Vážení snoubenci, rodiče a přátelé snoubenců, milí svatebčané a hosté –
Manželství muže a ženy je jako cesta, která je lemována mnoha událostmi (radostnými i méně radostnými). Je to cesta, která někdy vede do kopce a člověk se musí hodně namáhat, aby šel dál; jindy vede z kopce, a to ve smyslu, že všechno „jde samo“ a funguje, jak má. Na cestě každého manželství se dříve či později objeví i překážky. Jejich úspěšné zdolání pak vztah manželů posílí a zpevní, ale zdolat ty překážky může být někdy až nadlidský úkol.
Ty překážky a třecí plochy mohou být různého druhu, ale Bára a Christoph budou mít o jednu překážku více, než bývá běžné. Tou překážkou bude jazyková a kulturní bariéra. Bára je Češka a Christoph Němec, přičemž spolu hovoří anglicky. A bylo by naivní a nezodpovědné domnívat se, že se tato skutečnost nemůže stát zdrojem problémů, nedorozumění a neshod. Může a pravděpodobně i stane. A je dobré o tom vědět předem.
Budou chvíle, kdy jeden nebo druhý uslyší ve své hlavě hlasy typu: „On/ona ti nerozumí, je to prostě tvá národní zvláštnost. Ovšem ta a ta, ten a ten, ti rozumí líp.“ Anebo: „On/ona nechápe, jak se cítíš, nedokážeš to popsat, aby pochopil/a. A to tě frustruje. Možná bys měl/a z toho vycouvat.“ Takové hlasy jsou hlasy toho Zlého, „Pokušitele“, nepřítele všech hlubokých, láskyplných a zodpovědných vztahů. To on se snaží rozvracet a rozklížit každé manželství; to on je chce nahradit lacinými, povrchními imitacemi. Nebuďte tedy překvapeni silou jeho pokušení; je v nich mistrem.
Ale Bůh, jakožto Tvůrce manželství, nám dává ve svém Písmu mnoho a mnoho příkladů a povzbuzení k překonávání všech překážek, včetně té jazykové a kulturní. Při této příležitosti bych proto zmínil, jako povzbuzující příklad, vztah Izraelky jménem Noemi a její snachy, Moábčanky jménem Rút. I když v tomto případě nejde o manželství, je to přesto ukázka lásky, která je věrná, oddaná a obětavá navzdory kulturním rozdílům.
Noemi žila v Izraeli kolem roku 1100 před Kr. a se svým manželem měla dva syny. Kvůli nedostatku úrody se celá rodina odstěhovala do nedaleké země Moáb, což v té době nebylo vůbec zvykem, někam se stěhovat. V Moábu pak Noemin muž zemřel; oba jejich synové si vzali za ženu místní děvčata, jeden Orpu, druhý Rút. Stala se však další tragédie: také oba synové zemřeli. Noemi zůstala sama se dvěma snachami. Po mnoha letech se Noemi rozhodla vrátit se do Izraele, do své domovské země. Obě snachy se rozhodly jít s ní, ale Noemi je odrazovala – nechtěla, aby s ní snášely její hořký úděl. Protože zůstat s Noemi v té chvíli vážně nepřinášelo snachám žádné výhody ani nadějné vyhlídky. Snacha Orpa se nakonec nechala přesvědčit, ale Rút ne. Naopak, Rút přísahala Bohu Hospodinu, kterého poznala díky Noemi, že svou tchýni nikdy neopustí, tím spíše v době ztráty, nouze a beznaděje.
Rút řekla Noemi: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ Rút byla z Moábu: pocházela z jiného lidu, z jiné kultury, z jiného jazykového prostředí a náboženského přesvědčení. Ale oddala se cele své tchýni Noemi, kterou milovala, přijala za svůj její lid, její kulturu, její zemi, jejího Boha. A přísahala jí věrnost až k hrobu.
To, co Rút projevila, byly všechno charakteristiky ryzí, božské lásky. Lásky, která je tolik potřebná i v každém manželském vztahu. Právě láska je věrná a oddaná v čase soužení. Rút říká: „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu.“ Bez ohledu na to, jak se nám bude spolu dařit či nedařit. Neopustím tě, dokud nás smrt nerozdělí. I to si Christoph a Bára slibují.
Láska také vede k přijetí druhého s jeho rodinným a národním zázemím. Rút říká: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ V manželství je to tak, že tvá rodina je teď i má rodina, případně tvůj národ je i mým národem, tvá kultura je i má kultura. Pokud, Christophe a Báro, nechcete, aby se vaše české nebo německé zvláštnosti staly „klínem“ mezi vámi, zdrojem hádek, posměchu či pohrdání, musí dojít k tomuto přijetí – přijetí toho druhého se vším všudy.
Láska nás také často vede mimo „oblast pohodlí“. Rút se tehdy rozhodla jít do ciziny, kde nikoho neznala, kde se musela mnohému naučit, kde mohla očekávat xenofobní narážky a utlačování. Tomu by v Moábu čelit nemusela. Ale její láska jí pomohla překonat jakékoli potíže a nepohodlí. Jistě i vám, Báro a Christophe, bude další společné putování, stěhování, přejíždění z místa na místo, přinášet obtíže a nepohodlí. Láska však „všechno snáší, … všechno vydrží“.
Láska rovněž přináší ústupky a činí kompromisy. Rút a Noemi měly nejprve rozdílný názor: jedna chtěla jít sama, druhá chtěla jít s ní. Nakonec Rút prosila Noemi, aby ji už přestala přemlouvat a naléhat na ni. A Noemi ustoupila, když viděla, jak je Rút odhodlána. Neprosadila si svou za každou cenu, a nakonec byla ráda. Kniha Rút dál vypráví, jak se jejich osud otočil a obě došly velkého požehnání. Vězte, Christophe a Báro, že i vy skrze nalézání kompromisů a činění ústupků „ze svých pozic“ dojdete jako manželé požehnání shůry.
A konečně, láska hledí na potřeby druhého před těmi svými. Rút byla mladá dívka, mohla běhat za chlapci, mohla myslet na vdávání. Ale jí šlo o starou Noemi, aby ta měla co jíst a nemusela žebrat (tehdy neexistoval žádný státní sociální systém). Rút šla tedy paběrkovat na pole a večer se sdílela s Noemi o všechno, co nasbírala i co zažila. I když byla vzdálena od své tchýně, měla vždycky na srdci její dobro a její blaho. A v manželství to platí obzvlášť: kvůli lásce budou potřeby Báry pro Christopha důležitější než ty jeho a potřeby Christopha budou pro Báru důležitější než ty její.
Manželství je nejintimnější jednota. Jednota dvou rozdílností. Muž a žena se v mnohém odlišují, o to víc, jsou-li z jiných zemí. Ale manželství nemá za cíl rozdíly stírat, ale využívat je ku prospěchu jednoty, kterou tvoří. Rozdílnosti v manželství nesoupeří ani se nepotlačují, ale vzájemně se doplňují. I rozdílnost jazyka a kultury může obohatit vztah, místo aby ho ničila.
Cesta Noemi a Rút vedla z Moábu do Izraele, konkrétně do města Betléma. Právě tam nakonec Rút nalezla i nového muže a oběma se narodil syn, ze kterého se o dvě generace později v Betlémě narodil David, budoucí král. A tisíc let poté se tamtéž narodil Davidův potomek, Ježíš Kristus. V Něm přišla Boží láska na svět. Dalo by se říct, že i cesta manželství by měla vést „do Betléma“: ke Kristu. Protože v Něm poznáváme, co je to láska. To On s námi věrně zůstává i v době soužení; to On nás přijímá s našimi „specifiky“, s našimi slabostmi a chybami; to Jeho vedla láska mimo „zónu pohodlí“, až na kříž; to On upřednostnil naši potřebu záchrany před svým bezpečím; to On, náš Bůh a Pán, s námi dodnes hledá společnou řeč a navazuje kontakt.
Christophe a Báro, až se na vaší společné cestě objeví překážky, hledejte sílu k jejich zdolání v lásce, kterou Bůh chová vůči vám a kterou s vámi touží sdílet až navěky. Amen.