Moudrost k poznání, kdy a za co (ne)bojovat

Milí bojovníci i šiřitelé pokoje!

Nedávno se mi má známá svěřila, že nedokáže snadno přijmout realitu a těžko se vyrovnává se situací, kterou nemůže změnit. Je „rozená bojovnice“, jak o sobě říká, takže třeba v práci si nadělá spoustu problémů jen kvůli tomu, že chce něco měnit k lepšímu – v chodu společnosti nebo způsobu práce; jenže je to jako boj s větrnými mlýny. A tak ztrácí chuť a odhodlání a je rozčarovaná... Možná i vy zažíváte něco podobného. Za něco se zasazujete, investujete do toho spoustu času a energie, ale výsledky jsou mizivé nebo žádné.

Připomněl jsem té mé známé (a také sobě) slova modlitby, kterou složil Jan Skácel. Je to prosba Bohu: „A dej mi sílu unésti všechno, co změnit nemám sil; odvahu, abych to, nač stačím, na tomto světě pozměnil; a také moudrost, abych znal a od sebe to rozeznal.“ Nejspíš jste už slova této modlitby v nějaké formě slyšeli; objevují se i v písni Modlitba od Petra a Hany Ulrichových.

Přemýšlel jsem o tom, jak se v tomto ohledu liší východní filozofie/náboženství od současné západní kultury. Východní spiritualita je do značné míry postavena na přijetí skutečnosti, jakkoli neblahé; na nalezení smíření s tím, co se jeví jako úděl a danost člověka; ať už je to přináležení k určité kastě, které nelze změnit, nebo snášení utrpení tím, že potlačuji své emoční reakce. Naopak filozofií dneška na Západě je motto „všechno máš ve svých rukou“, tj. všechno můžeš změnit, s ničím se nemusíš smířit, nic není dané, třeba dokonce ani tvé pohlaví. Postav si hlavu a prostě to udělej. A nepopírej, co cítíš a po čem toužíš!

Co na cestě obejít a co se snažit zbořit?

Řekl bych, že lidským úkolem je – obrazně řečeno – „stát jednou nohou na východě a druhou na západě“. Některé věci a skutečnosti je lepší se naučit přijmout a smířit se s nimi (a třeba v nich najít i požehnání pro sebe a druhé); kdežto jiným skutečnostem je třeba se postavit a vytrvale jim vzdorovat, ačkoli výsledky toho boje a vzdoru možná nebudou na tomto světě patrné a nezískáme jimi uznání druhých lidí. Moudrost a prozřetelnost je právě v tom, jak ty první skutečnosti odlišit od těch druhých. Ale nejen to. Moudrost a prozíravost je také v tom, najít správné načasování a poznat, kdy je čas za něco bojovat a kdy se s něčím smířit.

Nejprve se zastavím u načasování. Moudrý kazatel nám zanechal známá slova o příhodnosti různých období pro různé aktivity. Napsal: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“ (Kazatel 3:1-8) Některé zmíněné činnosti jsou protichůdné. Třeba rozhazování kamenů a jejich sbírání; trhání a sešívání; mlčení a mluvení. Zdálo by se, že je pak člověk ve svém díle nekonzistentní a rozporuplný. Ale klíč je právě v tom, na co je vhodná chvíle a na co ne, na co přijde třeba později… nebo už byla a my ji prošvihli.

Poslední pár opačných činností zmíněných kazatelem je „boj a pokoj“. Někdy je „čas boje“ – vhodná chvíle zápasit s okolnostmi, se situací, která nás přepadla. Jindy je „čas pokoje“ – vhodná chvíle pro „klid zbraní“ a smíření s tím, co na nás doléhá. Může to být i ta samá nepříjemnost, které čelíme – ať už v práci, v soukromém životě, ve vztazích. Přesto můžeme v různou dobu reagovat různě: třeba nějaký čas bojovat a měnit a řešit, co se dá; a jindy nechat věcem volný průběh a hledět na to, co přinesou a najít třeba nějaké poučení.

