Mojžíšovo šokující přání se naplňuje!

Požehnaný Boží lide, obdařený Božím Duchem –

Popravdě, nemám příliš rád biblické kvízy, které kladou důraz pouze na znalosti jmen postav, míst a událostí popsaných v Bibli. Jako by faktické vědomosti byly důvodem, proč Bibli číst. Není tomu tak. Jména, místa a události zmíněné v Bibli slouží jako jakési „nástroje“ k hlubšímu pochopení Božího díla v Ježíši Kristu a k zapojení se do něj s důvěrou, odhodlaností a odevzdaností. To je případ i příběhu, který jsme si dnes četli z knihy Numeri, tedy 4. knihy Mojžíšovy. Objevují se v něm mj. jména dvou izraelských starších, na které nikde jindy v Bibli už nenarazíte. Jmenovali se Eldad a Médad. Ano, píše se o nich pouze v tomto jednom krátkém úryvku! Přesto událost s nimi spojená má spojitost s dalšími, mnohem významnějšími událostmi (například Letnicemi) a ovlivňují i nás dodnes. Jak? Na to se pokusíme odpovědět právě v tomto kázání.

V 11. kapitole knihy Numeri se ocitáme na poušti během putování Izraelců pod vedením Mojžíše z egyptského otroctví do Zaslíbené země. Hospodin je vyvedl, ukazoval jim cestu a staral se o ně, aby cestu zvládli, i když to nebyla „procházka růžovým sadem“. Aby nehladověli, sesílal jim Bůh „chléb z nebe“, kterému Izraelci říkali mana. Jenže mana se jim časem zprotivila a mnozí z nich začali toužit po návratu do Egypta, kde jim připadalo, že se měli lépe. Toužili po mase a dalších pochutinách a zdálo se jim, že jsou už celí seschlí. Reptali před Mojžíšem, naříkali na poměry, stěžovali si na nedostatek. Neumím si představit, jak to muselo na Mojžíše doléhat – tolik lidí na starosti, tolik kritiky, bědování a stížností na jeho adresu a na adresu Boha, který je provázel. Není divu, že toho bylo na Mojžíše prostě moc. Kdo někdy vedl třeba jen skupinu lidí a přitom měl nad sebou ještě nějakého šéfa, kterému se zodpovídal, asi tuší, jak je to náročné.

Kolikrát jen Mojžíš lid povzbuzoval a vyzýval k důvěře; kolikrát se za ně přimlouval u Boha, aby je ušetřil trestu za jejich bezbožné řeči a zbloudilé chování. Ale teď už toho měl Mojžíš tak akorát dost. „Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Volají ke mně s pláčem: »Dej nám maso, chceme jíst.« Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly.“ (11:13-14)

Hospodin, slitovný a chápavý Bůh, se rozhodl Mojžíšovi pomoci dvojím způsobem: Jednak tím, že rozšíří řady jeho pomazaných pomocníků, starších, kteří se budou o tisícihlavý zástup lidí starat spolu s ním; a jednak tím, že dá lidu tolik masa, že jim až „poleze ušima“. Oba tyto Boží zásahy přitom přinesou lidem i duchovní lekci, jakési poučení, které platí i pro nás dnes.

Nejprve však, co se stalo u stanu a v táboře. Ke stanu setkávání, který sloužil cestou na poušti jako jakýsi „přenosný chrám“, přivedl Mojžíš sedmdesát vybraných starších. Hospodin pak sestoupil v oblaku, promluvil k Mojžíšovi, odebral z Ducha, který na něm spočíval, a přenesl Ho na ty starší. Ti okamžitě začali prorokovat – mluvit vnuknutá slova o Božím díle, charakteru, spravedlnosti, spáse. Byli k tomu vedeni právě oním Božím Duchem. Po chvíli ovšem přestali prorokovat, neboť bylo dostatečně zřejmé, že jsou Bohem povoláni k úkolu vést a spravovat Boží lid, jako Boží autority pod vedením Mojžíše, který i nadále zůstal Božím prorokem.

Mezitím v táboře lidu nedaleko stanu setkávání došlo k překvapení. Čteme, že „dva muži však zůstali v táboře (z nějakého důvodu nešli ke stanu), jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře.“

Tento incident vyvolává samozřejmě otázky dodnes a vede k debatám a různým dohadům odborníků. Kdo byli ti dva a proč nešli s Mojžíšem ke stanu? Zmíním k tomu jen dvě zajímavosti, dva postřehy. První se týká jmen obou mužů, jejich původu a významu, na kterém však nepanuje shoda. Čeho si ale můžeme všimnout, že v případě Eldada a Médada není uvedeno, jak bývá při uvedení nových postav v Bibli zvykem, čí to byli synové. Později např. čteme, že se „ozval Jozue, syn Núnův“ (v.28). Ale v případě Eldada a Médada není o nich uvedeno nic. Je možné, jak někteří tvrdí, že jde spíše v hebrejštině o zvukomalebná jména nebo o generická jména dvou lidí, kteří nebyli známi konkrétně a přesně. Něco jako bychom řekli „dva muži, jeden byl Honza a druhý Pepa“ (bez příjmení). Nebo trochu zvukomalebněji, „jeden byl Květoslav a druhý Dobromil“. Jejich jména zkrátka nebyla důležitá, jako spíš to, co se jim stalo.

