Mít víc času, nebo lepší načasování?

Drazí přátelé, kteří rozpoznáváte tento čas milosti a vykupujete ho z marnosti –

„Mít tak víc času!“ Je někdo, kdo si tohle nikdy nepřál? Vždyť čas tak rychle utíká, tedy pokud děláme něco, co nás baví a naplňuje. Nebo jsme třeba na senzační dovolené. A když už se chýlí ke konci, možná si v duchu přejeme, aby se čas zastavil nebo aspoň zpomalil. Čas je fascinující veličina ve fyzice a zároveň je i komoditou, zbožím, se kterým hospodaříme. „Čas jsou peníze,“ říká se v našem západním světě. „Můj čas je drahý, příteli,“ řekne někdo, kdo si na vás nechce udělat čas. „Už mi moc času nezbývá,“ můžete slyšet z úst nevyléčitelně nemocného.

To my ostatní nevíme, kolik času nám v tomto světě zbývá. Nejsme jako lidé ve filmu Vyměřený čas (In Time), kteří měli na předloktí digitální časomíru s údajem, kolik let, dní, hodin, minut a vteřin života jim ještě zbývá. Ani si čas navíc, jako oni, nemůžeme vydělat nebo od někoho druhého dostat.

Ach ano, filmy pracující s časem jsou velmi populární; s časovými smyčkami nebo s cestováním v čase. Možná jste viděli trilogii Zpátky do budoucnosti, nebo sérii Terminátora nebo film Looper. Jsou ale také filmy, kde nejde o běh či tok času, jako spíše o dokonalé načasování, o to, že člověk je na správném místě ve správném čase, třeba aby „zachránil svět před katastrofou“ (série Mission Impossible) nebo aby potkal „lásku svého života“ (Když Harry potkal Sally).

Možná už začínáte chápat, že jedna věc je čas ve smyslu „kolik je hodin“, „jak dlouho to trvá“ nebo jako „minulost – současnost – budoucnost“; zatímco druhá věc je načasování, to, zda je vhodný čas, příhodná doba k nějaké činnosti. Například přijedete do servisu s poškozeným autem. Dorazíte včas, tedy během otevírací doby, ale přesto ne nutně ve správný čas, jelikož v servisu mají plno zakázek a nové zatím neberou. Dokdy? Možná ani sami nedokážou určit datum a hodinu, ale řeknou vám, abyste to zkusili později, zda už nastala ta vhodná chvíle.

Čas jako datum a hodina; čas jako vhodná chvíle. Ve staré řečtině, tj. v jazyce, kterým je psán Nový zákon, se pro tato dvě pojetí času používají úplně odlišná slova. Lidem, kteří mluvili starořecky, nesplývaly jejich významy tak, jako někdy nám – když nám třeba řeknou „nemáme na vás čas“, nevíme, jestli proto, že už zavírají, nebo že jsme přišli nevhod. Řecky se času, který ubíhá a který měříme, říkalo chronos. Z něj pocházejí třeba slova jako chronometr (časoměr), chronologie (časový sled) nebo chronická (vleklá) únava. Ale pro čas příhodný používali řecké slovo kairos. A je užitečné si uvědomit rozdíly mezi nimi.

Zatímco chronos běží, letí nebo se naopak vleče, kairos prostě nastává a je, nebo pomíjí a není. Chronos můžete trávit (14 dní na dovolené) či ztrácet (2 hodiny v koloně aut); kairos můžete trefit a využít, nebo naopak minout, prošvihnout a promrhat (takže třeba ty 2 hodiny chronosu „ztraceného“ v koloně aut budou využitým kairosem pro skvělý rozhovor se spolucestujícím). Zkrátka chronos vyjadřuje spíše „kvantitu“ času: jeho délku a množství, kdežto v případě kairosu jde o „kvalitu“ času: jeho příhodnost, určenost k něčemu, zralost a aktuálnost.

S porozuměním tohoto rozdílu můžeme lépe proniknout do smyslu některých úryvků, událostí a prohlášení, která se v Novém zákoně objevují a která se (do)týkají závažným způsobem i nás. Pojďme se na některé z nich krátce podívat. Nakonec si pak řekneme, co z toho všeho plyne.

Nový zákon je vlastně zpráva o příchodu Mesiáše, Bohem Pomazaného Zachránce, slíbeného jako „símě ženy“ ještě ve „ztraceném Ráji“, v přítomnosti prvních lidí Adama a Evy (Gen 3:15). A ten Mesiáš přišel „v plnosti času“, ve smyslu chronosu. Pavel napsal Galatským přirovnání o tom, že jako se nezletilý, neplnoletý dědic neliší od otroka, tak i lidé před příchodem Krista byli nedospělí a byli otroky vesmírných mocí a božstev (Gal 4:1-3,8). Ale nebylo tomu tak napořád. Jednou ten přípravný čas skončil. Pavel napsal: „Když se však naplnil stanovený čas (dosl. přišla plnost času, chronosu), poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“ (Gal 4:4-5)

Můžeme si to představit jako písek v přesýpacích hodinách: stále padá z horní baňky do dolní, až jednoho dne je horní baňka prázdná a dolní plná. Nastalo „dokonání věků“, jak to označil Pavel v 1. listu Korintským (ČEP překládá „přelom věků“, 10:11). Mnohé věci „mezi nebem a zemí“, „mezi Bohem a člověkem“ se náhle změnily, protože v Ježíši přišla podstata toho, co předtím byly „pouhé“ předobrazy a stíny budoucích věcí. (Kol 2:17) Mnohé čtenáře Bible dnes mate a udivuje dění v době Starého zákona; je však třeba chápat, že to bylo v době „neúplné“, přípravné a předběžné, zatímco my už zažíváme hojnost Božího království/vlády mezi námi.

O tom mluvil sám Ježíš, když jako dospělý začal kázat: „Naplnil se čas (zde kairos) a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Marek 1:15) Ježíš tady nemluví o běhu času, který někam doběhl, ale o době, která uzrála jako hrozny vinné révy. Jako by říkal: „Teď je ta správná chvíle, ten nejpříhodnější čas, „plnost kairosu“, protože Boží království je tady, je vám nadosah, je mezi vámi; vždyť je tu Král onoho království.“ V tom mém příměru s autoservisem nastala chvíle, kdy opraváři mají prázdné stojany a přijímají všechny vozy i bez objednávky.

Mnozí v Ježíšově době však nerozpoznali, že Boží čas uzrál, že je ten ideální čas, kdy se Bůh sklonil k člověku, aby mu podal ruku a vytáhl ho z jeho zmaru. Přišel mezi ně Boží Mesiáš, a to se projevovalo mocným způsobem: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium,“ jak to popsal sám Ježíš, a dodal: „A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ (Lukáš 7:22-23) Ale lidé se nad Kristem uráželi, zejména ti, kteří si byli jisti sami sebou, svou spravedlností, svým postavením, svým bohatstvím a mocí. Dokázali sice pozorovat přírodní úkazy a z nich vyvodit správné závěry, ale vyvodit správné závěry z nadpřírodních úkazů v podání Ježíše nedovedli.

Ježíš to pochybovačným zástupům vytkl slovy: „Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť´ – bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro´ – a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas (tento kairos)? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses s ním ještě cestou vyrovnal; jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá dozorci a dozorce tě uvrhne do vězení. Pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ (Lukáš 12:54-59) Ačkoliv ti lidé viděli Kristova znamení, slyšeli Jeho mocná kázání, měli v Žalmech i Prorocích obrazy Mesiáše, nerozpoznali příhodný čas, kairos, kdy mohli najít smíření s Bohem, kdy mohlo dojít k vyrovnání jejich dluhu, kdy bylo správné upnout veškerou svou naději k Ježíši a zachránit se před „věčným vězením“.

