Milí svatí Nejvyššího, skrze Krista, Božího Beránka –
Dnes je poslední neděle církevního roku, což znamená, že příští nedělí začíná Advent. Dnešní neděle bývá proto v některých církvích věnována tématu Krista coby Krále, v jiných církvích zase památce na věrné svaté, kteří vytrvali ve víře a zesnuli v Kristu. Zvolil jsem proto biblický úryvek a téma, které obě tato témata – Krista Krále a věrné svaté – spojuje: vidění Daniela, které se mu dostalo během pobytu v exilu v Babylónii. Je to úryvek ze 7. kapitoly Písma tohoto proroka, kde je popsán Danielův sen. V něm vystupují čtyři bytosti podobné zvířatům, jedna bytost podobná člověku a sám Bůh jakožto ten Věkovitý či Odvěký, doslova Prastarý dnů.
Není zcela bez zajímavosti, že od 2. kapitoly až po tuto 7. kapitolu proroka Daniela je text psán v aramejštině. Jak asi víte, většina Písma Staré smlouvy je psána hebrejsky, zatímco texty Nové smlouvy jsou zapsány v řečtině. Daniel nicméně zapsal část svých vidění v aramejštině, jazyce používaném v říši Babylónie jako oficiální jazyk pro obchodní a diplomatické účely, na dvoře krále, ve vyšší společnosti. Daniel psal v tomto jazyce snad proto, že tato jeho prorocká vidění se týkala pozemských světovlád, které se měly postupně objevit na scéně, dokud nepřijde Boží vláda na zemi v Jeho svatém lidu.
úryvek aramejsky psaného textu proroka Daniela ze svitku z Kumránu
Čtyři království a to páté
Vidění, které zapsal Daniel v sedmé kapitole, je v mnohém podobné tomu vidění, které popsal v kapitole druhé, a také má stejnou pointu. V té druhé kapitole šlo Danielův výklad snu, který však měl král Nebúkadnesar a ve kterém spatřil vysokou sochu. Její části od hlavy dolů byly z různých materiálů. Pak se v tom vidění utrhl odkudsi ze skály kámen, přiletěl a udeřil do nohou té sochy. Ta se celá s rachotem zřítila, zatímco onen kámen pokryl celou zemi.
Ovšem to vidění, popsané Danielem v sedmé kapitole, se dostalo jemu samotnému za vlády dalšího babylonského krále Darjaveše. V tom snu postupně vystupovaly z moře na zem čtyři bytosti podobné zvířatům či šelmám. První šelma byla jako lev s orlími křídly, druhá jako medvěd s třemi žebry v tlamě, třetí jako čtyřhlavý levhart se čtyřmi ptačími křídly. Čtvrté zvíře bylo „strašné, příšerné a mimořádně mocné“, mělo železné zuby a deset rohů, mezi nimiž vyrostl jeden malý roh, mluvící troufale.
Podobně jako v případě čtyř částí sochy tvořené různými materiály i tyto čtyři tvorové podobní různým zvířatům představují čtyři významné pozemské říše, které ovlivňovaly život Božího lidu Izraele v posledních staletích před příchodem Krista. Šlo o Babylonskou říši, během jejíž vlády měl Daniel právě toto vidění; následovala Médsko-Perská říše, Řecko-Makedonská říše a nakonec, jako nejstrašnější zvíře, říše Římská.
Danielovo vidění však pokračovalo. V nebesích zasedl k soudu Věkovitý, tedy Bůh Hospodin. Kolem Něho zástupy andělů a nebeských bytostí, které Mu slouží. Byly otevřeny knihy, nejspíš pamětní knihy lidských činů a kniha života se jmény Božích věrných. Náhle však s nebeskými oblaky přicházel kdosi podobný synu člověka, lidský syn, člověk. Byl přiveden k Věkovitému a byla Mu svěřena moc, vláda a království navěky, aby Ho uctívali lidé různých národů a jazyků.
Kontrasty a vysvětlení
Všimněte si nejprve dvou kontrastů v celém tomto vidění. Jednak je tu kontrast mezi čtyřmi šelmami a člověkem – kontrast, který vypovídá i o rozdílné povaze království, které představují a zastupují: strašná a dravá vs. lidská, s „lidskou tváří“, řekli bychom „podle Božího obrazu“. Také je tu patrný rozdíl mezi těmi pomíjivými a konečnými královstvími a královstvím, daném synu člověka, které nepomine a nebude zničeno.
Daniel si v tom svém snu vyžádal i jeho vysvětlení a bylo mu řečeno: „Ta čtyři veliká zvířata, to čtyři králové povstanou v zemi. Ale království se ujmou svatí Nejvyššího a budou mít království v držení až na věky, totiž až na věky věků.“ (Daniel 7:17-18) Zdá se tedy, že ten syn člověka ve vidění zosobňuje celý věrný Boží lid, lid svatý, vyvolený a patřící Nejvyššímu, Hospodinu. Takto to mimochodem chápou dnes mnozí ortodoxní židé. Pro ně je „syn člověka“ židovský lid jako celek – lid, který věrně dodržuje Tóru, Boží zákon. Oni jsou ti „svatí Nejvyššího“, kteří obdrží na věky království a jim budou sloužit lidé okolních jazyků a národů.
Podle takto smýšlejících židů dneška se toto Danielovo proroctví zatím nenaplnilo. Židovský národ dosud nevládne světu a pak je tu ten zjevný problém, že v Jeruzalémě už od dob Římanů nestojí chrám jako místo přinášení obětí a chval. Proto židé s nadějí vyhlížejí vystavení nového chrámu, se kterým má pomoct jimi očekávaný zaslíbený Pomazaný, Mesiáš.
První příchod to spustil
My jako křesťané věříme, že Mesiáš již přišel v době vlády Římské říše. Dostal jméno Ježíš, „Hospodin je spása“. On staví chrám ze živých kamenů, lidí, kteří Mu uvěřili. On buduje Boží království mezi námi. A tak také věříme, že tím „synem člověka“ je právě On – jak sám sebe mnohokráte označoval – a v Něm zároveň i svatí Nejvyššího, lid, který On svou krví vykoupil, který Mu uvěřil, který Mu patří, který je s Ním propojen, který tvoří Jeho mystické tělo. Všimněte si, že zmíněné šelmy v Danielově vidění symbolicky znázorňují jak království s jejich lidmi, tak i jejich krále. Stejně tak „syn člověka“ představuje svaté Nejvyššího i jejich Krále, Ježíše Krista. On jako první člověk a náš mocný velekněz vstoupil na nebesa a usedl po pravici Boží moci. Sám Ježíš to vyznal při svém výslechu před veleradou v čele s dočasným veleknězem Kaifášem: „Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ (Matouš 26:64)
Podle nás křesťanů naplnění tohoto Danielova proroctví probíhá – započalo s Ježíšovou obětí, zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením. I dnes se coby svatí Nejvyššího ujímáme s Kristem Jeho království, které je však z jiného světa. Je postaveno na jiných principech, než ta pozemská – na principech milosti (nikoli zásluh) a láskyplné služby (nikoli útlaku a násilí). Ti, kdo v něm slouží všem, jsou ti, kdo jsou v něm ti největší. Toto království nebes postupně naplňuje zemi, jak se evangelium o Kristu dostává do všech koutů země a dobývá lidská srdce. Toto Kristovo království prosycuje jako kvas těsto a sílí jako semínko hořčice, ze kterého vyroste velký strom.
Druhý příchod to uzavře
Nutno dodat, že jsou i křesťané, kteří spojují naplnění tohoto proroctví až s návratem Krista na konci tohoto věku. Jakoby „protahují“ vládu té poslední šelmy a jejích rohů až do současnosti či budoucnosti. Teprve druhý příchod Ježíše coby Krále s oblaky nebeskými ustanoví království Boží ve viditelném, hmotném a geopolitickém smyslu, nikoli „pouze“ v tom smyslu duchovním. A je pravda, že některé úryvky z evangelií a Zjevení tomu odpovídají.
Říkám si, zda mohou být oba pohledy pravdivé. Není u proroctví žádnou výjimkou, že jedno naplnění je jakousi předzvěstí toho druhého. A tak i království nebeské už je mezi námi, tak jak je mezi námi a v nás i Kristus sám, jak Jeho Duch přichází a působí. Zároveň ale očekáváme jeho viditelné zjevení a odhalení. Na jedné straně už nyní, praví Písmo, neseme „ovoce Božího království“ (jako ratolesti naroubované na vinný kmen), přitom však také praví, že musíme teprve vejít do království Božího skrze mnohá soužení. Už ano, a zároveň ještě ne. Už začalo, ale ještě nedošlo vrcholu. Už působí neviditelně v nás, ale ještě nebylo zjeveno celému světu. Připomíná mi to jeden aforismus Pavla Kosorina, který říká: „O Vítězi je dávno rozhodnuto, ale o sestavách obou soupeřů se stále jedná.“
Království, moc a sláva navěky
Na závěr tohoto kázání na závěr církevního roku připomenu závěr Modlitby Páně. Myslím tím tzv. doxologii, chvalořečení slovy „Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky věků“. Tato slova začala být v praxi přidávána k modlitbě Páně už křesťany prvních dvou staletí po Kristu (jak naznačuje spis Didaché, „Učení Dvanácti Apoštolů“, pojednávající o křesťanských mravech, etice a církevní praxi). Ano, Tvé je, Otče a Bože Všemohoucí, kralování, moc i sláva – Ty jsi toho všeho původ, zdroj a garant. Proto se ve víře modlíme za to, za co se modlíme.
A v Písmu čteme, že toto trojí – království, moc i sláva – bylo dáno Božímu Synu, který se stal lidským synem, tomu Dobrému Pastýři, který se stal Beránkem. A tak můžeme spolu s anděly provolávat: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ A co je nanejvýš překvapující, že také my to všechno budeme sdílet s Ním – Jeho království, Jeho moc vzkříšení a života, Jeho slávu navěky. On nás „učinil královským kněžstvem našeho Boha“; a ujmeme se vlády nad zemí (Zjevení 5). Bude to vláda štědré sebedávající lásky, která nezanikne. Tou se učíme vládnout!
Takovou výsadu tedy máme v Kristu, tak úžasná zaslíbení jsme v Něm dostali. Nevyměňujme jako Ezau tato svá prvorozenecký práva za „misku“ okamžitého uspokojení. Vytrvejme ve víře jako mnozí věrní svatí před námi. Sdílejme s Kristem potupu v očích pomíjejícího světa. Blaze nám, máme hojnou odměnu v nebesích u našeho Krále Ježíše! Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU