Boží láska nenachází, ale vytváří to, co se jí líbí. Lidská láska vzniká skrze to, co je pro ni příjemné. Druhé tvrzení je zřejmé a je přijímáno všemi filozofy a teology, že předmět lidské lásky je její příčinou. Z toho důvodu se lidská láska vyhýbá hříšným a zlým osobám.
I první výrok je jasný, protože Boží láska, která žije v člověku, miluje hříšníky, zlé osoby, blázny a slabochy, aby je mohla učinit spravedlivými, dobrými, moudrými a silnými. Spíše než by Boží láska hledala vlastní dobro, plyne vstříc a udílí dobro. Proto jsou hříšníci Bohu přitažliví, že jsou milovaní; nejsou milovaní proto, že jsou přitažliví.
A tak Kristus říká: „Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky.“ Toto je láska kříže, zrozená z kříže, která se obrací směrem, kde nenajde dobro, které by ji mohlo potěšit, ale kde může věnovat dobro špatnému a potřebnému.
(Disputace v Heidelbergu, rok 1518.)
