Kristův pokoj vám všem!
Už jste někdy, přátelé, cestovali časem? Ano, ptám se, jestli jste už cestovali časem?
To přeci nejde, říkáte. A máte svým způsobem pravdu. Na „turistiku v čase“ se dívá skepticky většina dnešních fyziků (přestože některé Einsteinovy rovnice všeobecné teorie relativity za určitých extrémních podmínek přesun těles v čase nevylučují). Ovšem přesto si dovolím tvrdit, že jsme my všichni, co tu jsme, už v jistém smyslu časem cestovali. Všichni si totiž uchováváme v mysli a v srdci vzpomínky. Jistě, vzpomínky nám umožňují jakoby cestovat zpět v čase, vrátit se do dřívějších dob a připomenout si situace, které jsme prožili.
Šťastné vzpomínky pak v sobě rádi chováme, pěstujeme je a těšíme se z nich, viďte. Vždyť kvůli nim pořizujeme fotky a natáčíme videa z dovolených – jednou nám připomenou, co jsme prožili. Nebo jako děti dáváme svým kamarádům a učitelům památníky, aby nám do nich něco napsali či namalovali „na památku“, tedy k tomu, abychom si na ně někdy v budoucnu vzpomněli. (A když mají památník u sebe moc dlouho, musíme jim zase taktně připomenout, aby nám ho nezapomněli vrátit.)
Všechno tohle vzpomínání, připomínání a upamatovávání se má něco společného: že se nám něco znovu objeví v naší mysli – my si to znovu uvědomíme a připomeneme. A je-li to vzpomínka na něco dobrého a příjemného, tak nám to může znovu udělat radost, potěšit nás to a povzbudit v srdci, když je nám ouvej; možná nás to někdy dožene až k slzám dojetí.
Památeční jídlo na památeční událost
My, křesťané, jsme od Ježíše Krista, našeho věrného Přítele a Učitele, dostali také něco „na památku“. Nebyl to obrázek do památníčku. Bylo to společné večerní jídlo – „Večeře Páně“. I dnes hodláme při této zvláštní události spolu jíst a pít, abychom „cestovali časem“ a připomněli si Ježíšovu sebeobětavou lásku k nám, která Ho přivedla až ke smrti na kříži – za nás a pro nás. A kvůli tomuto připomínání Ježíš tuhle večeři také ustanovil.
Bylo tehdy jen pár hodin před Jeho zatčením, odsouzením a ukřižováním. Ježíš se setkal se svými nejbližšími v jedné místnosti kdesi v Jeruzalémě. Při večeři vzal chléb, o kterém řekl, že je to Jeho tělo, a dal ho svým učedníkům, aby ho jedli „na Jeho památku“. Stejně tak vzal kalich s vínem, o kterém řekl, že je to Jeho krev, a dal jej svým učedníkům, aby z kalicha pili „na Jeho památku“.
Ono „na Jeho památku“ znamená „k Jeho připomenutí“. Při jedení a pití nám tedy znovu vyvstává na mysli a v srdci Ježíš a Jeho oběť za nás. Vy i já si osobně připomínáme Toho, který mě tak miloval, že ač sám bez jakéhokoli hříchu, stal se zosobněním mého hříchu; ač sám Bohem požehnaný, stal se zosobněním mého prokletí. Na svém těle odnesl a a svou krví smazal můj hřích a vytrpěl můj věčný trest a přinesl mně smíření s Bohem. Zbořil každou duchovní zeď, která mě oddělovala; zničil každý duchovní dluh, který jsem já měl. To si každý individuálně připomínáme, zatímco přijímáme spolu s chlebem a vínem Ježíšovo tělo a krev.
Jak a proč?
Možná si říkáte: „Ve vzpomínkách si vybavujeme to, co jsme zažili. Jak si ale můžeme připomínat něco, co jsme vlastně nezažili?“ Ježíš Kristus byl přece obětován před dvěma tisíci lety. My jsme se narodili teprve před pár lety či desítkami let. Tak tomu je ale jen z našeho pohledu, který je vázán časem. Z Božího pohledu, z pohledu duchovní skutečnosti, jsme při ukřižování byli taky! Naše viny tam visely na kříži. Naše staré hříšné já tam bylo přibito spolu s Kristem. Satanovy žaloby proti nám tam zazněly ve vzduchu. Všechny ty chvíle, kdy jsme zalhali, podvedli, ublížili, zranili, nevšímali si, urazili, zklamali … ať už v myšlenkách, slovech i činech … všechny ty chvíle tehdy proběhly v mysli Boha, který tam proklál Ježíše pro naši nevěrnost a ztrestal Ho pro naši nepravost. (Izajáš 53:5) Nezažili jsme tedy ukřižování na vlastním těle; to zažil Ježíš za nás. Ale když umíral, to „staré stvoření v nás“ tam zemřelo spolu s Ním.
Možná se ptáte: „A proč si tohle máme podle Ježíše pamatovat a připomínat?“ Snad proto, abychom vypadali zbožně? Abychom splnili nějaké podmínky? Vůbec ne. Ježíš věděl, že to budeme potřebovat. On ustanovil tuto památku kvůli nám!
Věděl, že v tomto světě budeme zažívat těžkosti a trápení, že si poneseme s sebou jizvy a zranění, která bolí, že budeme mít neustálé výčitky, že jsme selhali jako manželé, jako rodiče, jako děti, jako bližní. Jaká nesmírná útěcha potom přijde, když si při Večeři Páně ve víře připomenu, že všechny mé nemoci, mé jizvy a má provinění odnesl Ten, který mě miluje, na svém těle na kříž! Tam skončily a už mě nemusejí trápit a svazovat.
A jaký zdroj síly je mi zde dáván k novému životu s Bohem! Ono to připomínání je totiž na křesťanovi vidět. Kdykoli si připomenu, z čeho mě Ježíš vyvedl a k čemu vysvobodil – z otroctví hříchu ke svobodě v lásce, ze zajetí smrti k plnému životu, z bloudění v beznaději k cestě v moci a slávě – kdykoli mi toto Duch svatý připomene, není možné, aby se to dříve či později neprojevilo na tom, jak žiju.
Apoštol Pavel kdysi napsal: „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž Tomu, kdo za ně zemřel i vstal.“ (2Co 5:14-15)
Právě tuto pravdu si připomínáme při Večeři Páně. Individuálně a osobně. Je to pro nás jako památníček nebo fotografie toho, co se tehdy stalo. Ježíš dal své tělo a krev za nás, abychom my, v novosti Ducha, žili Jemu.
Amen.