Milí přátelé, někdy plačící a někdy se smějící –
Nejprve bych mezi vámi udělal takovou krátkou anketu:
Kdo z vás se rád směje? Kdo naopak rád pláče?
Kdo je raději veselý a radostný? Kdo je raději smutný a rmoutí se?
Ukazuje se, že pláč a smutnění není moc oblíbené. „Kluci nepláčou,“ (Boys don’t cry) říká se dokonce v jedné písni. Podle statistik dospělí muži pláčou asi 4x méně často než ženy – asi proto, že ženy jsou citlivější, vnímavější, více podléhají emocím, zatímco muži zase rozumu.
Někdy jsou však slzy na místě, a to i pro muže! A teď nemyslím ty slzy radosti a štěstí (třeba při svatbě nebo výhře ve sportce), ale slzy zármutku, slzy truchlení. Jsou zkrátka okolnosti, které nás nutí plakat a naříkat – buď když zažijeme bolest těla (např. si rozbijeme koleno) nebo bolest duše (ztráta blízkého člověka, odstěhování přítele) nebo bolest ducha (smutek nad hříchem, nespravedlností a zlovůlí ve svém životě i ve světě kolem nás).
Někdy prostě přijde čas se „vyplakat“. A pokud zrovna pláče někdo jiný a ne já, měl bych mít pochopení, jak to psal i apoštol Pavel: „Plačte s plačícími.“ (Římanům 12:15b)
Dnes jsme si četbou z evangelia připomněli události na Velký pátek před 2000 lety. Byla to scéna u kříže, na kterém visel Ježíš. Co myslíte, byla to příležitost se smát, nebo plakat? Radovat se, nebo truchlit? Jak pro koho, viďte. Členové židovské velerady, farizeové, zákoníci – ti se vysmívali. Římští vojáci – ti se také posmívali. Ale co Ježíšova matka Marie, která viděla umírat svého syna? Co Ježíšovi přátelé, kteří Ježíše milovali, ctili a obdivovali? Co Ježíšovi učedníci, kteří všechno opustili (své domovy, svou práci), aby s Ním po tři roky chodili a učili se od Něho o Božím kralování? Ti všichni jistě zažívali smutek a žal. Ti všichni truchlili.
Přesně tak, jak jim to Ježíš předem ohlásil: „Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat …“ (Jan 16:20a)
Tento pátek – ten letošní Velký pátek – si jako křesťané budeme připomínat tyto události a budeme také smutnit. I když už Ježíš tento pátek nebude znovu trpět, budeme mít důvod k truchlení. K „truchlení a pláči ducha“ nad hříchy vlastními, nad hříchy našeho národa, nad hříchy celého světa, který se postavil proti svému milujícímu Tvůrci. Protože to kvůli tomu si přišel Ježíš nechat naplivat do tváře, kvůli tomu se nechal zbičovat, kvůli tomu snášel posměch, kvůli tomu přijal i Boží spravedlivý hněv a odsouzení, kvůli tomu – ano, kvůli mně a vám – skonal na kříži Golgoty. „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ (Izajáš 53:5)
Jsou zkrátka chvíle, které jsou vhodné pro „zármutek podle Boha“, pro pokání a lítost, pro zkroušenost v srdci. Vím, že to není populární představa dneška. TV zábava, filmy a sitcomy, si často střílí právě z věcí, jako je úcta k rodičům, věrnost v manželství, úcta ke stáří, apod.
My ale víme, že právě pro truchlící je také útěcha! Ne pro ty, kdo se posmívají a vysmívají. Ale ti, kdo na čas truchlí, budou potěšeni napořád a budou se radovat věčně! Proto Ježíš dodal: „… vy se budete rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.“ (Jan 16:20b)
Přátelé, kteří nad událostmi Velkého pátku truchlíte, vzpomeňte na Ježíšovo blahoslavenství:
„Blaze těm, kteří pláčou/truchlí, neboť oni budou potěšeni!“
- Matouš 5:4
Ti, kteří truchlí na Velký pátek, budou potěšeni na Velikonoční neděli!
Ti, kteří truchlí u Ježíšova kříže, budou potěšeni u Jeho prázdného hrobu!
Ti, kteří truchlí v tomto pomíjivém světě, budou potěšeni v nebeské věčnosti!
Amen.