Milostivé léto ještě nekončí

Milí bratři a sestry v Kristu, milí přátelé a hosté –

Ačkoli máme již polovinu října, stále se můžeme přes den těšit z teplého, slunečného a málo větrného počasí. Podle kalendáře je už sice podzim, ale jako by se léto ještě úplně nevzdalo. Proto se také tomuhle hřejivému období říká babí léto. Léto, protože je teplo skoro jako v létě, a babí, protože občas ve větru poletují jemné pavučinky, které připomínají vlasy staré babičky. Letošní „babí léto“ podle předpovědi počasí prý v naší zemi ještě nekončí a bude trvat možná ještě týden nebo dva, než se výrazně ochladí a přijde mráz.

Podobně jako babí léto, které ještě nekončí, platí i mnohem důležitější konstatování. Písmo říká, že milostivé léto také ještě nekončí. Využijme toho, než přijde ten věčný mráz…

Abychom rozuměli, čemu se v Bibli říká milostivé léto, musíme se vrátit o zhruba tři a půl tisíce let zpátky v čase. Tehdy národ Izrael dostal od Hospodina nařízení, jak má žít v Zaslíbené zemi, aby jeho život byl požehnaný. Velkou roli hrál pravidelný odpočinek a cyklická obnova, regenerace člověka, země a vztahů mezi lidmi. Pro délku opakujících se cyklů pak Bůh použil číslo sedm, neboť On sám odpočinul sedmého dne od svého stvořitelského díla. Sedmička se tak stala pro Izraelce symbolem dokonanosti: toho, co je hotové, čemu nic nechybí a neschází (přeneseně symbolem dokonalosti – v čem není chyba), a s tím spojeným odpočinkem: když je něco hotové, nic se k tomu už nedá přidat, a je možné si oddychnout a radovat se z toho a těšit se a užívat to, co „dokonáno jest“. (Děti si vzpomenou, jaké to je, když mají hotový úkol do školy, maminky, když mají uvařený oběd a je prostřeno, a tatínkové, třeba když právě dokončí nový nátěr plotu...)

Hospodin tedy nařídil Izraelcům, aby šest dní pracovali, namáhali se, obdělávali pole a vinice, seli a sklízeli, ale sedmý den byl sabat, den odpočinku. Lidé (a s nimi jejich pracující dobytek) se měli ve svém pachtění pod sluncem zastavit, měli odpočinout, zregenerovat, zajít do synagogy, sejít se s ostatními, pomodlit se, připomenout si Boží sliby a příkazy, zkrátka nabrat nové síly tělesné i duchovní. Byla to nařízená obnova člověka jednou za sedm dní.

Ovšem také země, půda, která lidi živila, potřebovala odpočinout. Proto Hospodin ustanovil, že jednou za sedm let bude země ležet ladem, nebude oseta ani osázena, bude zažívat sedmý, sabatický rok, rok odpočinku. Bůh slíbil, že šestý rok dá zemi takovou úrodu, takové požehnání půdě, že Jeho lid bude mít na tři roky dopředu hojnost a dostatek. Budou moci žít sabatický rok ze zásob. Z polí, z toho co se samo na nich urodilo, měli se přednostně najíst chudáci, vdovy, sirotci a přivandrovalci. Byla to nařízená obnova země jednou za sedm let. Bůh věděl, že jak člověk, tak půda potřebují pravidelně restartovat.

Hospodin však hleděl ještě dál a chtěl, aby jeho lid obnovoval i vztah mezi sebou, mezi chudými a bohatými, a vztah ke svému dědičnému vlastnictví. Bůh nařídil, že až uplyne sedm sabatických let, tedy 49 let, po celém Izraeli bude vyhlášeno Hospodinovo milostivé léto – léto ve smyslu celý rok, nikoli jen roční období. Bylo ohlašováno v den smíření (hebr. yom kippur), a to troubením na beraní roh, jehož zvuk se nesl z mnoha míst celou zemí. Beran či beraní roh se hebrejsky řekne jobel, a přeneseně se takto říkalo i tomuto výjimečnému roku. Ze slova jobel pochází ono anglické slovo jubilee a české jubileum.

Co přesně se tento „jubilejní rok“, toto „milostivé léto“, dělo? Lidé, kteří nuceně sloužili druhým – třeba proto, že zchudli nebo se zadlužili (a neměli zastánce, góela, který by je vykoupil) – tito otroci (nádeníci) byli propuštěni na svobodu; veškeré jejich dluhy a peněžní závazky byly smazány; oni se mohli vrátit ke svému majetku, domu a pozemku, který dědičně patřil jejich rodu. Díky tomu opět začaly žít rodiny a čeledi pohromadě, další roky pracovat na svém, bez dluhů a exekucí. Také co se na polích toho „roku milosti“ samo urodilo, patřilo všem dle potřeby. Byl to nařízený ekonomický a společenský restart, obnova vzájemné pospolitosti a rodinnosti.

Jedním z výsledků tohoto nařízení bylo, že se jím zastavilo „rozevírání nůžek“, zvětšování rozdílu (v bohatství, zdrojích a možnostech) mezi extrémně bohatými a zoufale chudými ve společenství jednotného Božího lidu. A i když nejsem ekonom, přišlo mi zajímavé, když jsem se dočetl o ekonomických studiích, podle kterých hospodářství vyspělé země neroste lineárně, ale cyklicky se střídá růst, stagnace, pokles, stagnace, atd. A s jakou periodou? Jednou za půl století…

Dost možná tedy chtěl Hospodin, mimo jiné, svůj lid uchránit před zákonitými následky řekněme nekontrolovaného hospodaření, stálého bohatnutí jedněch a chudnutí druhých, následky, kterými jsou nenávist a závist mezi krajany, boje hladových proti sytým, občanské nepokoje, války za sociální rovnoprávnost… Mám zato, že právě tomu chtěl Bůh předejít.

„Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi. Padesátý rok vám bude létem milostivým. … Budete je mít za svaté. Smíte jíst z pole, co urodí. V tomto milostivém létě se každý vrátí ke svému vlastnictví.“ (Leviticus /3. Mojžíšova/ 25)

Avšak pravý a trvalý význam tohoto nařízení určeného Izraeli ležel teprve před nimi. Kolem roku 700 před Kristem hlásal Boží poselství prorok Izajáš a jednou ze stěžejních částí jeho proroctví byl popis toho, co přinese ten dlouho zaslíbený Mesiáš, Pomazaný Vykupitel. Izajáš se jako by vcítil do kůže Mesiáše a předjímal Jeho úkol a poslání, které naplní. Izajáš zapsal tuto Boží vizi slovy:

„Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje.“ (Izajáš 61)

Toto místo Písma četl později jeden podivuhodný rabí jménem Jehošua (česky Ježíš) v synagoze v Nazaretu, kde vyrůstal. Když toto proroctví dočetl, připojil větu, která vyvolala úžas a pozdvižení: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lukáš 4:21)

Ježíš tím nejen prohlásil, že On je tím slíbeným a očekávaným Mesiášem, Spasitelem, ale zároveň tak shrnul svůj život, svůj cíl, svou misi a důvod, proč se narodil mezi nás:

Ježíš přinesl lidem „milostivé léto“, ne však ve smyslu ekonomického restartu hospodářství. Přišel obnovit, restartovat, náš vztah s Bohem. Neboť díky Kristu se můžeme každý vrátit ke svému dědictví věčného života coby Boží děti!

Ježíš přišel vyhlásit svobodu zajatcům, zajatcům hříchu a svévolného zla. Díky síle Jeho milosti už nemusíme dále otročit svým sklonům a chtíčům, hamižnosti a sobectví. Ale otvírá se před námi nový život ve svobodě.

Ježíš přišel propustit vězně, všechny uvězněné ve svých obavách a strachu z toho, co bude nebo by mohlo být. Díky Kristu víme, že je nám Bůh nakloněn a že s Ním jsme v bezpečí.

Ježíš přišel obvázat rány (tj. uzdravit) zkroušených srdcem, všech těch, kteří si zoufají nad lidskou nespravedlností a pláčou nad ztrátou milovaných a někdy i sami nad sebou. V Kristu jsme potěšeni, je nám darována spravedlnost i síla vzájemně si odpouštět „dluhy“ a snášet křivdy, stejně jako naděje na vzkříšení a konečné vítězství života nad smrtí.

Ježíš přináší tuto dobrou zvěst, neboli evangelium, pokorným, těm, kteří nejsou plni jen sami sebe a svých úspěchů a myslí si, jak si vystačí a jsou nad věcí. „Chudým v duchu“ je Kristus nevyčerpatelným zdrojem blaha a život s Ním se vyznačuje hojností dobrých a trvalých darů.

Ježíšova záchranná a obnovující mise vyvrcholila o pár let později na kříži, v den pomsty našeho Boha, kde z Jeho úst zaznělo ono převratné: „Dokonáno jest.“ (Jan 19:30) A tak k Jeho dílu nemůžeme nic přidat a nemůžeme z něj ani nic ubrat. Nic na něm změnit. Je dokonané a dokonalé. Ale můžeme v něm odpočinout! Můžeme se radovat z jeho výsledku a významu; můžeme se těšit z lásky, kterou nám Bůh prokazuje; můžeme užívat práv a výsad, které nám byly navráceny; můžeme stát ve svobodě, kterou nám Kristus vydobyl.

Díky Ježíši můžeme a máme také dnes, v den spásy, „vejít do odpočinutí v Boží odpouštějící náruči“.

Amen.