zemřel Petr Kellner, nejbohatší Čech – jak to ovlivní naše životy?“ Velikonoce, svátky vzkříšení, říkají: „Vstal Ježíš Kristus, nejpokornější Bůh – jak to ovlivní naše životy?“ Už tím, že máme naději, která nebude zmařena. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU