Milí přátelé v Kristu, našem Spasiteli –
poníženém až na smrt a vyvýšeném nade všechna nebesa!
Jistě jste už slyšeli rčení „hlad je nejlepší kuchař“. Neznamená to, že by vám váš hlad někdy něco uvařil. Hlad je nejlepší kuchař v tom smyslu, že když máte opravdu hlad, třeba jste nejedli několik dní, tak potom i nějaké obyčejné jídlo, které jinak třeba ani nemáte rádi, vám bude chutnat, jako by to byla ta nejlepší lahůdka od vyhlášeného šéfkuchaře. Když je zkrátka hlad, chutná lépe. A naopak, když bych vám po Vánocích přinesl třeba čokoládu, asi ohrnete nos, protože té jste se doma nabažili dost, když jste očesali čokoládové ozdoby ze stromečku. Už moudrý král Šalomoun tuhle pravdu vystihl v jednom ze svých přísloví, když napsal: „Sytý šlape i po plástvi medu, kdežto hladovému je každá hořkost sladká.“ (Přísloví 27:7) Podobně Martin Luther píše: „Kdo sedí u stolu a je hladový, pochutná si na všem; tomu, kdo má plné břicho, se oškliví i nejvybranější pokrm.“
Co se týká hladu a jídla, je nám tato pravda jasná. Ovšem ona ta pravda platí také v duchovní oblasti, v našem vztahu s Bohem! A právě o tom je i ta dnešní, druhá část chvalozpěvu Marie. V první části Marie velebí a chválí Boha za to, že se sklonil právě k ní – ač neznámé, chudé, bezvýznamné dívce – a požehnal jí, když skrze ni přivedl na náš svět Spasitele světa. Nyní Marie vyznává, že právě takový je i způsob jednání Boha s člověkem obecně, nejen v jejím případě. Bůh vždy ty pokorné, bohabojné a hladovějící vyzdvihuje, zahrnuje milostí, sytí vším dobrým. Povýšené vládce a syté boháče Bůh naopak snižuje, vrhá do prachu a vyhání ven s prázdnou.
Marie tedy říká: „Milosrdenství Jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se Ho bojí. … rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ Někdo by si mohl myslet, že v Božích očích je tedy špatné vládnout a být bohatým. Jenže Marie, tak jako mnoho starozákonních textů, používá toto pozemské, vnější postavení člověka k popisu jeho vnitřního, duchovního stavu, jeho smýšlení v srdci!
Marie zde mluví o těch, kdo jsou ve smýšlení svého srdce povýšení, kdo si ve svém srdci i životě chtějí vládnout sami, kdo žijí ve své vlastní svatosti, staví na svých úspěších a zásluhách, a přitom nevidí svůj hřích, nebo ho vidět nechtějí. Když tito „pyšní sami sebou“ slyší o zdarma nabízené Boží milosti a spravedlnosti v Ježíši Kristu, je to, jako byste nabízeli nejlepší pokrm sytým a najedeným. Dobrou zprávu o ukřižovaném Spasiteli a smíření s Bohem považují za „nechutnou“.
Marie mluví ale také o těch, kdo se ve svém nitru i životě Boha „bojí“ (bázní, ne strachem), chovají Boha a Jeho slovo ve vážnosti a posvátné úctě. Marie mluví o těch, kdo jsou v srdci ponížení, protože (jako ona) vidí vlastní malost ve srovnání s Boží velikostí, vlastní bídu a bezmoc ve srovnání s Boží štědrostí a mocí. Marie mluví o hladovějících, těch, kteří touží po spravedlnosti od Boha, protože jejich vlastní je jako „roztrhané a poskvrněné cáry“. Když tito „chudí v duchu“ ochutnají Boží milost, odpuštění a bohatství darované jim v Kristu, prahnou se jím sytit, jako by nikdy neměli dost.
Postoj srdce je pro Boha důležitý víc, než si myslíme. Proto také samo Písmo přetéká příklady obou stavů srdce. Čteme o lidech po potopě, kteří si ve své pýše chtěli vybudovat „město a věž, jejíž vrchol bude v nebi.“ Toužili si tak učinit jméno, získat si bohorovnou slávu vlastní prací a mocí. Bůh ale „zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.“ (Gen 11) Poučný je případ duchovního vývoje krále Nebúkadnesara. Jednou, když se procházel po svém paláci, pyšně prohlásil: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“ Jenže pak se král pomátl, „byl vyhnán pryč od lidí, pojídal rostliny jako dobytek, jeho tělo bylo skrápěno nebeskou rosou, až mu narostly vlasy jako peří orlům a nehty jako drápy ptákům“. Po sedmi letech pozdvihl Nebúkadnesar své oči k nebi, rozum se mu vrátil a on dobrořečil Nejvyššímu a chválil a velebil Věčně živého. Byla mu vrácena jeho důstojnost a byl opět dosazen do svého království. Po této zkušenosti byl král pokorný v srdci a vyznal: „Nyní tedy já Nebúkadnesar chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“ (Dan 4)
Na té opačné straně stojí život samotného Božího Syna, kterého Marie nosila v bříšku. Pavel o Něm později napsal: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, ... v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt … na kříži. Proto Ho Bůh vyvýšil nade vše a dal Mu jméno nad každé jméno.“ (Flp 2) Ano, kvůli naší pýše se náš Bůh v Kristu pokořil až na smrt, aby nám bylo naše povýšené myšlení a jednání odpuštěno.
Přistupujme proto k Ježíši s hladovějící duší, aby nás sytila Jeho milost, s pokorným srdcem, aby se na nás zjevovala Jeho sláva, a s prázdným duchem, aby nás On naplňoval svým Duchem. On tak bude konat, protože je prostě takový. On „se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (Jakub 4; 1. Petrův 5) Amen.