Láska bez kompromisů

Dobré ráno, přátelé lásky –

V pohádce Rozum a Štěstí od Karla Jaromíra Erbena vystupuje Štěstí a Rozum jako dvě osoby, které se setkají na lávce. Ani Štěstí ani Rozum se nechtějí tomu druhému vyhnout. Tak se rozhodnou, že se vyhne ten, kdo je člověku méně užitečný. Jeden po druhém „vejdou“ do selského synka, aby se ukázalo, s kým se mu bude dařit lépe, zda s Rozumem, nebo se Štěstím.

Podobně jako Erben zosobnil (neboli zpersonifikoval) štěstí a rozum, tak o mnoho set let dříve apoštol Pavel zosobnil lásku AGAPÉ. Když psal svůj první list věřícím v Korintu, bylo to v době, kdy tam mezi nimi docházelo k rozepřím a nepokojům. Pavel jim vysvětluje, že bez vzájemné lásky nemá smysl žít, ba dokonce ani umřít, a popisuje jim, jaká ta ryzí láska je a jak to vypadá, když „se někoho chopí láska“. Jeho slova, která vešla do historie, popisují vlastnosti, povahu a působení lásky, respektive toho, kdo je takovou láskou unesen.

Pavel jistě při svém líčení nepřímo narážel na některé konkrétní chyby a nedostatky v lásce, kterými trpěli korintští křesťané. Je ale pravděpodobné, že i my najdeme v Pavlových slovech odkazy na svá vlastní selhání v lásce. A to nejen v lásce mezi manžely a přáteli, ale obecně ve vztahu a jednání s druhými lidmi kolem nás. Pavel tu popisuje lásku agapé slovy, která nás na jedné straně zahanbují. Jak si ukážeme na jediném verši, agapé je naprosto cizí naší hříšné přirozenosti. Ale na druhé straně nám Pavlovo líčení lásky přináší úžasné vyhlídky a naději, protože láska agapé není cizí přirozenosti našeho Boha, na které máme v Kristu podíl a účast!

Podívejme se krátce na některé rysy lásky AGAPÉ a naslouchejme dobře tomu, co i nám Bůh skrze tato slova touží říct.

Láska je trpělivá, píše Pavel. V jakém smyslu trpělivá? V původním slově makrothumeo, slyšíme předponu makro-, znamenající daleko nebo dlouho. A zbytek je odvozenina od slova vášeň, vztek nebo zloba. Láska má daleko do vzteku. Obrazně řečeno, má „dlouhou zápalnou šňůru“. Dlouho, dalece a trpělivě snáší příkoří a protivenství proti sobě. (Srovnej anglické long-suffering!)

Když se ale otočíme a pohlédneme na sebe, spatříme akutní nedostatek takové lásky: vznětlivost a ukvapené vzplanutí vášní, výbuchy zloby. Skutečnost, že už odmala je nám tato láska opravdu cizí, spatříme třeba na dětech ve škole. Žák vezme sousedovi pravítko a ten, jakmile ho získá zpátky, hned ho s ním přetáhne. Naštěstí pro nás Bůh, který je láska, jedná jinak. Neodplácí nám hned za naši bezbožnost, snahu o bohorovnost a rouhání. Trpělivě snáší pohrdání od lidí, tak jako si kdysi v Ježíši Kristu dokonce nechal líbit urážky, nadávky, posměch, plivance do tváře. Bůh to vytrvale přehlíží a soustředí se na to, aby nás – snad jednoho dne – přemohl, přetavil a vyléčil svou láskou v Kristu; láskou, která přikryje mnohá naše přestoupení (srovnej Přísloví 10:12).

Láska je laskavá, pokračuje apoštol. To zní v češtině trochu nadbytečně. Slovo laskavý je přece příbuzné slovu láska. Řecké chresteuomai má základ ve slově znamenajícím užitečný. V tomto smyslu je láska laskavá, že touží činit druhému dobře, být mu užitečná, působit mu prospěch. Je připravena projevit druhému přízeň a vyhledává k tomu i příležitosti. A to bez ohledu na to, co to bude stát a zda si to ten dotyčný zaslouží. „Srdce lásky je velké a její ruce doširoka otevřené“, poznamenává básník.

Možná není od věci si zde připomenout latinské slovo pro agapé, které zní caritas. Ale v lásce nejde jen o „charitu“ – o „péči o chudé a nemocné“. Jde v podstatě o druhou stranu téže mince jako u prvního znaku lásky. Láska nejen trpělivě a shovívavě snáší špatné zacházení, ale navíc a v protikladu jedná ve prospěch druhého s laskavostí a dobrotou! Snáší zlé a oplácí dobrým.

Tuhle vlastnost lásky vidíme zřetelně na Ježíši, když ve chvíli, kdy je křižován, nespílá těm, kdo ho nespravedlivě odsoudili, nesesílá na ně hromy blesky. Modlí se za ně: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34)

Jak daleko má naše tělesná přirozenost k této tváři lásky! Činit dobře těm, kdo nám ubližují? Páni!

Pavel však ještě není s láskou u konce: Láska nezávidí, říká. Nebo také nežárlí. V češtině i v původní řečtině je základem slova žárlit „žár“ – tedy zápal, horlivost, zanícení, ovšem po tom dobrém, co má ten druhý a já ne! Kain žárlil na svého bratra Ábela. Záviděl mu, že jeho oběť díků Bůh přijal, zatímco Kainovu nikoli. Kam to vedlo, víme všichni. Na Josefa, jednoho ze synů Jákoba, jeho bratři žárlili kvůli tomu, že mu otec prokazoval větší přízeň než jim. Jemu dal zdobenou košili, pestrobarevný plášť, jim ne! Kam to vedlo, víme mnozí.

Taková, říká Pavel, pravá láska není. Nežárlí. Není smutná, když se druhému daří, ale raduje se spolu s ním. Nezávidí druhému jeho schopnosti, obdarování, pocty, statky. Nevidí v úspěchu a prosperitě druhých ohrožení svého vlastního...

Jak neznámý je takový postoj naší padlé povaze, viďte! Když jsem byl malý a mému bráchovi dali naši rodiče něco, co mě ne, hned jsem měl na ně i na něj vztek. Dokonce jsem si myslel, že snad musím být adoptovaný, když nedostávám to, co on. A přát mu to? Radovat se z toho, že něco skvělého dostal, i když já ne? Neskutečné! Nemožné! Nepředstavitelné!

Taková je láska. Takový je Bůh. On je Stvořitel a štědrý Dárce všech dobrých darů. Což by někomu z nás něco dal, což by se s námi sdílel o to, co má, když by nám to pak záviděl? Žárlí jedině tehdy, když dáváme přednost Jeho darům před Ním samým, před Dárcem! Vždyť On je připraven s námi sdílet i svůj život, svou slávu, svou božskou přirozenost. Jak píše Petr, On „nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha.“ (2. Petrův 1:4)

A na závěr píše Pavel: Láska se nevychloubá a není domýšlivá. Kdybychom byli (jakože sami o sobě nejsme) nakrásně schopni výše popsané lásky, jedna věc je jistá. Chtěli bychom, aby to druzí věděli a ocenili. Nebo by nás to alespoň naplnilo sebeuznáním. Ono kolikrát stačí drobná nezištná pomoc a nikdy se v duchu nezapomeneme pochválit.

Zarazí nás proto, když slyšíme Ježíšova slova: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice.“ (Matouš 6:3) Ano, ryzí láska jakoby o sobě ani nevěděla. Nechvástá se. Nestaví se na odiv. Není ostentativní. Ani si sama sebe neuvědomuje...

Přitom si také všimněte, že zde Pavel nemluví o celosvětové humanitární pomoci, o velkých záchranných akcích, o obětech mučedníků. Jak sám říká, takové navenek úžasné činy mohou být vykonány i bez lásky: „Kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1. Korintským 13:3) Láska se ukazuje spíše v těch drobných a všedních událostech každodenního života. Na ty se zaměřte a ty velké činy, které třeba samy vejdou ve známost, se odehrají, aniž to budete čekat.

Jak jsem řekl v úvodu, když stojíme tváří v tvář ryzí lásce agapé, je dobře, když se cítíme zahanbeni. Právem. Agapé je láska bez kompromisů. Pavel o ní ale nepíše proto, abychom se zkrátka víc snažili. To, že nám chybí, jen dokazuje, jak moc ji sami potřebujeme! Proto nám ji Bůh skrze Ježíše Krista i dnes nabízí. Nabízí nám podíl na své lásce. Zve nás, abychom se znovu a znovu do Jeho lásky zamilovali. Jeho láska je totální a bez ústupků. Vždyť Ho přivedla až na kříž, aby tam jednou provždy zaplatil dluh za naši nelásku...

Není vůbec náhodou, že apoštol Jan sám sebe ve svém evangeliu nenazývá jménem, ale označuje se jako „učedník, kterého Ježíš miloval“. A tenhle apoštol napsal:

Zosobněná Boží láska k nám přišla v Ježíši Kristu. Nevyhýbejte se jí. Nechte ji, aby vstoupila i do vás. Nechte ji, aby se vás zmocnila. Pak poznáte, že je to lepší, než štěstí i rozum. Amen.