Milí přátelé,
vy, kteří hledáte cestu životem, i vy, kteří následujete Ježíše jako Cestu, Pravdu a Život –
Když Ježíš chodil po této zemi jako jeden z nás – jako prorok povolaný z našeho středu, jako ten, skrze něhož promlouval Bůh k lidem bez blesků a ohně (viz Deut 18:15-16) – povolával různé lidi k tomu, aby Ho následovali. Nevybíral si však své následovníky podle lidských měřítek, podle titulů, postavení, vzdělání, inteligence, bohatství, píle aj. Povolával všechny možné lidi, i ty obyčejné jako rybáře a výběrčí daní, jak farizeje (ty navenek nejzbožnější) tak i odsouzence (ty navenek nejbezbožnější), lidi zamlklé i vznětlivé. To, co je chtěl Ježíš učit, stejně bylo tak převratné a nové, že k tomu nic než srdce ochotné se učit nepotřebovali. A i to jim Ježíš svým slovem milosti „dával“.
Když takto Ježíš hledal své následovníky a učedníky neboli žáky, často je zval prostými slovy: Pojď za mnou! Tak povolal třeba Matouše, původním jménem Léviho: „Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: ‚Pojď za mnou!‘ On vstal a šel za ním.“ (Matouš 9:9) Stejně povolal i rybáře Šimona, který pak dostal jméno Petr, spolu s dalšími, aby se nebáli a šli za Ním a stali se „rybáři lidí“. A jak čteme: „Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“ (Lukáš 5:11)
Po jisté době s k Ježíši přidalo mnoho lidí, celé zástupy a davy, a měli k tomu různé důvody a pohnutky, proč za Ježíšem šli. Některé zajímaly jen Jeho zázraky a divy, vedla je zvědavost a senzacechtivost; jiní jedli chléb a ryby a nasytili se, a tak čekali, že to tak bude pořád, „koláče bez práce“; jiní se zajímali, jak se Ježíš popasuje se slovními útoky a léčkami farizejů; další se ptali, jestli Ježíš vyžene Římany a znovu nastolí „království Izraele“. Ale důvodů, proč lidé šli za Ježíšem, bylo jistě mnohem víc. Tak jako je tomu dodnes.
Ježíš chtěl proto připravit všechny, kteří za Ním chtějí jít, že pokud to myslí vážně, budou jako On čelit těžkostem a překážkám, posměchu a utrpení, že budou také muset „přinášet oběti“ a osvojit si „sebezapření“. Jen tak budou moci vítězit v duchovních bitvách, které leží před nimi.
Ježíš řekl zástupu i svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“
Možná jste postřehli, že ta výzva zní trochu záhadně a zvláštně: Začíná ‚Kdo chce jít za mnou…‘ a končí ‚následuj mne‘, což je v podstatě to samé. A o to jde. Jako by Ježíš říkal: Jestliže chceš jít za mnou (a být navěky tam, kde jsem já), pojď skutečně za mnou, následuj mne – ne svoje touhy, ne svoje cíle, ne svoje zájmy, ne svoje bezpečí, ne svoje sny, ne svoji vůli, ne svoje bohy. Ale mne. To já jsem ta Cesta.
A to bude těžké. Bude to vyžadovat, že kolikrát zapřeš i sám sebe. Co to znamená? Stejné sloveso zapřít je použito, když po Ježíšově zatčení Šimon Petr zapřel, že svého Pána vůbec zná. „Vůbec ho neznám,“ prohlásil Petr (Lukáš 22:57). Následovat Ježíše tedy bude vyžadovat i to, že zapřeme sami sebe, jako bychom řekli: „Neznám tě, ty mé staré, hříšné já, které jsi bylo ukřižováno spolu s Kristem. Tebe, mé staré, bezbožné já, nesu na kříži. Nejdu za tebou a tvými falešnými cestami, abych dál jen bloudil, ale jdu za Ježíšem, mým Pánem.“
Vypráví se jedna pověst o sv. Augustínovi, který žil na přelomu 4. a 5. století. Dříve žil dosti divokým a nespoutaným životem, zejména co se týče vztahů se ženami. Ale po svém obrácení ke Kristu se změnil. A když ho pak na ulici potkala jedna z jeho dávných milenek, volala na něj: „Haló, Augustýne, to jsem já. Cožpak mě nepoznáváš?“ On se k ní nakonec otočil a řekl: „Vím, že jsi to ty. Ale já už to nejsem.“ Zřekl se, zapřel, sám sebe, aby šel dál za Ježíšem.
Jedna z úžasných věcí na následování Ježíše je ta, že ten, koho následujete, jde před vámi, vede vás cestou, kterou sám nejprve projde.
Možná si myslíme, že lepší by bylo, kdybychom my vedli a Ježíš nás následoval. Měli bychom Ježíše jako „eso v rukávu“, pro případ, že bychom to pokazili (což by se jistě stalo). Měli bychom Ježíše jako „džina v lahvi“, který nám pomůže realizovat naše přání. Nebylo by to lepší?
Ne, nebylo. Není lepší vést Ježíše; je lepší se jím nechat vést. Zaprvé proto, že my často nevíme, kudy jít, co je pro nás opravdu nejlepší, kde budeme duchovně růst a dospívat, kde najdeme trvalé hodnoty, kde narazíme na zdroj požehnání. Ježíš to ví a povede nás tam.
A je ještě další důvod, proč je lepší, když jde Ježíš před námi.
O tom mluví i jeden aforismus od Pavla Kosorina: „Ježíš lidi do ničeho netlačil – šel před nimi.“
Následovat Ježíše znamená, že nikdy nepůjdeme do nějaké situace jako první. Ježíš do každé naší výzvy jde napřed, aby jako Pán porazil naše duchovní nepřátele a připravil nám cestu. Díky tomu, že Ježíš jde před námi, nemusíme být ochromeni strachem a obavami, ať se před námi děje cokoli, ať čelíme jakýmkoli výzvám, nesnázím, těžkým rozhodnutím, nemocem a třeba i smrti. Když Ježíše následujeme, On jde do všeho před námi! A On porazil i hrob.
Vskutku, Ježíš nás do ničeho netlačí. Netlačí nás jít do míst a situací, kde by nás nechal samotné, bezradné, bezmocné, ztracené. Vede nás a pomáhá nést naše kříže sebezapření, kříže trápení, kříže posměchu pro Jeho jméno, pro Jeho pravdu, pro Jeho milost, pro Jeho slávu, kterou s námi bude sdílet, když my s Ním sdílíme potupu v tomto světě.
Ježíš nikdy neřekl, že jít za Ním bude snadné, ale že to bude stát za to.
Nesliboval „snadný let“, ale „úžasnou destinaci“.
Nechme ho být naším Pilotem.
Amen.