Ale nejsme my lidé dneška jim podobní? Bůh je k nám den co den plný slitování, netrestá nás hned podle našich provinění (i když u druhých bychom si někdy přáli, aby to dělal), stále lidem nabízí – skrze svého Syna Ježíše – svou milost, odpuštění, hluboký a trvalý pokoj, odpočinutí od snahy získat si uznání, naplnění novým duchem a novým životem. Ano, dnes je příhodný čas, kairos, pro vstup do „Božího odpočinutí“, jak se píše v listu Židům: „Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí. … `Jestliže dnes uslyšíte Jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!´“ (Židům 4:1,7)

Tato příhodná doba milosti však jednou pomine. Společný růst „pšenice a plevelu na poli světa“ bude trvat jen do žní. Dosud není vhodná doba (kairos) soudit a odsuzovat druhé – jen varovat, napomínat, povzbuzovat. Ale jakmile nastane doba žní, kairos posledního zúčtování, potom už naopak bude pozdě shánět se po „oleji do svých vyhaslých lamp“ (viz Matouš 25:8), bude pozdě stát se „z plevele pšenicí“. Když Ježíš vypráví podobenství o plevelu mezi pšenicí, na které zde narážím, uzavírá ho slovy: „V čas (kairos!) žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“ (Matouš 13:30)

Chvíle, kdy dojde ke žni, není dána předem jako určitý den v kalendáři (chronos). Ani sám Ježíš dopředu nevěděl, který den a hodinu to bude. Ani my to nevíme a je zbytečné se snažit to určit. Protože jde o kairos, o tu nejvhodnější dobu. Sám Otec pozná, až ten okamžik nastane, a jako dobrý Lékař rozhodne s definitivní platností, že „tumor hříchu“ v tomto světě přestane „ozařovat“ svým milosrdenstvím s cílem uzdravit „napadené buňky“, a započne svůj finální řez s cílem odstranění a oddělení nádoru. A tak „není vaše věc“, jak říká Ježíš před svým nanebe-vstoupením, „znát čas ani lhůtu (chronos ani kairos), kterou si Otec ponechal ve své moci.“ (Skutky 1:7) To, co je naše věc, je způsob, jakým mezitím žijeme, jakou úrodu chystáme, jak „využíváme svěřený čas“.

Právě o tom psal Pavel v listu Efezským: „Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas (doslova vykupujte čas – kairos), neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.“ (Ef 5:15-17) „Vykupovat kairos“ znamená vytrhnout danou chvíli z „moci zániku a marnosti“ a využít ji k tomu, k čemu je vhodná, k čemu je určená, k čemu je příhodná. Nejde tedy o to mít víc času, jak si často přejeme, a stihnout toho co nejvíc, ale mít Boží načasování, rozpoznat k čemu nás v danou chvíli Bůh volá, pro co je daná chvíle „jako dělaná“.

Dnes jsme si četli z knihy Kazatel a byla to právě slova o rozpoznávání kairosu (i Septuaginta, řecký překlad SZ, zde má kairos): „… je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit…“ (Kaz 3:4-7) Znamená to, že je-li čas „kameny rozhazovat“, je zbytečné je sbírat! Je-li chvíle být štědrý, je nemoudré skrblit. Je-li chvíle naslouchat trablům druhého, je nemoudré mluvit. Je-li chvíle na to zraněnému obvázat rány, jako milosrdný Samařan, je nemoudré v tu chvíli pospíchat do chrámu, jako to udělali zbožní, ale lhostejní kněz s levitou (Lukáš 10:31-33).

Co z toho všeho plyne? Řekl bych, že jsme nabádáni, abychom si v životě všímali spíš kairosu než chronosu. Abychom se víc dívali na lidi kolem sebe než na hodinky. Abychom si všímali, k čemu je právě teď vhodná doba, než abychom jen sledovali kalendář a čekali na nějaký budoucí den. Samozřejmě, že s chronosem spojujeme ctnosti jako je dochvilnost a přesnost. Ale co když kvůli tomu promarníme příležitost v danou chvíli s někým pohovořit, na někoho být milý, někoho povzbudit, někomu být bližním, někomu podat ruku?

Víte, přiznávám, že jsem jako otec prošvihnul spoustu příležitostí být se svým synem Ondrou, když vyrůstal. Byl to kairos, který jsem bohužel nevykoupil, který zmizel. A nemohu se vrátit v chronosu zpět a udělat to jinak. Mohu jen dnes s Božím Duchem v srdci vyhlížet každý nový kairos, vhodnou chvíli a příležitost, abych byl dobrým tátou, dobrým manželem, dobrým sousedem, dobrým příkladem pro své bratry a sestry v Kristu. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU