Světlo, radost a potěšení, to všechno přijímají přímí věřící od Toho, který je k nim milostivý, plný slitování a spravedlivý. Je to vše založeno na jejich přesvědčení, že jejich srdce je zadobře s Tím, který je dobrý, milostivý a milosrdný. Tito pak nemají žádné pochybnosti, ale mají pevnou jistotu.
Pokrytci a ničemníci také nazývají Boha milostivým, slitovným a spravedlivým. Ale přitom tomu nerozumí. Sice o tom čtou, zpívají a kážou, ale je v tom velký rozdíl. Jedna věc je kázat, zpívat a říkat, že Bůh je takový a takový. Úplně jiná věc je však vnímat laskavého, milosrdného a spravedlivého Boha v srdci. Zbožní a upřímní tohle mají nejen na jazyku, ale také ve svém nitru. Když se jazyk a srdce shodují, pak je to v pořádku. Pokud to leží jen v ústech a srdce je vzdálené sto tisíc mil, pak je to marné. Křesťané vnímají a zažívají ve svém srdci, že k těmto záležitostem nedochází náhodně nebo že nepocházejí od smrtelníků. Vnímají to ve svém srdci, jsou si tím jisti a nepochybují.
Ti, kdo to cítí ve svém srdci, budou nyní upokojeni. Světlo pro ně vzchází ve tmách. Když temnota pomine, oni zbohatnou a povstanou na výsost, i když jsou chudí a utlačovaní. Neboť mají Toho, který je milostivý a milosrdný. Když tedy mají Toho, kdo je Pramenem a Zdrojem všech věcí, co by jim mohlo chybět?
(Komentář k „Žalmu 112“, rok 1526.)
