Když dva meče stačí

Milí bojovníci víry a zastánci pravdy –

Před několika týdny jsem začal chodit na kurz sebeobrany. Učím se tam, jak čelit násilnému přepadení, jak se bránit fyzickému útoku, jak vykrývat rány, jak padat na zem, abych utrpěl co nejméně zranění, apod. Napadlo mě, že bych něco takového mohl potřebovat, ve chvílích, kdy jsem před půlnocí doprovázel od autobusu jednu z „našich“ ukrajinských žen, kterým doma poskytujeme přístřeší. Říkal jsem si, že kdyby ji teď někdo chtěl napadnout, sice bych ji bránil, ale dost možná bychom „dostali nařezáno“ oba. Když jsem pak „náhodou“ zahlédl plakát zvoucí na nábor do kurzu, vyšlo mi, že do toho mám jít. Dost možná tam bude i příležitost svědčit lidem a říct jim o Ježíši a o Jeho záchraně člověka od duchovních nepřátel.

Když je řeč o Ježíši, není vlastně sebeobrana v rozporu s tím, co Ježíš své následovníky učil? Na to se podívejme v dnešním kázání. Nejprve se zastavíme u míst, kde Ježíš zmiňuje „meč“, a poté si povíme, jak to souvisí s „nastavením druhé tváře“. Opět bych dnes uvedl citaci od jistého Ježíšova kritika, protože nám pomůže vyhnout se stejnému omylu a nedorozumění.

Předně si všimněme, že meč se v Písmu vyskytuje jak v doslovném významu, jakožto sečná zbraň, tak ve významu přeneseném, obrazném, symbolickém. Například když apoštol Pavel vyzývá křesťany v Římě, aby se podřídili vládní moci (a to dokonce té, která měla tehdy právě v Římě své ústředí), vysvětluje, že ta pozemská vládní moc „nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“ (Řím 13:4) Meč je zde symbolem trestu v podobě fyzické újmy, kterou mohla vláda tehdy mečem nebo sekerou způsobit (např. stětím hlavy). Vládní moc coby Boží služebník „nenese meč nadarmo“ – má od Boha pravomoc fyzicky trestat ty, „kdo činí zlo“.

V jiném, rovněž přeneseném smyslu používá slovo meč i Ježíš. Ježíšův kritik zřejmě nepochopil, o čem Kristus mluví, a tak napsal: „Pokud máte z nedělního kázání v kostele dojem, jak byl Ježíš mírumilovný, potom zřejmě nečtete Bibli. Ježíš totiž v Matoušovi 10,34 řekl: ‚Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.‘“ Ano, Ježíš tohle skutečně tak řekl, ale to neznamená, že nebyl mírumilovný a volal po násilí!

Ježíš Kristus, Vládce pokoje, přináší lidem vnitřní pokoj a smíření s Bohem a v Něm jediném je záchrana člověka! Ovšem ne všichni lidé budou o Jeho pokoj a záchranu stát. Budou naopak – podobně jako ten citovaný Ježíšův kritik – brojit proti Němu, proti Jeho poselství, proti těm, kteří v Krista uvěřili. I v rámci jedné rodiny tak bude docházet ke konfliktům, rozdělení, rozkolům kvůli Ježíši, Jeho slovům a nárokům. Právě to Ježíš předjímá a své učedníky na to připravuje. A označuje to slovem meč.

Kontext onoho verše to dokazuje. Ježíš tu mluví o odvaze vůči těm, kdo zabíjejí tělo; o odvaze k přiznání se k Němu před lidmi; o ochotě snášet zavržení od svých nejbližších kvůli Němu! Jak říká dál: „Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden.“ (Mt 10,35-37) I v našich životech možná přijdou chvíle, kdy nás někdo blízký, náš přítel nebo kolega, postaví do situace „Buď ten tvůj Ježíš, nebo já“. Kvůli své víře v Ježíše Krista a všemu, co to obnáší, zažijeme konflikt, zažijeme ztrátu, zažijeme rozdělení, zažijeme „meč“.

Zeptejte se křesťanů z muslimského světa, jakou cenu zaplatili za své následování Ježíše! Když v Něj uvěřili a dali se pokřtít, zpravidla se jich rodina i blízcí zřekli; byli vyloučeni ze společnosti; ztratili práci. A pokud by otevřeně hlásali křesťanství, hrozila by jim smrt! Ale oni raději věří Ježíši, který také o nich prohlásil: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ (Mt 5:10)

Sám Kristus zažil mnoho neshod kvůli tomu, co říkal. A když se schylovalo k vyvrcholení tohoto konfliktu – k zatčení, odsouzení a popravě –, sešel se Ježíš naposledy se svými učedníky v horní místnosti v Jeruzalémě k poslední večeři. Také během těchto zlomových okamžiků zmínil Ježíš meč. Nejprve si o tom poslechněte výklad od nejmenovaného Ježíšova kritika: „Pokud budeme číst Písmo důkladně, tak záhy zjistíme, že skupina 12 Ježíšových učedníků byla vyzbrojena a připravena své meče použít. Pokud si položíme otázku, kdo byl iniciátorem jejich vyzbrojení, tak odpověď nalezneme v Lukáši 22,36, kde Ježíš učedníkům řekl: ‚Ale nyní, kdo má měšec, vezmi jej, stejně tak i mošnu, a kdo nemá, prodej svůj plášť a kup meč.‘ Ježíš zde dal učedníkům jasný pokyn, co si mají koupit za peníze v mošně a měšci. Pokud peníze neměli, tak jim Ježíš přikázal, ať prodají svůj plášť a za peníze si koupí meč. Dostává vaše nedělní představa o mírumilovném Ježíši trhliny? Pak vězte, že bude hůře. Ježíš kolem sebe totiž nevytvořil skupinu historického šermu ani sběratelů zbraní. Meč si měli koupit, aby Ježíše chránili. I kdyby měla téct krev.“

Byl vskutku Ježíš iniciátorem vyzbrojení svých učedníků za účelem ochrany Jeho osoby během zatčení? Ovšemže ne. Jednak to popírá následující průběh zatčení v getsemanské zahradě a pak to popírá i sám kontext Ježíšových slov o meči. Nejprve se mrkněme na průběh Ježíšova násilného zatčení. Když chtěl Petr svého Pána bránit mečem, napadl veleknězova sluhu a uťal mu pravé ucho. Ježíš to však zarazí slovy „Přestaňte s tím!“ a ucho raněnému dotekem uzdraví. Jeho vysvětlení Petrovi je prosté: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?“ (Mt 26:52-54)

Ne, Ježíš nechtěl ani nežádal, aby Ho Jeho učedníci bránili meči před zatčením. Armáda andělů by to jistě svedla daleko lépe a snáze. Jenže Písmo svědčilo a Jeho věčné království vyžadovalo, aby Král prošel ke slávě utrpením, aby položil svůj život za hříchy světa, aby Jeho ranami mohli být Jeho poddaní uzdraveni. Následující den to Ježíš vysvětluje vladaři Pilátovi slovy: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ (Jan 18:36)

Ježíš nechtěl být chráněn mečem. Tehdy, ani dnes. Nepřeje si, abychom násilím bránili či šířili Jeho poselství, Jeho království. Ani to nejde, protože k tomu slouží jen „meč Ducha“, jímž je slovo Boží. Jen to proniká „jako dvousečný meč“ až do nitra člověka, aby ho zasáhlo k životu.

Co tedy ale chtěl Ježíš během večeře říct, když vyzval své učedníky ke koupi meče? Mrkněme se nyní na kontext Jeho slov. „Řekl jim: ‚Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?‘ Oni mu odpověděli: ‚Neměli.‘“ (v.35) Ježíš nejprve svým učedníkům připomíná, jak je na vrcholu své veřejné služby poslal po dvojicích do měst a do míst, kam měl pak přijít, aby tam oni – jako jakýsi předvoj – uzdravovali lidi a hlásali, že se k nim přiblížilo království Boží. Neměli si na cestu nic brát, ani měšec ani extra obuv, jen to, co měli na sobě; měli spoléhat na to, co jim lidé dají k jídlu a pití (Lk 10:1-20). Ježíš byl tehdy známý a populární a Jeho učedníci mohli očekávat, že se na této „vlně popularity a moci“ svezou a nebudou mít větší problémy. Taky že se vrátili plní radosti, že se jim i démoni podrobují v Ježíšově jménu! (Lk 10:17) Není divu, že se ještě při poslední večeři mezi sebou dohadovali, kdo z nich je asi v Božím království největší (v.24) – čekali už jen slávu, fanfáry a konfety.

Ale to se velmi pletli. Situace s popularitou Ježíše se měla rychle změnit a otočit o 180°. Ježíš pokračuje: „Řekl jim: ‚Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: `Byl započten mezi zločince.´ Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle.‘“ Ježíš předjímá následky toho, že On sám bude zatčen jako zločinec (stráží vybavenou meči a holemi), bude odsouzen jako zločinec (ačkoli bez viny) a popraven jako zločinec (na kříži vedle zločinců). Jeho učedníci měli počítat s tím, že se karta obrátila. Budou vysláni do dalekých krajů, do jim neznámého světa, kde budou čelit nástrahám, nebezpečí, nedostatku, zlobě. Proto Ježíš mluví o tom, že si do budoucna mají naopak vzít s sebou měšec s penězi a obstarat si i meč, tehdy běžný způsob ochrany na nebezpečné cesty. Budou jednou umírat pro spravedlnost a evangelium, ale ne pro naivní bezbrannost z rukou lupičů a násilníků.

Ježíš tedy nemluvil o vyzbrojení pro svou ochranu při zatčení. Mluvil o ozbrojení se pro jejich vlastní ochranu v nebezpečných končinách. Ježíš ani nemohl mít na mysli své blížící se zatčení – vždyť kdy a kde by měli učedníci ve čtvrtek po setmění ještě prodávat plášť a kupovat meč? Na to nebyl ani prostor, ani možnost. Ježíš ale hleděl dál a také znal tehdejší smýšlení svých učedníků. Ještě plně netušili, co Ježíš myslel, když jim už dříve říkal: „A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno.“ (Lk 21:17) Jejich Mistra započetli mezi zločince, co teprve Jeho učedníky. Na konfety měli na tomhle světě zapomenout.

Sebeobrana před násilným napadením tedy není v rozporu s tím, co Ježíš učil, ale naopak; patří k tomu, co se v tomhle padlém světě může hodit. Při přepadení nebo fyzickém útoku nemáme počítat s tím, že jakmile by se agresor dozvěděl, že jsme křesťané, nechal by nás ihned na pokoji a pozval by nás k sobě, aby se dozvěděl o cestě spásy pro svou duši. Ne, tak tomu není.

Jak to tedy ale Ježíš myslel, když vyzýval své následovníky, aby nepříteli nastavili druhou tvář? Mluvil v té chvíli o odmítání bránit se při napadení? Opět, kontext nám pomůže porozumět! V Matoušovi Ježíš říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko, zub za zub'. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť.“ (Mt 5:38-40)

Vidíme, že tato slova se týkají odplaty za zlé jednání, pomsty za újmu či způsobenou škodu. Jako Ježíšovi učedníci nemáme za vyražený zub jít a vyrážet zuby; máme se naopak zříct odplaty „stejnou mincí“, máme odpustit a nechovat v sobě ublíženost a pomstychtivost. Není tu nic o tom, že bychom si měli nechat bezbranně vyrážet zuby, že bychom neměli zabránit té první ráně do tváře. Ježíš mluví o následné reakci na násilí, ke kterému již došlo – a On ví, že reagovat násilím bude plodit jen další násilí. On chce přerušit ten „začarovaný kruh“ ublížení, pomsty, pomsty za pomstu, pomsty za pomstu za pomstu, atd. U nás může ten „odvetný kruh“ skončit – třeba modlitbou. V Lukášovi předcházejí nastavení druhé tváře slova: „Modlete se za ty, kteří vám ubližují.“ (Lk 6:28b) Opět, jde o následnou reakci na ublížení. Revanšovat se za ublížení, ke kterému došlo, modlitbou, ne pomstou.

Odplácet zlo dobrem – ano, ale to neznamená nebránit se zlu, aby vůbec nastalo. Některé situace v životě mohou vyžadovat sebeobranu, nikoli však pomstychtivou odvetu. Říkám to už dětem ve škole, když jsou napadeny na školním dvoře šikanujícím surovcem. Braňte se, to je v pořádku; ale pak už neoplácejte, ale jděte za učitelem, autoritou, která má pravomoc trestat, která „nenese meč nadarmo“. Stejně tak, když třeba po vás budou nevychovanci na ulici házet kamením, je v pořádku uhýbat nebo se ukrýt; to nejste kamenováni za svou víru! Nebylo by ale v pořádku brát kameny a házet je po nich zpátky.

Závěrem řeknu už jen tolik: Ježíš přinesl „meč“ do našich vztahů; ať chceme, nebo ne, prostě nebudeme ohledně svého vztahu k Ježíši vždy zajedno s druhými. A někdy by se i v konfliktech a sporech týkajících se víry v Krista hodil nějaký ten „kurz slovní sebeobrany“. Jedna rada takového kurzu by byla ta, kterou použil Ježíš na závěr své řeči o potřebě vybavenosti učedníků do budoucna. Oni nechápali, o čem v té chvíli mluví, a odvětili: „Pane, tu jsou dva meče.“ Na to jim (Ježíš) řekl: „To stačí.“ (v. 38) Ježíš taktně ukončil debatu o mečích, která zjevně nikam nevedla. Věděl, že co nyní nechápou, jednou pochopí.

Při slovních i fyzických potyčkách se můžeme bránit. A aby obrana nepřešla v útok, je užitečné umět říct v pravé chvíli: „To stačí!“ Amen.