Vážení snoubenci, milí svatebčané, manželé i svobodní, hosté, přátelé –
Jsem nesmírně rád, že jsme se dnes sešli k ustanovení a oslavě manželství Terezky a Ondry. Jsem rád, protože manželský stav, zpečetěná jednota mezi mužem a ženou, je v naší západní společnosti zvláště v poslední době znevažována. Manželství je označováno za přežitek; šíří se snaha předefinovat ho a dát mu jiný, nový význam; mnoho párů se dnes běžně rozhoduje žít „na hromádce“ a mít děti bez jakéhokoli manželského závazku. Terezie a Ondřej se však svým příkladem přiklonili a postavili na stranu manželství. A to mě těší.
Pokusy podkopat význam manželství nepochybně existovaly i v minulosti. Ani v tomto ohledu není „nic nového pod Sluncem“. Například před nedávnem jsem narazil na esej významného irského dramatika z přelomu 19. a 20. století, George Bernarda Shawa. Jeho esej byla přesněji předmluvou k tištěnému vydání jeho hry „Getting Married“ z roku 1908. Česky je známá jako „Ženění a vdávání“. Ta esej obsahuje poměrně ostrou kritiku institutu manželství a jeho praxe. Vybral jsem z ní pro dnešek dva úryvky, které – ačkoli jsou svým způsobem pravdivé – de facto míjí onu pointu, kterou manželství v sobě má a s sebou nese. A myslím, že bude pro nás všechny užitečné si tuto pointu připomenout… a nezapomínat na ni.
Závazek lásky
Nejprve se autor vyjadřuje k představě, že od novomanželů se žádá slib celoživotní lásky. Píše: „Když jsou dva lidé pod vlivem té nejprudší, nejšílenější, nejiluzornější a nejprchavější z vášní, žádá se od nich, aby zůstali v tomto rozrušeném, abnormálním a vyčerpávajícím stavu, dokud je smrt nerozdělí.“[1]
G. B. Shaw tím chtěl říct, že jelikož (z jeho pohledu) tím hlavním vlivem či motivací ke vstupu do manželství je jakési prchavé citové vzrušení, láska jakožto zamilovanost, pak je bláhové očekávat a žádat od manželů, aby takový stav udržovali až do smrti. A v tom má pravdu. Nejen, že je to vyčerpávající, ale je to nemožné. Postupem času, pod přívalem každodenních situací a životních událostí, se pocit zamilovanosti pomalu vytratí, fyzická vášeň k manželce či manželovi bude kolísat a s přibývajícími léty (a kily) bude slábnout. A dost možná se mezitím na scéně objeví někdo jiný, ke komu naše zamilovanost a vášeň znovu ožije. Má to proto znamenat konec našeho manželství? „Vždyť už se nemáme rádi jako dřív“, slýchávám občas od lidí, kteří zvažují rozvod.
Pointou manželství však není láska jako prchavý pocit zamilování, ale láska jako závazek: závazek sebe-darování, trvalé vzájemné úcty, přátelství, služby a věrnosti až k hrobu. Zda ten závazek bude celoživotní, nespočívá na emocích a citovém vzrušení, ale na našem rozhodnutí a odhodlání. Přitom fakt, že někdy někde „přeskočí jiskra“, není žádným překvapením. Manžel či manželka není jediný, do kterého nebo do které byste se zamilovali. Neberete se proto, že nikdo jiný by si vás stejně nevzal. „Nejsi jediný možný, nejsi jediná možná, ale jsi můj, jsi má.“ A to se nezmění. V manželství jste zkrátka svoji, patříte k sobě a jste tu jeden pro druhého.
Možná by také stálo za úvahu změnit ten standardní manželský slib, ve kterém říkáme: „Já beru si tebe.“ Obrat, který mnohem přesněji vyjadřuje smysl manželství, by mohl znít: „Já se odevzdávám tobě a přijímám tebe.“ Bez ohledu na to, co kdy budu cítit k tobě či jiným ženám nebo mužům. Zavazuji se dávat sebe tobě a přijímat tě k sobě po celý život.
Víte, jsem velký fanda do křesťanské kapely Tenth Avenue North. Ta nedávno vydala album „The Things We've Been Afraid To Say“ (Věci, které jsme se báli říct). Mezi jinými je zde také píseň o manželství s názvem „Covenant“, tedy smlouva či úmluva, nebo závazek. V té písni se zpívá:
Začali jsme s takovou jistotou, nic jsme neskrývali;
byli jsme trochu naivní a měli oči jen jeden pro druhého;
běželi jsme ruku v ruce vstříc budoucnosti.
Neměli jsme ani ponětí a nevěřili jsme,
že by naše láska mohla být někdy otřesena
nebo se proměnila v žárlivost.
Jak jen raní naše srdce jeden zatoulaný pohled jinam.
Říkám si, jestli u tebe nepřeskočila jiskra
s někým jiným, když jsme nebyli spolu.
Ale je to v pořádku; přece spoléháme na to,
že naše láska je závazek.
To, že se někdo jiný může objevit „na našem radaru“, neznamená konec manželství, ale je to příležitost, aby se náš vztah stal ještě pevnějším; je to zkouška našeho závazku „být jedno“, zkouška, ve které nám i Bůh dává sílu, abychom obstáli.
Prostor pro důvěrnost
Zmínil jsem ale v úvodu dva úryvky z eseje G. B. Shawa. Ten druhý se rovněž týká důležitého bodu manželství. Cituji: „Typický britský manžel vidí svou ženu mnohem méně než svého obchodního partnera, svého úřednického kolegu, nebo kohokoli, s kým den co den pracuje. Muž a jeho žena zpravidla ani spolu nežijí: jenom spolu snídají, spolu večeří a spí ve stejné místnosti. Ve většině případů neví žena nic o pracovním životě svého muže, a on zase neví nic o pracovním životě své ženy (který on nazývá domácí život).“[2]
G. B. Shaw tím chtěl říct, že manželé spolu většinou tráví méně času než se svými spolupracovníky. A v tom má pravdu. Pokud ale nejde ze strany některého z manželů – dnes na rozdíl od tehdejší doby běžně pracují i ženy – o chorobný workoholismus nebo o snahu „utíkat do práce“ před „problémy doma“, je snad samotný fakt, že více času trávíte s kolegy v práci než doma se ženou/s mužem, varovným signálem svědčícím o nepraktičnosti nebo nefunkčnosti manželského stavu? Cožpak je pointou manželství pouze být co nejvíc a co nejdéle spolu?
Důležitější než délka je přece kvalita společně tráveného času. Tou kvalitou mám na mysli otevřenost, upřímnost, hloubku a důvěrnost vzájemné komunikace (slovní i mimoslovní), skutečného „bytí spolu“ během soukromých manželských chvilek. S kolegy v práci můžete trávit spoustu hodin, ale nejspíš se nebudete sdílet na stejné úrovni, jako doma se svou ženou, respektive se svým mužem. Je-li manželství dobře fungující, pak ani nemáte potřebu svým spolupracovníkům svěřovat své tajnosti a důvěrnosti, své niterní boje, své hluboké rány z minulosti, své duševní stavy a duchovní potřeby. Od toho je tu právě manželství! Blízká duše, která nezradí, která pochopí, která nesoudí, která odpustí, která miluje navzdory mé slabosti a selhání – ta nečeká na nás v práci, ale je to ta, kterou slyšíme říkat: „Jsem tady pro tebe.“
Právě to můžeme svému manželskému protějšku dát: prostor pro důvěru a důvěrnost. Zejména tehdy a o to ve větší míře, když poznáme, že stejně tak je Bůh nakloněn k nám samým: také On je nablízku, ani On nezradí, On dokonale chápe a rozumí, On nesoudí, ale odpouští, On nás miluje vzdor našim slabostem a selháním. Dokázal to nade vší pochybnost tím, že v Ježíši Kristu přišel mezi nás, aby na sobě odnesl všechny naše viny na kříž a svůj svatý život připsal nám k dobru. Díky Ježíši, s Jeho Duchem a postojem v srdci, obstojíme v manželství, v životě i ve smrti.
Terezko a Ondro, dnes je váš svatební den. Přeji vám, abyste své manželství, do kterého dnes vstupujete, považovali za jakousi „každodenní svatbu“ – abyste každý den, nejen dnes, říkali jeden druhému: „Ano, dnes tě přijímám, dnes se ti odevzdávám, dnes se jsem tu pro tebe, dnes se ti otevírám, dnes tě budu milovat obětavě a pokorně. Bůh mi v tom pomáhej.“
Amen.
[1] “[W]hen two people are under the influence of the most violent, most insane, most delusive, and most transient of passions, they are required to swear that they will remain in that excited, abnormal, and exhausting condition until death do them part.”
[2] “The typical British husband sees much less of his wife than he does of his business partner, his fellow clerk, or whoever works beside him day by day. Man and wife do not as a rule, live together: they only breakfast together, dine together, and sleep in the same room. In most cases the woman knows nothing of the man's working life and he knows nothing of her working life (he calls it her home life).”