Druhá zajímavost, na kterou jsem narazil ve vysvětlení jednoho židovského rabína, se objevuje v židovském Talmudu. Tam se vysvětluje, že izraelských kmenů bylo 12, a Mojžíš tedy mohl vybral po šesti starších z každého kmene, což dává dohromady 72 starších. Ke stanu však měl Mojžíš vzít pouze 70 z nich, a tak museli dva zůstat v táboře. Nějakým způsobem, například losováním, byli zvoleni právě Eldad a Médad. Zůstali v táboře, ale přesto nepřišli o obdarování stejným Duchem, kterého Bůh odebral z Mojžíše.

Co se stalo dál? Již zmíněný Jozue, v té době mladý Mojžíšův služebník, který měl jednou převzít velení nad Božím lidem a převést ho přes Jordán, v tom viděl jakési možné nebezpečí. Duch je darován od Mojžíše i těm vzdáleným, mimo stan setkávání, a Mojžíš nad tím nemá kontrolu! Tak to teda ne! „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“ zvolal Jozue. Ale Mojžíš neměl mocenské ambice a nevnímal to jako hrozbu pro své výsadní postavení. Naopak, jeho přáním, které vzápětí vyjádřil, bylo, aby to naplnění Duchem, které On zažíval od Boha, mohli zažívat všichni Boží lidé. Aby i oni mohli prorokovat a vyprávět o velikých Božích skutcích. Nejen on sám, nejen těm sedmdesát zapsaných, ale „sedmdesátkrát sedmkrát“ zapsaných v knize života, veškerý Boží lid. „Ty kvůli mně žárlíš?“ reagoval Mojžíš na Jozua. „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“ (v.28-29) To si přál Mojžíš, Boží prorok.

O stovky let později prorok Jóel odhaluje, že Mojžíšovo dávné přání bylo zároveň i Božím přáním a Boží vizí do budoucna. „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo,“ zapsal Jóel. „Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat.“ (Jóel 3:1-2) Pravověrní Židé dodnes čekají, až se uskuteční tento Boží slib. I onen rabín, kterého jsem zmiňoval dříve, uzavřel své povídání zvoláním: Kéž k tomu dojde v naší době!

My, křesťané, věříme, že proroctví Jóela a přání Mojžíše nyní probíhá a začalo se naplňovat již před dvěma tisíci lety o Letnicích. Nebylo náhodou, že se tak stalo právě o Letnicích, padesát dní po Velikonocích, kdy si Židé připomínali, jak na poušti Mojžíš, který předtím vystoupal na horu, přinesl dolů lidem Boží zákon. To byli židovské Letnice. A právě o tomto svátku Kristus, „tak trochu jiný Mojžíš“, který deset dní předtím vystoupal až na nebesa, seslal dolů lidem převratné požehnání. Nikoli svatý zákon, který umlčí celý svět a usvědčí každého ze hříchu, ale svatého Ducha, umožňujícího nápravu pro svět a obnovu ze hříchu. Bůh, nebeský Otec tehdy – obrazně řečeno – vzal z Ducha svého milovaného Syna a vylil Jej na lid, shromážděný ve jménu Jeho Syna a podle Jeho příkazu čekající v Jeruzalémě na splnění Otcova zaslíbení.

I my dnes, shromážděni v Ježíšově jménu, ať jsme velcí nebo malí, dcery nebo synové, jsme naplňováni a přetékáme Božím Duchem – Duchem svatosti namísto hříchu, Duchem pravdy namísto klamu, Duchem služby namísto sobectví, Duchem vděčnosti namísto mrmlání. To vše je součástí nové smlouvy, kterou Kristus stvrdil svou krví na kříži a sám Bůh s námi uzavřel při našem křtu.

Ústy proroka Jeremjáše to Hospodin popsal těmito slovy: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jeremjáš 31:33-34) Všichni, kdo dostali Božího Ducha, znají Hospodina intimně a důvěrně, jako dítě svou matku, ne pouze jako luštitelé biblických kvízů znají fakta.

Nicméně ještě nám zbývá ta druhá důležitá lekce, kterou Bůh tehdy na poušti lidem udělil. Mojžíš dostal, o co žádal, v podobě 70 starších. Jeho potřeba byla bohulibá, vedená starostí o Boží lid a jeho duchovní prospěch. I lid dostal, oč žádal, v podobě záplavy křepelek, takže si nahrabali masa až k prasknutí. Hlavní zájem a starost mnoha z nich byla jen o břicho, a ne o duchovní poznání či pomazání, o kterém Mojžíš snil. Podlehli pomíjivé žádostivosti. A čteme: „Ještě měli v zubech maso, ještě nebylo ani rozžvýkáno, když Hospodin vzplanul proti lidu hněvem a počal lid bít převelikou ranou. Proto dali tomu místu jméno Kibrót-taava (to je Hroby žádostivosti), že tam pohřbili z lidu ty, kdo propadli žádostivosti.“ (v.33-34)

A co my? Toužíme jako Mojžíš po naplněnosti Božím Duchem, nebo křepelčím masem jako lid? Toužíme po prorokování, mluvení o Božích činech, v mateřském jazyce či andělském, nebo spíš po uspokojování přání a snů spojených s tímto světem? Toužíme po službě ve sboru, v táboře, po pomoci Kristovým pastýřům, nesoucím tíži lidu, nebo jenom po chvilkovém zastavení se a nezávazném „flirtování s církví“? Toužíme znát pouze víc faktů a údajů z Písma, nebo chceme znát víc Toho, o kterém Písmo svědčí? V Něm a s Ním, a nikde jinde, máme odpuštění, máme znovuzrození, máme nový život v hojnosti Božích darů – darů Jeho Ducha svatého.

Možná jste jen nějaký Eldad nebo Médad, stojící někde stranou, ale Bůh vás zná a i pro vás má svého Ducha. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU