Bratři a sestry v Kristu, přátelé –
Pokračujeme 6. dílem série kázání nazvané „ZAJÍMALO VÁS“ na Vaše náměty a otázky. Dnešní téma ‚JAK NEBRÁNIT DUCHU‘ vzešlo z následující otázky: „Jak to udělat, aby Duch svatý víc působil v mém životě?“
Než se na tuto dobrou! otázku pokusím odpovědět, je třeba si uvědomit, že se mezi křesťany vyskytují dva chybné a nebezpečné pohledy na Ducha svatého a Jeho působení:
1- Duch svatý přichází a působí POUZE při ojedinělých, vzácně se vyskytujících, dramatických a vysoce emotivních událostech
Takový postoj může vést k názorům jako: „Dneska jsem tu cítil / necítil Božího Ducha.“ Jako by právě náš pocit určoval a vymezoval, kde a jak Duch vane, v kom a jak právě jedná. Nebo: „My máme Ducha svatého, protože se mezi námi děje to a to, ale vy Ho nemáte.“
2- My už Ducha svatého k ničemu nepotřebujeme.
„My máme svou liturgii, svou tradici, svůj řád, svou metodiku, máme už všechno zažito, připraveno, vysvětleno a rozškatulkováno. K čemu nějakého Ducha?“
Oba pohledy jsou mylné a v rozporu s Písmem, které říká, že Duch svatý tvoří a buduje naši víru v Krista a také nám dává různé projevy této víry, např. i schopnost a odvahu vyznávat Ho! Jak je psáno v 1. Korintským 12:2-3 … „Pamatujete se, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám. Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: ‚Ježíš buď proklet‘, a že nikdo nemůže říci: ‚Ježíš je Pán‘, leč v Duchu svatém.“ Pohanské modly byly němé, „z hrdla nevydají hlásku“ (Žalmy 115:7), ale Duch svatý je živý Bůh v nás působící, že mluvíme, chválíme, modlíme se, vyznáváme, svědčíme o Ježíši jako Pánu…
Chybnému, často „extremistickému“, vnímání Ducha se můžeme vyhnout, když na Něho budeme pohlížet správně: jako na Pána a Dárce nového života! Naše víra, naše chvály, naše modlitby, naše vyznání, naše uzdravení, naše trpělivost, odvaha, schopnost učit a vést, atd. – to všechno jsou různé znaky, projevy a dary působení Ducha svatého! Duch je k tomu zcela nezbytný (ne, že Ho nepotřebujeme), přitom ale nepůsobí JENOM ve vzácných, dramatických a citově dojemných situacích. Působí spíš každodenně, vskrytu, trpělivě, soustavně, pronikavě. Tak jako život biologický od jara do podzimu postupně raší a roste, vzkvétá a bují, tak působí i život duchovní, nový život, který Duch svatý žije v nás.
Duch Boží působí svou pronikavou mocí i všude tam, kde Boží stvoření svědčí o svém Tvůrci. Díky tomu Boží „věčnou moc a božství… lze… od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o Jeho díle.“ (Řím 1:20) Zejména pak a přímočaře Duch působí, kdekoli je Boží poselství evangelia o Božím Synu a Jeho díle vykoupení zvěstováno, čteno, znázorněno (např. křížem u cesty), vysvětlováno, oznamováno, připomínáno, zmiňováno v modlitbě atd. Duch svatý je zkrátka aktivní všude tam, kde Boží slovo „zapadá jako zrno do země“ lidských srdcí s cílem přinést mnohý užitek.
Skutečnost není tedy taková, že by mezi námi nebyla hojnost Ducha. Pravda ale je, že my Duchu vzdorujeme, bráníme Jeho vlivu, klademe Mu překážky. Přirozená síla v člověku není síla Ducha přijmout, ale síla Duchu vzdorovat! Jinak řečeno, naše činění pokání, naše navrácení se k Bohu, je vlastně naše kapitulace, naše ochota složit zbraně, odhodlání přestat bránit, odporovat a čelit všemu, co v nás Bůh touží vykonat.
Písmo přitom mluví o dvou kategoriích „bránění“ Duchu svatému. V případě zatvrzelých nevěřících se píše o vzdorování a vzpírání se. Sem patří verše jako: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!“ (Žid 3:15) anebo „Vzpouzejí se a odporují Božímu vedení a žijí si podle svých vášní.“ (Jud 1:16a) Nebo slova Štěpána z knihy Skutků 7 (viz úvod).
V případě nás, křesťanů, pak Písmo mluví např. o trápení, zarmucování a zhášení Ducha. Zde bychom mohli citovat verše: „A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.“ (Ef 4:30), či „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě.“ (1. Tes 5:19-20)
Úkolem pastora je mj. ukazovat, kde jsme jako křesťané, díky své slabosti a tělesnosti, zranitelní, kde často chybujeme, kde klopýtáme. Ne proto, abych vynášel rozsudek (neboť nejsem o nic lepší a vynášel bych ho i sám nad sebou), ale abych pojmenoval a otevřel místa, ve kterých potřebujeme požehnání, nápravu, léčbu, zlepšení – právě skrze působení Kristova Ducha. Ta naše slabá místa nám mohou bránit duchovně růst a dospívat. A uvědomění si slabých míst může naopak vést k velkým pokrokům a proměnám.
Podívejme se proto na 5 z mnoha způsobů, jak často Božímu Duchu „házíme klacky pod nohy“:
Pěstování výmluv a sebeklamů
- „Jsem příliš zaneprázdněn. Jsem příliš unaven. Nemám čas na Boží slovo.“
- „Jsem už bez chyby. Boží slovo už nepotřebuji.“
- Odznáček s textem: „Měj se mnou strpení, Bůh se mnou ještě není hotov.“ – má blíž k pravdě.
Uchovávání návyků, lpění na zažitých způsobech
- „Takový jsem, takový vždy budu. Tak jsem to vždycky dělal, takto jsem vždy mluvil.“ – jako bych chtěl zůstat náladový, sprostý, podrážděný, ustaraný, odsuzovačný…
- Bůh svým slovem člověka proměňuje, ale nedělá to proti jeho vůli!
- Ježíš se kdysi chromého u rybníku Bethesda ptal: „Chceš být zdráv?“ (Jan 5:6b) Zdá se nám to hloupé, ale někdy se neradi zbavujeme své „celoživotní nemoci“, na kterou jsme si zvykli.
Polovičatost, rozpolcenost, kompromisy – snaha stmelit „olej a vodu“
- Udržujeme přátelství se světem (jeho principy a hodnotami), které ale nelze skloubit s přátelstvím s Bohem (s Jeho principy a hodnotami)… viz Jakubův 4:4
- Chceme sloužit dvěma pánům, Bohu i majetku, což není možné… viz Matouš 6:24
- Věříme Bohu, ale stále námi zmítají pochybnosti, a tak si necháváme „otevřená zadní vrátka“… viz Jakubův 1:6
- Nevadí nám, že ze „sladkého pramene“ tryská i „slaná voda“ – a z našich úst vychází žehnání i proklínání, pochvaly i nadávky… viz Jakubův 3:10-11
Nevěnování pozornosti a uhýbání Božímu slovu
- Např. lidé v pozdějším věku říkají pastorovi: „Škoda, že jsem to neslyšel dřív!“ Možná neslyšel, protože jsi dělal něco jiného. Možná slyšel, ale nevěnoval jsi tomu pozornost, nebral to vážně.
- Nebo pastor vyprávěl, jak mu kdosi při odchodu z bohoslužby děkoval, jaké to měl krásné kázání. Ale on tu neděli vůbec nekázal, nýbrž jeho kolega, který vypadal naprosto jinak! Ten pastor si dodnes říká: „Co během kázání ten člověk dělal?“
- Uhýbání, odklánění Božího slova – když ho slyšíme nebo čteme a říkáme si: „Jo, jo, kdyby to tak slyšel Franta.“ „Jó, tohle je přesně pro mou snachu.“ Ne, Boží slovo oslovuje mě! Frantovi a snaše ho také mohu přinést, ale jindy; tady a teď promlouvá ke mně!
Teoretizování a neuvádění ve skutek
- Křesťanství zůstane v rovině „životní filozofie“, a ne „životní síly“!
- Příklad: „Plavání na suchu“ – chlapík má doma sbírku plavek, na polici knihy o plavání, na zdi plakáty plavců, chodí do kina na filmy o plavání, každé ráno si před zrcadlem zkouší plavecká tempa, … ale když se ho zeptáte, kam chodí plavat, řekne, že plavat nechodí, že se bojí vody… chodí do diskuzního kurzu o plavání, ale plavat nejde… Není to podivné?
- Ale co naše charitativní činnost, vydávání svědectví, služba v církvi, modlitby za druhé – možná tomu všemu fandíme, umíme o tom mluvit, čteme o tom knihy, ale Bůh nás přece vede k tomu, abychom „uváděli své spasení ve skutek“… viz Filipským 2:12b
Chceme zažívat více vítězství Ducha? Chceme oplývat hojností Ducha? Chceme přijímat a sdílet požehnání Ducha? To je skvělé! Bůh si nepřeje nic menšího!!! Pamatujme proto:
Vítězství Ducha začíná tam, kde končí náš bojovný vzdor.
Hojnost Ducha přichází tam, kde si přiznáme svou nedostatečnost.
Požehnání Ducha vzkvétá tam, kde sázíme Boží slova.
Jedna ilustrace na závěr: Drak určený k létání… vítr vane všude kolem něho… když ale leží na zemi, není k ničemu… potřebuje vzletět, tam ho vítr požene. Jako nás Duch svatý. Amen.