Milí přátelé a Boží stvoření.
Slyšel jsem od kohosi v mém okolí, jak říká: „Ty to máš snadný, když máš toho svýho boha. Ale co já? Já musím všechno snášet sám!“ Tenhle povzdech zněl trochu i jako výčitka: jako bych za to mohl já, že on to všechno musí zvládnout sám (po vzoru známé písně od Karla Gotta). Je ale zajímavé, že to neznělo jako chlouba, ačkoli byl jistě dotyčný hrdý na to, že není slaboch. Napadlo mě, „proč si potom stěžuje?“ Ale na druhou stranu to chápu. Znám to. Pro člověka je těžké kapitulovat.
„Bůh je jenom berlička pro ty, co neumí chodit sami.“ Tak to vidí mnozí odpůrci Boha a víry v Něho. „Je to jenom hůlka pro chromé a kulhavé.“
Je ale Bůh člověku opravdu jen berlou?
Potřebují Ho opravdu jenom slabí jedinci, a to ještě jen občas?
Optimální fungování i v neoptimálním světě
Ono bude v první řadě záležet na tom, jak jsme vlastně my, lidé, byli vytvořeni, abychom optimálně fungovali – aby náš život byl smysluplný a aby se nezhroutil v případě nesnází. Pokud je to opravdu tak, že člověk může v každé situaci žít plnohodnotně a dokáže všechno zvládat sám, zcela bez Boha, potom ano, „mít Boha“ je berličkou pro ty, co na to sami nestačí, co jsou slabí, bojácní či zbabělí.
Ale pokud jsme my, lidé, byli a priory vymyšleni, navrženi a sestrojeni tak, abychom žili naplno s Bohem a navzdory těžkostem optimálně fungovali pouze v úzkém vztahu s Ním, potom „mít Boha“ je vlastně naplněním a cílem toho původního plánu a záměru, návratem k němu. Pak se, paradoxně, „berličkou“ stává člověku, který „se s Bohem stále míjí“, něco jiného, čím se snaží „místo pro Boha“ ve svém životě vyplnit – ať už je to práce, rodina, sport, sex, záliby, alkohol, nákupy…
Jak tomu je v případě každého z nás, se ukáže, teprve když se setkáme s potížemi, s „ranami osudu“, s neočekávanými událostmi, které bolí; když čelíme situacím, ve kterých nevíme, co dál a jak z nich ven. Potom se uchylujeme k tomu či onomu, co nás podpírá a naplňuje. Člověk se třeba zahrabe v práci, chodí rybařit, naváže milenecký vztah, uniká do hospody nebo na sportoviště. Jenže mnohdy nic z toho nestačí. Mnohdy proti nesnázím nepomáhá „postavit zeď“, ani „upéct chleba“. Naše představy o životě se nám hroutí a zdá se, že s tím nic nemůžeme dělat.
Má-li ale člověk Boha, kterého zná – a to ne jako nějakou neosobní sílu kdesi ve vesmíru, ale jako velmi osobní, jemu blízkou a nakloněnou otcovskou bytost, plnou moudrosti a slitování – potom má ten člověk někoho, ke komu se může uchýlit v souženích; u koho se může skrýt před všemi výčitkami, nejistotami a strachem; u koho může najít smysl a východisko ve své zdánlivě bezvýchodné situaci. Vždyť Bůh je alfa i omega, počátek i konec, Tvůrce i Cíl celého stvoření!
Silný slabý David
Tak to viděl i před třemi tisíci lety žijící David. Ještě než se sám stal králem nad Izraelem, byl pronásledován svým předchůdcem na trůnu, králem Saulem, který žárlil na Davidovu větší oblíbenost mezi lidmi. David byl nesčetněkrát vystaven nebezpečím, unikal smrti jen o vlásek. Kam se ve srovnání s tím hrabou mnohé naše problémy a hrozby!
David se skrýval v lesích a v jeskyních vysoko v horách, ve skalních skrýších. A snad právě tam si znovu uvědomoval, že jeho Bůh je tou jedinou skutečnou skrýší a skalním štítem, jeho vyvýšeným útočištěm, nedobytným hradem, pevnou tvrzí. David poznával, že když věří a doufá ve Všemohoucího Boha, který mu slíbil ochranu a přízeň, nachází se v bezpečí. Nachází se tam, kam se jeho nepřátelé – ať už ti fyzičtí, nebo ti duchovní – nedostanou. I kdyby se dělo cokoli, on může mít ve svém nitru klid a pokoj, protože má Boha, který vždycky stojí na jeho straně. „Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, můj vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade, moje útočiště.“
A kromě ochrany a úkrytu byl Bůh Davidovi také tím, kdo ho vždy vysvobodí a zachrání – ať tak či onak, ať dříve či později, ať už z útrap či ze smrti. A proto také Boha volal o pomoc a vzýval Jeho slavné jméno. „Zachránce můj, ty mě před násilím zachraňuješ! Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli.“
Pevný bod ve vesmíru
Protože jsme tak byli stvořeni, hledáme a potřebujeme nějaké „útočiště“. Místo, kam se uchýlit; do čeho se schoulit; z čeho čerpat, když je nám ouvej a nevíme, jak dál. Potřebujeme někoho, kdo nás přijme takové, jací jsme; kdo nám porozumí; kdo nám pomůže; kdo nás má rád se vším všudy – a to dokonce tolik, že se kvůli nám stal člověkem a nechal se za nás ukřižovat. Vždyť svět kolem je neskutečně drsné místo, kruté a nelítostné. Poznáváme to i my. Jeden den máte práci, za kterou jste chválen; druhý den o ni přijdete bez mrknutí oka. Jeden den máte rodinu a sršíte zdravím; druhý den o to všechno, nedej Bože, přijdete. Takový Jób, žijící v době Starého zákona, by mohl vyprávět. A vlastně i Bůh sám v Ježíši Kristu by mohl vyprávět o nespravedlnosti a krutosti tohoto světa.
Nebyli jsme stvořeni, abychom to zvládali sami...
Nevím, jak to lidé bez víry v milujícího a blízkého Boha mohou zvládat sami. Jenom vím, že jsme nebyli stvořeni, abychom to zvládali sami, nebo se o to pokoušeli. Nebyli jsme stvořeni, abychom žili a fungovali bez Boha. On je tím, kdo náš život pohání, podpírá a naplňuje. On je jeho cílem. Proto je tak potřebné poznávat Ho. Proto je tak potřebné učit se spoléhat na to, co nám vážně, upřímně a s láskou říká. Proto je tak potřebné stavět svůj život na skále Božích slov.
I sám Ježíš to tak kdysi dělal. Na lodi na rozbouřeném moři mohl klidně spát. Mohl se pokořit a umývat nohy svým učedníkům. Mohl jít vstříc těm, kteří Ho hodlali zajmout, mučit a zabít. Byl snad Bůh pro Ježíše berličkou? Pokud ano, tak leda k tomu, aby s ní vyháněl z lidí nemoci. Spíše byl ale pro Ježíše Bůh Otcem, útočištěm, kam se srdcem uchyloval ve všech situacích, ze kterého čerpal všechnu moudrost a sílu a o kterém věděl, že Ho vysvobodí ze všeho, co Ho potká a čeká, včetně smrti za nás. A stalo se tak, přesně jak to bylo v Písmech předpovězeno.
Také o každém z nás Ježíš mluví, když říká: „Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. … každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.“
Která z těchto slov se naplní na vás? Amen.
