Milí přátelé a bojovníci na modlitbách –
Dnes děti zpívaly píseň WE PRAY FOR EACH OTHER – „Modlíme se jeden za druhého“. Zpívaly v ní, že se modlíme za maminky a otce, za sestřičky i bratry, za kamarády, za nemocné i zdravé, za silné i slabé, za zbabělé i chrabré.
Možná někomu z vás vrtá hlavou, za co se modlíme v případě silných a za co v případě slabých? Jistě to nebudou stejné věci, stejná požehnání. V případě lidí slabých, nemohoucích, sklíčených prosíme třeba za to, aby byli znovu posíleni na těle i na duchu, aby našli novou chuť do života, a také abychom i my jim v tom dokázali nějak pomoci. V případě silných se zase modlíme za to, aby nespoléhali jen na sebe a svou sílu, ale na Boha, aby nezneužívali své síly a nepovyšovali se nad ty slabé, ale svou sílu používali k ochraně a pomoci právě těm méně silným či bezmocným.
Podobně v případě chrabrých, statečných: modlíme se, aby tuto svou odvahu projevili v případech, kdy je třeba se postavit proti zlu a na stranu těch, kteří nemají možnost se bránit, i když kvůli tomu budou nepopulární. A v případě zbabělých se zase modlíme např. za to, aby si svou zbabělost a vystrašenost dokázali přiznat, vyznat ji Bohu a v Jeho slíbené blízkosti a moci hledali svou neohroženost a nadlidskou odvahu; vždyť „je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“
„Modlete se jeden za druhého“, říká Jakub ve svém dopise. Ale proč vlastně? Kdybychom pročítali Bibli, našli bychom minimálně 4 důvody, nejspíš i víc, proč se modlit za druhé. Jaké důvody to jsou? Pojďme se na ně podívat. Ten první je zřejmý a jasný:
1/ Naše přímluvy (modlitby za druhé) slibuje Bůh vyslyšet.
Ježíš sám opakovaně říká těm, kteří se rozhodli jít za Ním: „Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ (Jan 14:14) Naše modlitby za druhé lidi opravdu dokáží věci změnit a ovlivnit! Na rozdíl od toho, když druhým jen „držíme palce“ či „přejeme, aby to dobře dopadlo“, jim naše přímluvy u Boha skutečně prospějí a pomohou! Ne vždy podle našich představ a našich očekávání. Žádáme totiž svrchovaného Boha, ne džina v lahvi. Přesto věříme, že když nás Bůh skrze Ježíše povzbuzuje k modlitbě za druhé, není to proto, aby nás jen nějak zaměstnal, abychom se nenudili. Je to proto, že On je odhodlán naše modlitby vyslyšet! Jakub k té své výzvě: „Modlete se jeden za druhého“, proto dodává: „abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“
Počkat! Máme se ale modlit jen za křesťany? Jen za ty, kteří věří jako my? Ne, ne! Pavel píše na jedné straně: „vytrvale se přimlouvejte za všechny svaté“, tedy za svaté skrze víru ve Svatého (Efezským 6:18b), ale na druhé straně Ježíš sám vyzýval: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.“ (Lukáš 6:27b-28) Druzí nám mohou ubližovat, mohou nás proklínat, mohou nás nenávidět, ale nemohou nám zabránit, abychom se za ně modlili. Namísto toho, abychom je odsuzovali, opláceli jim stejnou mincí, se za ně máme modlit, aby jejich srdce bylo také jednou proměněno Boží milostí.
2/ Naše přímluvy vycházejí z naší lásky a zájmu o druhé.
Apoštol Pavel byl dříve farizejem, náboženskou autoritou, a znal Boží Zákon, jeho předpisy a nařízení. Ale než se stal křesťanem, netušil, že smyslem, naplněním, shrnutím tohoto zákona je sebe-rozdávající láska pro druhé. Taková, jakou prokázal Bůh vůči nám všem, když v Kristu umíral na kříži. Když tohle Pavel později pochopil, napsal křesťanům: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ (Galatským 6:2) A jedním ze způsobů, jak bereme břemena druhých na sebe, je právě tím, že se s nimi a za ně modlíme. Není nám lhostejný jejich osud, jejich trápení, jejich ztráta. Jistěže jsou chvíle, kdy je potřeba pomoct jinak než slovem útěchy a modlitbou, ale to neznamená, že jedno nahrazuje druhé. Spíše se jak duchovní, tak fyzická a materiální pomoc vhodně doplňují.
Pavel se za ostatní mnohokrát modlil a psal to i ve svých dopisech, aby o tom oni věděli a byli tím povzbuzeni. Např. křesťanům ve Filipech napsal: „V každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím… A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti.“ (Filipským 1:4,9-11a)
3/ Naše přímluvy přinášejí slávu Bohu.
Jak jsem řekl, apoštol Pavel se za druhé modlil. Ale nejen to, on také sám žádal přímluvy od druhých. „Prosím vás, bratří,“ napsal sboru do Říma, „pro našeho Pána Ježíše Krista a pro lásku, která je z Ducha, pomáhejte mi v boji svými přímluvami u Boha.“ (Římanům 15:30) Pavel věděl, že jeho síly často nestačí, že ani jeho vlastní modlitby často nestačí. Věděl, že potřebuje druhé, jejich lásku, jejich zájem, jejich přímluvy. Vyžadovalo to od něho pokoru a poznání, že cílem není přinést slávu sobě, oslavit své dílo, vyvýšit své schopnosti. Pavel chtěl, aby skrze něho byl oslaven Bůh. A to byl – o to víc, když se druzí za něho modlili a jejich modlitby byly vyslyšeny. Lidé pak mohli děkovat Bohu a chválit Ho za Pavla a za požehnání, které jim Pavel přinášel. V jeho listu do Korintu čteme: „A tak, když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat.“ (2. Korintským 1:11)
Naše přímluvy za druhé přinášejí slávu Bohu ještě jinak, obecněji, totiž tím, že se tak na nás ukazuje a zjevuje Boží podoba. Čímkoli, co konáme v souladu s Božími principy – např. nezištně pečujeme o druhé, pomáháme vyčerpaným, potěšujeme ztrápené – tím vším je oslaven Bůh, k Jehož obrazu jsme byli stvořeni. A naopak, čímkoli, co konáme v rozporu s Božími principy (hřešíme), tím je Bůh zostuzen a znevážen. A ten největší Boží princip – Jeho milost, nezasloužená přízeň – se na nás odráží v tom, že se modlíme nejen za ty hodné a úspěšné, ale i za ty nehodné, selhávající a bloudící.
4/ Naše přímluvy následují příklad Ježíše.
Ano, Ježíš se u Otce dnes a denně za nás přimlouvá. Ale činil tak i během svého poníženého života mezi lidmi. Při Poslední večeři se svými učedníky se jako náš dokonalý prostředník, velekněz, modlil k Otci takto: „Za ně prosím … V nich jsem oslaven. … Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás.“ (Jan 17:9,20-21a)
Páni! Jsme-li v Bohu a Bůh v nás, jednáme stejně, jako jednal a jedná Ježíš vůči nám. Jsme „královské kněžstvo“: přimlouváme se u Boha, prosíme Boha a děkujeme Bohu za druhé. Nejen tedy, že o tom zpíváme písně, ale také to skutečně děláme…
Na závěr, jako malou inspiraci, bych vzpomněl jeden příběh, který jsem kdesi četl. Je o mladém pastorovi, můžeme mu říkat třeba Jim, který jezdil na ryby se svým sousedem. Ten Jimovi hned zkraje řekl, že s ním bude rybařit, ale nechce nikdy slyšet žádné „náboženské řečičky“. Pastor Jim souhlasil, ale den co den se modlil za svého souseda, ze kterého se mezitím stal jeho přítel. Dělal to tak po dobu 20 let! Pak ale přišla chvíle, kdy žena toho souseda umírala. A její muž zavolal svého přítele Jima – nezavolal si své nevěřící přátele – aby se s ní modlil a za ní modlil, aby jim oběma řekl o naději, kterou měl, která z něho vyzařovala, která mu dodávala sílu snášet posměch světa (i svého souseda). Jim to milerád udělal. Ta žena nakonec zemřela, smířena s Bohem, neboť uvěřila, že i jí dal Bůh svého Syna jako Zachránce. A její muž také uvěřil a zapojil se do sboru, kde pastor Jim sloužil.
Když se ten soused dozvěděl, že se za něj celou tu dobu, 20 let, Jim modlil, pochopil to jako povolání ke službě. Začal se ptát lidí, ve sboru i ve svém okolí, jaká mají trápení, těžkosti a zkoušky, a nabízel jim, že se za ně bude doma modlit. Když se to Jim doslechl, jeho srdce přetékalo vděčností k Bohu. Přitom to všechno začalo tím, že se za svého souseda a přítele modlil v naději, že se z něho stane někdo víc: jeho bratr v Kristu.
Přátelé a sousedé, taková je i má modlitba za vás všechny. Amen.