Bůh nám ve své milosti poskytl Člověka, kterému můžeme důvěřovat, spíš než vlastním skutkům. Chce, abychom se spoléhali jen na Krista, a tak nemuseli sami o sobě váhat, ani nebyli uspokojeni spravedlností, která v nás započala, pokud se ta nepřimyká ke Kristově spravedlnosti a nevyplývá z ní. Tak aby se žádný blázen, který jednou přijal dar, nemohl považovat za již zcela spokojeného a zajištěného. Bůh nechce, abychom se zastavili u toho, co již bylo přijato, ale spíše abychom byli den ode dne Kristu blíž, abychom mohli být stále plněji proměňováni v Krista.
Jeho spravedlnost je trvalá a jistá; nic se na ní nemění, ani jí není nedostatek, protože on sám je Pánem všeho. Proto kdykoli Pavel kázal víru v Krista, věnoval maximální pozornost tomu, aby hlásal, že spravedlnost není pouze skrze Něho nebo od Něho, ale i v Něm. On nás vtahuje do sebe, proměňuje nás a chová jakoby v úkrytu, „dokud hrozný hněv se nepřežene“ (Iz 26,20). Hleďte, že jen víra nestačí, ale pouze víra, která se skrývá pod křídly Krista a chlubí se Jeho spravedlností.
Pavel učí o víře takovým způsobem, aby ji vrhal pod křídla Krista. Víra je přesně to, co z vás dělá „kuřátko“ a z Krista „kvočnu“, abyste měli pod Jeho křídly naději. Mít víru znamená lpět k Němu, troufale brát z Něho, protože On je svatý a spravedlivý pro vás.
(„Proti Latomovi“, rok 1521.)
