Milí chudí i bohatí –
Jeden můj známý má bratra a po smrti jejich otce dostali oba v závěti nějaké dědictví. Bratr toho mého známého nebyl spokojen s tím, co dostal, a tak se začal soudit. Bratr se soudil se svým bratrem kvůli majetku a skončilo to tak, že sice jeden z nich soud vyhrál a druhý prohrál, ale svým způsobem prohráli oba, protože se od té doby spolu nebaví, nepřátelí, nestýkají. Jejich bratrské pouto bylo kvůli chamtivosti zpřetrháno. Kdo ví, zda se někdy mezi nimi obnoví. Možná až budou jeden nebo druhý na smrtelné posteli, uvědomí si, kolik toho kvůli své nenasytnosti a lásce k penězům ztratili …
Existuje jistě mnoho takových příběhů (dokonce i mezi známými osobnostmi), kdy se příbuzní, bratři, sestry, rodiče a děti, mezi sebou rozhádají a rozkmotří, kdy se nenávidí, a to kvůli touze po penězích a majetku, kvůli nějaké křivdě v dědictví, kvůli pocitu nespravedlnosti. Možná i vy znáte takový případ ze svého okolí. Bylo tomu tak od pradávna. I za doby, kdy Ježíš chodil po této zemi jako Učitel a Spasitel a kdy za Ním táhly celé zástupy učedníků, přívrženců, sympatizantů a zvědavců. Jednou z toho zástupu přistoupil k Ježíši chlapík, který měl právě takový „problém“ se svým bratrem kvůli dědictví, podobně jako můj známý, o kterém jsem mluvil v úvodu. A ten člověk chtěl, aby se Ježíš, jakožto uznávaný člověk, postavil na jeho stranu a bratrovi domluvil. „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“
Ježíš na tuto žádost reagoval dvojím způsobem. Zaprvé toho člověka upozornil, že navzdory tomu, kým On je, jsou zde ustanoveny autority, soudy, které spory rozhodují, a že On není povolán, aby rozsuzoval lidi mezi sebou. „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Ježíš zkrátka nepřišel proto, aby se stavěl na stranu jednoho člověka proti druhému. Spíše naopak! Ježíš přišel, aby lidi usmiřoval, aby je učil si vyjít vstříc, odpouštět si, pomáhat si, být jeden vůči druhému velkorysí a shovívaví – a to nejen ke svým sourozencům! Proto také Ježíš dobře poznal, že právě to chybělo oběma bratrům. Poznal, že tím problémem mezi rozhádanými bratry nebylo dědictví samo, ale spíš chamtivost a hamižnost v jejich srdci.
A proto se Ježíš vzápětí otočil a všechny přítomné varoval slovy: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ Důležitá pravda: Náš lidský život není zajištěn tím, co máme! A aby toto varování posluchači dobře pochopili, přidal Ježíš ještě podobenství, krátký příběh, na kterém ukazuje, jak bláhová a krátkozraká je lidská chamtivost (touha mít víc) a kdo je skutečně bohatý.
I když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.
Ježíš vypráví příběh o bohatém člověku, pohádkově bohatém, ale pouze pozemsky bohatém člověku. Měl pole, měl hojnost, měl plné stodoly. A co víc, znovu se mu nadmíru dařilo a měl na polích takovou úrodu, že ani neměl, jak ji uschovat. „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: `Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?´ Pak si řekl: `Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si (své duši): (Duše,) Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.´“
Jeho srdce ovládla chamtivost, chtivost většího a většího bohatství, které by mu – jak si myslel – na dlouhá léta dopředu zajistilo bezstarostný a pohodový život v nadbytku. Ale, jak Ježíš řekl, život není zajištěn tím, co máme! Výše bankovního účtu a jmění uložené v nemovitostech (převedeno do dnešní mluvy) není ona jistota, na kterou můžeme spoléhat a říkat si, že náš život je zajištěn. Smrt si nevybírá. A protože ten bohatý chamtivec spoléhal na své bohatství a v něm hledal své zajištění, nebyl ochoten se o něj s nikým dělit. Nenapadlo ho, když měl plné stodoly a na polích stále hojnou úrodu, aby se porozhlédl kolem sebe, zda tam nebyli nějací hladovějící, chudí, nuzní. Ti totiž jsou a byli v každé době, ale tenhle člověk si jich evidentně nevšímal. Žil pro svůj majetek – v něm totiž hledal jistotu a spokojenost. A dát něco někomu, kdo nemá, to bylo pro něho jako ztrácet pevnou půdu pod nohama.
Jak vratká ve skutečnosti ta půda byla, ukazuje Ježíš na dramatickém zvratu ve svém příběhu: Ale Bůh mu řekl: `Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil (připravil)?´“ A Ježíš dodává: „Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady (pro sebe) a není bohatý před Bohem (vůči Bohu).“
Chamtivost, touha mít víc a víc a víc, bez ohledu na potřeby bližních, oslepila tomu bohatému mysl a zatvrdila srdce. On sám si říkal a nejspíš i lidé o něm říkali, jak je chytrý, že je „za vodou“, že si uměl život zařídit. Možná mu mnozí i záviděli. Ale Bůh to všechno viděl jinak. Bůh mu řekl: Blázne! Nechápavče! Krátkozraký zaslepenče! On sám si říkal, že má před sebou ještě mnoho spokojených a bezstarostných let. Ale Bůh to viděl jinak. Řekl mu, že ještě té noci bude vyžádána jeho duše a že přijde o všechno své nahromaděné pozemské bohatství.
Bůh vidí věci v té správné perspektivě. A tomu učí i nás.
Lidská chamtivost je bláhová a krátkozraká. Vede nás, abychom v nadbytku hledali jistoty. Proto, jak jsme si četli, ten „kdo doufá ve své bohatství, padne“. (Př 11:28a) Chamtivost nás vede k tomu, že zapomínáme, že majetek je věc dočasná, ne trvalá. „Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést.“ (1. Tim 6:7) Proto nás Ježíš varuje: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí!“ Když ji v sobě objevíme, vyznejme ji Bohu jako špatnost, jako hřích, a prosme Boha, aby nás ji zbavil, aby nás učil spoléhat na Něho: na Jeho láskyplnou péči, štědrost a dobrotu, jako na naši trvalou jistotu. Vždyť nám dal a za nás obětoval i svého Syna! – jak by nás spolu s Ním nedaroval všecko, co kdy budeme potřebovat, a ještě víc?!
Potom se můžeme stát skutečně bohatými. Boháč v příběhu žil a zemřel jako žebrák před Bohem. Neměl to bohatství, které přetrvá a na kterém záleží. Neměl bohatství v podobě Boží milosti, o kterou nestál; v podobě vzácné a zkouškami vytříbené víry, která je drahocennější než zlato; neměl bohatství v podobě dobrých skutků, protože nehleděl na svět kolem Božíma slitovnýma očima. Neznal, nebo nebral vážně, slova Šalomouna: „Někdo rozdává a přibývá mu stále … Duše štědrá bude nasycena tukem, a kdo občerstvuje, bude též občerstven.“ (Př 11).
Bohatými před Bohem nejsme tím, co máme, ale tím, jak nakládáme s tím, co máme. V plné důvěře Bohu, který je milosrdný a štědrý vůči nám, buďme i my milosrdní a štědří k druhým. Amen.