Milí přátelé, milé děti, bratři a sestry v Kristu –
Před chvílí zazpívaly své chvály děti z mateřské školy. A doufám, že nic nepokazím, když prozradím, že po bohoslužbě ještě uslyšíme ještě jednu písničku, kde se zpívá: „my jsme děti z mateřinky, my už nenosíme plínky, my už leccos víme, po obědě spíme.“ Uvědomte si ale, že ještě před 4-5 roky to bylo jinak, viďte děti. To jste ještě nosili plínky, prakticky nic jste o světě kolem nevěděli, dokonce jste ani nemluvili, natož abyste zpívali! Byli jste nemluvňaty a kojenci, kteří se dokázali radovat z obyčejných věcí; kteří když měli nějaký problém (třeba v plínkách), tak zaplakali a zavolali mámu; kteří spoléhali na mámu, že je včas nakrmí; kteří spali pokojně nezatíženi strachem ani starostmi. Takoví jste byli … a takoví jsme byli kdysi všichni.
Dnes jsme si četli Žalm 8, kde se objevuje velice zvláštní kontrast. Na jedné straně je zde chválen a oslavován Hospodin – Bůh, jehož jméno je vznešené po celé zemi; Bůh, který pozvedl svou velebnost a majestát výš než nebesa; Bůh, který upevnil ve vesmíru všechny hvězdy a planety a určil jim dráhy, po kterých se mají pohybovat. A na druhé straně je zmiňován člověk – malý a bezbranný na jedné z planet zvané Země. „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ ptá se právem pisatel. Ty, tak mocný, vyvýšený Bůh, a staráš se o člověka? A nejen o toho dospělého, mocného, hrdého, nezávislého, silného, soběstačného člověka, ale o toho malého, dětského, bezmocného, nemocného? Ty, spravedlivý Bůh, a dáváš dobré dary i lidem nevděčným a zlým? Jak podivuhodné!
Co je člověk, že na něho pamatuješ,
syn člověka, že se ho ujímáš?
A ještě podivuhodnější je, co říká pisatel žalmu právě o nemluvňatech a kojencích, tedy o těch nejbezbrannějších, nejzranitelnějších a nejzávislejších tvorech. Říká, že ten mocný Bůh si „ústy nemluvňat a kojenců… vybudoval mocný val (hradbu) proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou“. Jak jsme si říkali, z úst nemluvňat a kojenců vychází „leda tak“ šťastné mrmlání, pláčem umocněné volání a klidné vrnění. Ale právě tyto „kojenecké projevy“ důvěry, závislosti, bezmocnosti a spokojenosti jsou „mocným valem“, který Bůh vybudoval proti svým protivníkům a jímž zastavil svého pomstychtivého nepřítele.
Tím Božím nepřítelem je v Bibli často označován ten zlý, padlý anděl, který byl pro svou pýchu Bohem zavržen, ale ve své mstivosti nyní touží strhnout do věčné záhuby i člověka, každého z nás.
A těmi protivníky Boha nejsou lidé jako takoví, ale to, čím se lidé namísto Bohem naplňují, co je ovládá: pýcha a povýšenost, touha po moci a vlivu, pocit soběstačnosti a nezávislosti, které tváří v tvář realitě („ranám osudu“) často zkolabuje do sklíčenosti a zoufalství, ustaranosti a nemohoucnosti. Nebyli jsme stvořeni, abychom takto fungovali, alespoň ne navěky! Bůh proti tomu staví jako vzor nemluvňata a kojence, aby v jejich slabosti a bezbrannosti projevil svou sílu, aby v jejich zranitelnosti projevil svou láskyplnou péči, aby v jejich důvěřivosti zjevil svou věrnost a spolehlivost. A tak Bůh ukazuje i nám, dospělým, že teprve když dojdeme na konec svých sil a složíme své zbraně před Bohem, můžeme začít zažívat Jeho sílu a používat Jeho zbraně. Jak poznal i apoštol Pavel, právě když jsme sami slabí, jsme spoléháním na Krista silní (2. Kor 12).
Možná je to ostuda, ale teprve nyní, v dospělosti, jsem začal číst světoznámou knížku „Malý princ“ od francouzského spisovatele, pilota (a křesťana) Antoina de Saint-Exupéryho. Možná to ale ostuda není, protože snad právě dospělí by ji měli číst víc než děti. Neboť, jak autor píše v úvodu, „všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje“. Jak možná víte, pokud jste knihu četli, malý princ se při letu vesmírem na různých planetách setkává s různými dospělými, kteří představují karikatury mylných lidských postojů a životních principů. Malý princ narazí na krále, který si myslí, že všemu vládne, že má nade vším kontrolu; narazí na domýšlivce, který touží po obdivu a uznání; narazí na pijana, který pije, aby zapomněl, že se stydí, že pije („začarovaný kruh“); narazí na byznysmena, který počítá hvězdy, o kterých si myslí, že mu patří, a chce jich vlastnit stále víc; narazí na lampáře, který považuje svou práci za nezbytnou, a tak dokola a bez odpočinku rozsvěcuje a zháší lampu; a nakonec narazí na zeměpisce, který jen tvoří a zakresluje mapy, ale nikdy nevyšel ven, aby objevil nové území, nové kraje, nové rozměry. Všem těm dospělým se zdá jejich počínání správné a rozumné, ale očima malého prince může čtenář rozpoznat tu pomýlenost a krátkozrakost jejich jednání.
Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.
Ježíš sám, když chodil mezi námi v těle člověka, se setkával s podobnými „dospělými“. Četli jsme si dnes, jak v jeruzalémském chrámě uzdravil slepé a chromé, tedy ty nemohoucí a bezmocné. Když to viděly děti, pobíhající v chrámě, začaly Ježíše chválit a provolávali mu sláva: „Hosanna Synu Davidovu!“ Poznaly v Ježíši toho slibovaného potomka krále Davida, o kterém bylo předpovězeno, že bude králem a Bůh upevní „jeho královský trůn navěky“ (2. Sam 7:13). Malé děti to poznaly a otevřely ústa ke chvále Ježíši. Zato ti mocní, ti vlivní, ti silní a soběstační – konkrétně velekněží a zákoníci, kteří znali ještě lépe všechna SZ proroctví – ti byli tím vším pobouřeni, rozhněvali se a kárali Ježíše slovy: „Slyšíš, co to říkají?“ „Ovšem,“ odvětil jim Ježíš, „Nikdy jste nečetli: `Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu´?“ Vy, znalci Písma, byste měli znát Žalm 8, kde ústy těch nejmenších a nejbezbrannějších Bůh zakládá svou moc a slávu?
Dnes jsme slyšeli chválu z úst dětí. Dětí věkem i dětí srdcem plným víry. Jakou moc má tedy dětská chvála? Má Boží moc vítězit na zlem – zlem v nás v podobě pýchy a povýšenosti, soběstačnosti a nezávislosti, sklíčenosti a zoufalosti, ustaranosti a nemohoucnosti. Ano, to všechno můžeme překonávat chválou směrovanou Bohu! A proto plni Ducha zpívejme a oslavujme našeho Pána, Ježíše Krista:
„Hosana Synu Davidovu!
Sláva a čest Tobě, náš Zachránče,
který jsi žil dokonale za nás,
který jsi zemřel nevinně místo nás,
který jsi vstal vítězně pro nás
a který nyní mocně přebýváš v nás.
Chvála nás, Božích dětí, patří Tobě navěky.“
Amen.