Nebojme se tedy prosit živého Boha o moudrost, abychom získali poznání vhodné chvíle pro boj a vhodné chvíle pro smíření. Prosme Boha, aby nám dával signály a znamení a ujištění; aby nám ze svého nadhledu a rozhledu pomohl rozpoznat, na co je příhodný čas právě teď. A také, co je Jeho dobrá vůle pro nás a na čem Jemu záleží.

On známá, o které jsem mluvil v úvodu, poznamenala, že nejspíš „umře v boji“. Prostě to, oč usiluje, nehodlá vzdát, ať to stojí, co to stojí. Napsal jsem jí jedno anglické úsloví, které se občas v takových chvílích používá: „It’s not a hill to die on.“ To není kopec, na kterém bych měl umřít. Člověk si zkrátka musí položit otázku, který kopec stojí zato, aby na něm vypustil duši?

Jelikož my, křesťané, máme „pohled upřený na Ježíše“, vidíme, jaký kopec Mu stál zato, aby na něm vypustil duši, aby na něm zemřel. Byl to kopec Golgota za vnějšími hradbami Jeruzaléma. Ježíš byl v hlavním městě mnohokrát a vždy odtud vyšel bez úhony. Trávil přitom spoustu času na modlitbách a byl v úzkém spojení se svým Otcem, takže rozpoznal, když se jednou přiblížila ta chvíle, aby byl obětován jako „beránek bez vady“ za ty, kteří zbloudili od Boha. To byla věc, pro kterou stálo Božímu Synu zato zemřít: z lásky k Otci a z lásky k lidem obětovat sám sebe. Na tomto „bitevním poli“ v boji o záchranu lidstva přišel Ježíš zemřít.

Vzdoroval pokušení i posměchu... kvůli nám a pro nás.

V Markovi, kap. 10, čteme: „Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat: ‚Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech i vstane.‘“ (Marek 10:32-34)

Pán Ježíš šel vstříc nepříjemnostem s odvahou, odhodlaností a neústupností. Jeho učedníci a ostatní byli touto Jeho rozhodností naprosto ohromeni, zděšeni a zaraženi. A šli s Ním dál se strachem a obavami, kam to povede. Nechápali tehdy, za co Ježíš bojuje a co Ho to bude stát. Později to zjistili, pochopili a předali o tom zprávu budoucím generacím.

A jak se to týká nás? Třeba tak, že i my potřebujeme od Boha moudrost, abychom rozpoznali, který kopec stojí za tu námahu; co usilovat měnit stůj co stůj; a co naopak máme snést a unést, přes co se máme přenést a nechat to plynout. V Písmu máme jen obecné nápovědy – typu Pavlovy schopnosti snášet výkyvy v zajištění tělesných potřeb: „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu (= dokážu) v Kristu, který mi dává sílu.“ (Filipským 4:12-13) Čili bojovat ze všech sil jen za „plnou ledničku“ nebude tou nejmoudřejší variantou. Jiná indicie z Božího slova nás vybízí, abychom nepřemýšleli jako tento svět, ale proměňovali svůj život obnovou své mysli, „abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Římanům 12:2) Zkrátka ne vše, za co se „bije tento svět“, je nutně to, za co se máme jako křesťané bít i my.

Ježíš je mou silou v čase boje i v čase pokoje.

Na začátku jsem zmínil modlitbu a tou je třeba začít i v hledání toho, za co právě v dané chvíli mám zápolit zrovna já. Může to být pro každého z nás trochu jiná věc, protože každý jsme v jiné příhodné chvíli v jiné situaci. Proto nečekejte od nikoho přesný seznam s časovým rozvrhem. Ale Bůh se k nám touží přiznat a oslavit své jméno v našich bojích. Máme k Němu v Kristu volný přístup. U Něho proto hledejme a Jeho žádejme o prozřetelnost, vedení i správné načasování. Bojujme dobrý boj víry s duchovními nepřáteli a šiřme Kristův pokoj mezi sebou. Amen.