Křesťanský život je plodný život

Dobré ráno, mí soukmenovci, naroubovaní spolu se mnou do Krista.

Budu dnes předpokládat, že mluvím k těm, kdo již jsou křesťany: kdo již poznali vlastní nedostatečnost před svatým Bohem a vírou skrze křest přijali Jeho milost a odpuštění, které ve své sebeobětavé lásce k hříšníkům získal vtělený Boží Syn, Pán Ježíš Kristus.

Kdybych se vás tedy jako křesťanů zeptal: „Jak byste definovali nebo charakterizovali křesťanský život? Co si pod tím pojmem představujete?“ Odpovědi, které bych od vás dostal, by byly dvojího druhu. (Ne, nemyslím tím, dobré a špatné, ani špatné a horší.) Někteří z vás byste nejspíš mluvili o vnější stránce „křesťanského života“ – o tom, jak takový život vypadá, jak se projevuje v chování věřícího, v jeho vztazích, v rozhodnutích, v prioritách, v reakcích na křivdu, ve zvládání pokušení, apod. Jiní z vás by se na to ale možná podívali z jiného úhlu a věnovali by pozornost spíše té vnitřní stránce „křesťanského života“ – tomu, jak takový život vlastně vzniká, kde se bere, kdo ho působí, jak a čím se rozvíjí.

Je zajímavé, jak často slyším a čtu o té první, vnější stránce křesťanského života … a jak naopak málo o té druhé, té vnitřní stránce. Jak často slýchávám o tom, jak se jako křesťan mám chovat, jak mám milovat svou ženu, svého bližního i svého nepřítele, jak mám nastavovat druhou tvář, nedělat si starosti o budoucnost, atd. A ten seznam jde dál a dál. Ale velmi málo slýchávám o tom, jak to mám dělat, čím toho mohu dosáhnout, kde na to vezmu sílu?!

Je zřejmé, že tyto dvě stránky křesťanského života – vnější a vnitřní – jsou spolu úzce spjaté a svázané. Do jaké míry budu chápat a zažívat tu vnitřní stránku života v Kristu, tak do takové míry bude fungovat i ta vnější stránka mého života v Kristu. Proč tomu tak je, to si dnes ukážeme na jedné prosté (ne sprosté) ilustraci. Pro srovnání použiju fenomén těhotenství a také plození a rození dětí. Tomu většina z nás celkem dobře rozumí, a tak nám to snad pomůže pochopit, jak to vlastně souvisí s křesťanským životem.

Co má těhotenství a křesťanský život společného?

Představme si nejprve mladou ženu, která touží otěhotnět. Může o těhotenství přečíst stohy knih, může o těhotenství bez přestání mluvit, může o něm snít noc co noc, ale přesto bezvýsledně. Malé holčičky si někdy hrají na to, že jsou těhotné, ale (naštěstí) si jen vycpou tričko polštářem. Skutečné těhotenství to není. Naštěstí.

Podobně i o křesťanském životě můžete přečíst stohy knih, můžete o něm mluvit den co den, snít o něm, jaké by to bylo kdyby, ale nebude to nic platné. Někdo si také může jen hrát na to, že žije křesťanský život, ale je to jenom vycpávka. Tak jako žena sama neotěhotní, tak ani věřící sám nemůže žít křesťanským životem. K obojímu jsou potřeba dva! K obojímu jsou potřeba dva, kteří se stali jedno.

Když první člověk Adam dostal svou ženu Evu, Bůh prohlásil, že se stanou jedním tělem. Adam pak poznal (intimním způsobem) Evu a ta otěhotněla a nakonec porodila dítě. To dítě neslo Adamovu hříšnou podobu a také v dalších rysech bylo podobné svým rodičům. Stejně tomu je dodnes. Muž se skrze manželství stává s ženou jedním tělem; „takže již nejsou dva, ale jeden“, říká Ježíš (Matouš 19:6). Už nejsou dva, ale jeden! A skrze intimní poznání, kterému se říká sex, žena otěhotní a po čase přivede na svět dítě – dítě, které se v mnohém podobá otci i matce. Samozřejmě, teď to zjednodušuji, protože jde pouze o ilustraci.

Jak je tomu v případě křesťanského života? Tak jako platí, že v manželství je muž a žena jedno tělo, takže už nejsou dva, ale jeden, tak také platí, že v křesťanství je křesťan a Kristus jeden duch, takže už nejsou dva, ale jeden. To si málokdo v manželství uvědomuje (že nejsou dva, ale jeden) a málokdo si to uvědomuje také v křesťanství (že nejsou dva, ale jeden). Pavel přitom píše: „Kdo se oddá Pánu /doslova připojí, přilepí se k Pánu – stejné sloveso jako ve spojení „žena přilne k muži“!/, je s Ním jeden duch.“ (1. Kor 6:17) A proto taky platí, jak píše Pavel, že naše „tělo … (je) pro Pána /aby v něm přebýval/, a Pán pro tělo /aby ho vedl/.“ (1. Kor 6:13) Zkrátka křesťanství je v tom, že vy a Kristus jste teď jedno.

Žena nutně k těhotenství potřebuje poznávat důvěrně svou jednotu s mužem. My, jako křesťané, každý z nás, potřebujeme ke křesťanskému životu poznávat důvěrně svou jednotu s Kristem! Nepotřebujeme knížky a návody; potřebujeme živého Krista ke každému dobrému činu i slovu! Nepotřebujeme o tom mluvit a snít; potřebujeme životodárného Krista, abychom nesli dobré ovoce Bohu! On sám to ostatně říká: „Beze mne nemůžeme činit nic!“ (Jan 15:5)

Vraťme se ale ještě jednou k ženě. Když už je těhotná, těžko se to skrývá. Je to na ní vidět. Druzí si toho všimnou. A přijde k ní třeba malé dítě a řekne: „Ty budeš mít miminko, viď?“ Ale ona ho opraví a řekne: „Budeme! Já a můj manžel budeme mít děťátko.“ Ta žena ví, že je to sice ona, kdo dítě v bříšku nese a kdo ho přivede na svět, ale že to potřebné pro početí dítěte dodal jeho otec. Žena plod nese a rodí, ale je to její muž, kdo byl nezastupitelný u jeho početí. Opět podotýkám, že jde o ilustraci; dnes víme, že celý proces oplodnění je složitější a jsou i jiné možnosti dané vývojem medicíny. Ale pro srovnání nám to postačuje. Mimochodem, vzpomeňte si, jakou hanbu a potupu zažívaly v biblických dobách ženy, které byly neplodné, a přeneseně pak i jejich muži. A jakým požehnáním naopak bylo, když ženám Hospodin otevřel lůno a ony svým mužům rodily.

Ptáte se, jak to vše souvisí s naším křesťanským životem? Předně tak, že křesťanský život je typický tím, že nese Bohu ovoce dobrých skutků. To ovoce je výsledkem a cílem intimního soužití křesťana s Ježíšem Kristem. Neplodný život věřícího je stejná hanba, jakou kdysi byla neplodnost u žen. Je to hanba pro křesťana samého i pro Krista. Jakmile ale neseme ve svém životě ovoce Bohu, mohou si druzí myslet, že to je z nás, že to my sami jsme tak laskaví a soucitní a milující a odpouštějící a radostní a povzbuzující. My ale víme – ačkoli bychom si někdy rádi přisvojili zásluhy – že my plody jen neseme, ale že jiný je jejich původcem a zdrojem. Ten, se kterým jsme jedno, který je v nás a my v Něm. A stane se, že někdy druzí poznají v těch našich slovech a skutcích jistou podobu Krista. I když pořád to jsme my, kdo je nese, budou podobné nám i Jemu. Přesně tak jako děti.

Z toho plyne jedna zcela zásadní věc. Když přijdete a zeptáte se, jak žít křesťanský život, mám na to odpověď: Nevím. Nevím, jak ho můžete sami žít, ale vím, KDO ho může žít skrze vás!

Ptáte se: „Jak mohu nastavit druhou tvář tomu, kdo mě udeřil?“ Nevím, jak to dokážete. Ale vím, kdo to skrze vás dokáže. Ptáte se: „Jít mohu jít dvě míle s tím, kdo mě nutí jít jednu?“ Nevím jak; vím jen kdo. Ptáte se: „Jak mám nechat kabát tomu, kdo mi bere košili? Jak mám strpět křivdu a nespravedlnost? Jak mohu milovat toho, kdo mi ubližuje?“ Nevím, jak to dokážete. Vím jen, že Kristus, se kterým jste teď jedno, na to stačí. Ptáte se: „Jak se mohu obětovat pro manželku, která pořád jen štěká? Jak se mohu podřizovat manželovi, který zanedbává mě i svou rodinu? Jak mohu ctít rodiče, kteří jsou na mě hrubí? Jak mohu …“ Nevím. Opravdu nevím. Ale vím, že živý Kristus Pán, který je s vámi spojen Duchem, to umí, to dovede, to dokáže. Protože „ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě“. (1. Jan 4:4)

Vskutku, je to jako s tím těhotenstvím. Přečíst si návod na hojný život nestačí. Neustále poslouchat nebo mluvit nebo snít o tom, jak křesťanský život vypadá, nikam nevede. Ale zaměřit se na Ježíše, který je v duchovní oblasti naším manželem, přebývat v Něm a jít s Ním, kamkoli jde, tak takový vztah „bude vidět“. Takový vztah vede k hojnému a úrodnému životu před Bohem. Ježíš je v tom vztahu Tím, kdo bude skrze nás žít svou obětavou láskou, kterou tento svět nezná, ale kterou tak zoufale potřebuje. A i když selžeme, On nás neodsuzuje, ale je jako manžel věrný a neopouští nás, ale naopak nás pozvedne, potěší, povzbudí, ošetří. Nic nás nedokáže oddělit od Boží lásky, která je naše v Kristu Ježíši.

Poslechněte si na závěr slova apoštola Pavla, směřovaná prvotně křesťanům do Říma: „Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon /tj. pro předpisy a nařízení/ skrze tělo Kristovo /na kterém byly splaceny naše dluhy vůči zákonu/, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých /Kristu/, a tak nesli ovoce Bohu.“ (Římanům 7:4)

Těhotenství je vidět. I na vás a ve vašem životě bude Kristus vidět. Amen.