Kajícné srdce Bůh uzdravuje

Milí přátelé, bratři a sestry Toho, který nás křtí Duchem svatým a pročišťuje ohněm zkoušek!

Při toulkách a výletech po naší krásné vlasti jistě dříve či později narazíte na sochu jedné významné postavy novozákonních evangelií – totiž na sochu Jana Křtitele (pozor: nepleťte si ho s Janem Nepomuckým!). Sochu Jana Křtitele poznáte podle jeho atributů (příznaků) – bývá oblečen ve velbloudí kožešinu, drží hůl zakončenou křížem jakožto symbolem onoho popravčího nástroje, na kterém Ježíš usmířil lidstvo s Bohem, a často poblíž něho najdete beránka, což je odkaz na jeho svědectví, které vydal o Ježíši: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“

Sochu Jana Křtitele objevíte například ve Valeči, v Týnci, v Telči, v Mitrovicích nebo ve Vysokém Veselí … ale také v Praze na Karlově mostě. Tam socha Jana neukazuje na hrad /jak je vidět na fotografii/, ale symbolicky ukazuje na někoho jiného než sebe – na Toho, kdo přišel po něm, kdo byl mnohem silnější než on, kdo pocházel shůry, a ne ze země, tak jako Jan nebo my.

Ano, Jan Křtitel – o kterém Ježíš prohlásil, že to byl „víc než prorok“ a že „mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan“ (Matouš 11:9,11) – je předmětem dnešního adventního kázání, kázání o adventu, příchodu. Povíme si o tom, jak Jan

* připravoval lid na příchod nebeského Krále

* volal lid k pokání v srdci

* křtil lid na odpuštění hříchů

* radil lidem, jak žít bohulibě

V dávných dobách, kdy králové byli mnohem rozšířenější než dnes, bylo zvykem, že když chtěl král navštívit nějaké město ve svém království, poslal nejprve do toho města posly, aby připravili králi cestu, aby dali vědět lidem ve městě, velkým i malým, že přijede významná návštěva. Obvykle těmi posly byli trubači, kteří se postavili na nějaké veřejné místo, zatroubili, aby si získali pozornost, pak rozbalili svitek s pečetí a hlasitě předčítali zprávu o tom, že se do města chystá přijet jejich král. Každý věděl, co to znamená. Prostí lidé začali kvapně upravovat svá obydlí, hlavně ta, která stála podél cesty, z ulic zmizely všelijaké odpadky, představitelé města si prošli účetní záznamy, opravili chyby a dodělali, co už mělo být dávno hotovo, atp.

Právě takovým královským poslem, předvojem, připravovatelem cesty Králi králů, byl Jan zvaný Křtitel. Že se někdo jako on objeví, bylo Bohem předpovězeno stovky let předem – ať už prorokem Izajášem, který napsal: „Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ (Iz 40:3), nebo prorokem Malachiášem, skrze kterého Bůh oznámil: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu.“ (Mal 3:1) No, opravdu měla přijít vzácná návštěva, proto ten speciální posel, hlas volající – nikoli po tom, aby si lidé uklidili domy, opravili fasády /svůj zevnějšek/, vyvěsili vlaječky /nasadili úsměv/, ale aby připravili svá srdce před mocným Bohem, který je přichází navštívit. „Přichází … někdo silnější, než jsem já;“ hlásal Jan, „nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek Jeho obuvi; On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v Jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“

Jan věděl, kdo za ním přichází, a tak hlavní výzva, kterou lidem přinášel, zněla: „Čiňte pokání! Kajte se! Odvraťte se od hříchu, který máte v srdci, na jazyku, na rukou.“ Pokání je zvláštní slovo, které našim uším zní cize, nebo legračně (zvláště dětem). Je trochu nešťastné proto (naštěstí to málokdo ví), že pochází z praslovanského slova kajati, což znamená trestati, odpláceti. Pokání, jak se objevuje v Bibli, ale nemá nic společného s nějakým sebetrestáním, sebemučením, sebemrskačstvím!

Ta slova v původních jazycích (hebrejštině a řečtině), která se překládají jako pokání, jsou odvozena od vzdychání („Ach jo, na co jsem to zase myslel, co jsem to řekl, co jsem to provedl, jak jsem to žil!“) a od otočení, obrácení se. Znamenají tedy jednak upřímnou lítost a zkroušenost v srdci nad vlastní špatností (ať už jde o momentální „ujetí“, nebo o dlouhodobé bloudění), a zároveň odvrácení se, otočení se zády k tomu, co jsme udělali, jací jsme byli, kam jsme směřovali – mimo Boží vůli, mimo Boží představy. Pokání tak vyjadřuje změnu postoje/smýšlení vůči vlastnímu hříchu a vůči Bohu.

Vím, že kajícnost v srdci se v naší době a kultuře těžko „prodává“. Zaplatil by snad někdo tisíce korun za kurz s názvem „POZNEJ POKÁNÍ NA VLASTNÍ KŮŽI“? Myslím, že by se na takový kurz nikdo nepřihlásil, ani kdyby pořadatelé vypláceli tisíce korun účastníkům. To, co je do nás denně pumpováno, čím jsme obklopeni, je spíše opačné smýšlení: „Jsem přece OK, jsem v pořádku, jsem v pohodě, je mi fajn.“

Zkroušený duch, zlomenost v srdci? Tím se nikdo nechlubí na Facebooku, viďte. A pokud se tam objeví nějaký náznak – přiznání a lítost nad svou slabostí, zbabělostí, hněvivostí – stovky „přátel“ hned přispěchají s ujištěním, že to není tak zlé, že se máte zabývat raději něčím veselejším, že chmurné nálady jistě brzy pominou.

Jak jsem se ale dočetl, podle některých psychologů a sociologů právě to většině lidí v naší kultuře schází: zakusit svobodu z úplného přijetí a přiznání si vlastního selhání, porážky, omylu, slabosti, nedostatečnosti. Ani si neuvědomujeme, jak moc potřebujeme pohlédnout této pravdě o sobě do očí, a nejvíc to potřebují ti z nás, kdo si to uvědomují nejméně. Chceme být (nebo aspoň vypadat) silní, neochvějní a šťastní, ale cesta k tomu vede přes přiznání si své slabosti, křehkosti, zlomenosti. Neboť právě zkroušeným a zdeptaným srdcem Bůh nepohrdá; vstupuje do něho, aby očistil, odpustil, obvázal, posílil a naplnil radostí.

Závěrečná slova našeho úryvku z evangelia zněla: „A ještě mnohým jiným způsobem (Jan) napomínal lid a kázal radostnou zvěst.“ Tu část napomínání – volání po upřímné lítosti a odvrácení se od zla – jsme si už objasnili. Ale nesmíme zapomínat na tu druhou – na kázání radostné zvěsti. Pokání jako takové by totiž nevedlo nikam, kdyby neexistovala radostná zvěst (evangelium) o Ježíši Kristu – o Božím obětním beránku, který svým životem a smrtí sejmul z celého světa jeho provinění před Bohem. Obětoval své tělo a prolil svou krev za nás všechny. Zemřel, abychom mohli dostat nový život. „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám (Bůh) ztotožnil s hříchem, abychom v Něm dosáhli Boží spravedlnosti,“ napsal později Pavel (2. Kor 5:21).

Proto jen díky Ježíši a jen v Jeho jménu je možné odpuštění hříchů, které Jan tehdy uděloval lidem při křtu v řece Jordán, které dodnes Boží služebníci předávají při křtu vodou, zatímco sám Ježíš přitom křtí Duchem svatým a následně i ohněm zkoušek.

A to není jen nějaká teorie, nebo virtuální realita! Nebo by alespoň pro nás neměla být. Někdy se tak bohužel stává, tak jako tomu bylo v době Jana Křtitele. Někteří k němu přicházeli, aby křtem splnili nějakou „náboženskou povinnost“. Jan jim to velice ostře vytýkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání!“ Zkrátka, činíte-li pokání a chcete-li pokřtít, ať to není jen na oko, jen jako další obřad, kterým jste prošli. Neste ovoce pokání – ukazujte ve svém životě, že opravdu zažíváte změnu postoje ke svému dosavadnímu jednání a žití. Dvěma nejmarkantnějšími prohřešky tehdejší doby bylo, že celníci, kteří vybírali daně, často spolu s tím brali lidem peníze do své kapsy, a také vojáci, kteří zneužívali „postavení veřejného činitele“ a se zbraní v ruce vydírali obyčejné lidi. S těmito nejkřiklavějšími hříchy skončete, říkal Jan. Což platí i pro nás – začněme změnou postoje vůči svým nejhrubším hříchům a Bůh nám postupně odkryje i ty jemné.

Je přirozeným principem, že jen ten, kdo si přizná svou nemoc (přestane ji ignorovat), může být uzdraven. Jen ten, kdo pozná, že je něco v něm rozbité, může být opraven. Jen ten, kdo si uvědomí, že je bez Boha ztracen, může být nalezen. Jen ten, kdo uzná, že je mrtvý pro své hříchy, může být vzkříšen ve svatosti. To vše mocí Toho, který si nás zamiloval, který je Lékařem duší, Opravářem vztahů, Hledačem ztracených, Vzkříšením i Životem.

Ať se vám Kristus, jehož narozeniny budeme brzy oslavovat, rozzáří jako jitřenka v kajícném srdci! Amen.