Milí přátelé v Kristu, našem Bohu a Spasiteli, jehož jméno je svaté!
Už jste někdy vyhráli v loterii? V nějaké soutěži, ve které se losuje? Třeba kde se losují vítězná čísla (sportka, šťastných 10, aj.) nebo kde se losuje ze správných odpovědí? Já sám jsem před nějakými patnácti lety vyhrál soutěž v rádiu. Sice jsem dostal za odměnu jenom voňavý stromeček do auta, ale stejně jsem měl obrovskou radost. Už jenom to, že jsem se tam dovolal… pak že jsem věděl odpověď na soutěžní otázku… a pak že mě vylosovali. Pro všechnu tu „náhodu“ to byl skvělý pocit, že jsem vyhrál právě já. Neumím si ani představit radost, kterou má třeba občasný sázkař, když najednou vyhraje 50 milionů korun. (Ani trochu mu to ale nezávidím, když slyším, jak se mnoha takovým „šťastlivcům“ po výhře tak dramaticky změnil život – k horšímu…)
Ale všechna tahle radost a ohromení z nečekané výhry se stejně nedá srovnat se štěstím a úžasem, kterým byla naplněna panna Marie. Marie (které se v české biblické tradici říká také Maria) byla mladá, neznámá židovská dívka z galilejského města Nazaret. Jako snad všechny židovky i ona věděla o Božích zaslíbeních, která Hospodin opakovaně předával a svěřoval jejím předkům. (Ne všechny židovky těm slibům ovšem v srdci věřily. Vědět a věřit jsou dvě různé věci!) Bůh jim sliboval, že jednou mezi nimi povstane Mesiáš, Boží Spasitel. Že se narodí z potomstva krále Davida, z linie Abrahama, Izáka a Jákoba. A že On vysvobodí svůj lid z otroctví hříchu a smrti.
Otázka ovšem byla, kdo se stane Jeho šťastnou maminkou? Kdo Ho přivede na svět? Která žena bude takto Bohem požehnaná? Pro všechny židovské ženy by to byla nepředstavitelná pocta! Ty neplodné byly zdánlivě v nevýhodě, a proto také svůj úděl braly jako pohanu a potupu. Ovšem nezřídka se stávalo, že Bůh tuto potupu z ženy odstranil, „otevřel jí lůno“, a žena povila děti. Vzpomeňte např. na Sáru (matku Izáka – Gen 11), Ráchel (matku Josefa a Benjamína – Gen 30), Chanu (matku Samuela – 1 Sam 1) nebo Alžbětu (matku Jana zvaného Křtitel – Lk 1). Čili v otázce, kdo se stane maminkou Spasitele, nebyla pro Boha rozhodující plodnost či neplodnost. Směrodatná byla jen Jeho vůle. Bylo to Jeho rozhodnutí.
A Bůh se rozhodl pro Marii. A tahle nezasloužená Boží přízeň, tahle mimořádná Boží milost, „přetavila“ Mariino srdce i celé její nitro do „žáru Boží chvály“. Jednou, když už v bříšku nosila Božího Syna, navštívila svou příbuznou Alžbětu. Když Marie uslyšela slova Alžběty, („Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna!“), sama otevřela ústa, a jak jí Duch přinášel slova ze starých žalmů, dobrořečila jimi Bohu za Jeho úžasnou milost, slitovnost a neskutečnou moc.
Marie zvolala: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.“ „Velebí“ znamená doslova „činí velkým, větším“ (řecky megalinó). Bůh je velký sám o sobě, je nade všechny a nelze Ho vyvýšit víš, než je. Ale Marie z duše vyvyšuje Boha nad celým svým životem a vyvyšuje Ho i mezi lidmi. Třeba už tím, jak Ho chválí před Alžbětou. Jak nadšeně, a ne sklesle a povrchně, jásá v Bohu, doslova „skáče radostí“ v Tom, kterého poznala jako svého Spasitele. Ano, Bůh byl i její Spasitel. Ať už lidé považují Marii, za co chtějí, ona sama sebe počítala mezi ztracené ovce Izraele, které její Bůh přichází zachránit, mezi hříšníky odsouzené k věčné smrti, za které přichází její Pán žít i zemřít.
Marie dále vysvětluje, proč takto chválí Boha: protože „se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.“ Marie byla šťastná (více než jakýkoli sázkař), že se právě ona stala maminkou Božího Spasitele. Právě ona z tisíců žen! Mnohé z nás by taková pocta možná přivedla k pocitu povýšenosti, chlouby a pýchy. Hledali bychom na sobě nějaké zásluhy, kvůli kterým jsme byli vybráni. Ale Marie věděla, že to byla Boží milost, ne její zásluha. Přes všechnu tu zvláštní Boží přízeň byla pokorná a skromná. Chápala, že v Božím plánu spásy je „jen“ služebnicí, nikoli „pánem situace“. Bůh se k ní sklonil a rozhodl se ji použít. Zůstala pokornou a Boha vyvyšovala. Jeho velebila. Jemu přičítala všechnu chválu… Jaký příklad pro nás! S pokorou sloužit Bohu v každém úkolu, ke kterému nás zve, ke kterému nám dává sílu, na kterém se oslaví, skrze který požehná nám i druhým.
makarizó = blahoslavit, nazývat šťastnou, prohlásit za požehnanou (pozn.: nemá nic společného s uctíváním)
Marie ve svém chvalozpěvu pokračuje: „Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení,“ protože „se mnou učinil veliké věci Ten, který je mocný, svaté jest Jeho jméno.“ Už přes dva tisíce let lidé na celém světě (a my právě dnes) Marii blahoslaví, tedy nazývají ji šťastnou, výjimečně požehnanou, zahrnutou zvláštní Boží přízní. Ne pro svou pokoru je však Marie blažená, ale proto – jak sama říká – že s ní Všemohoucí „učinil veliké věci“. Jako neznámá a chudá dívka se stala matkou Ježíše Krista, na kterého mnozí čekali a kterého všichni potřebujeme!
Mariin chvalozpěv velebí Boha za velké věci, které učinil a stále činí. Činí je i s námi a skrze nás. V pokoře se Mu oddejme, jako se On v Kristu oddává nám. Amen.