Milovaní a milující –
Ve své bestsellerové knize „Sapiens – Stručné dějiny lidstva“ prezentuje izraelský historik Yuval Noah Harari, sám ateista, svůj pohled na vývoj lidské rasy. Na jednom místě mluví o tom, že jen člověk si dokáže představit věci, které nejsou (čímž odkazuje na lidské mýty a smyšlené příběhy). Jako příklad uvádí opice, o kterých píše: „Nikdy byste nemohli opici přesvědčit, aby vám dala banán, tím, že jí slíbíte neomezené množství banánů po smrti v opičím nebi.“
Je skutečně pravda, že opice se nevzdá svého banánu, který „má jistý“. Ale není to proto, že si neumí představit něco, co není – jakési mytologické banánové nebe, o kterém nezná žádný příběh. Je to proto, že si neumí představit ani to, co zatím není, totiž svou možnou budoucnost.
Jsou známy pokusy, kdy se do díry v zemi nebo ve stromě, která měla úzký otvor, vložil banán či jiné větší ovoce. (Používá se i těžká nádoba s úzkým hrdlem jako přenosná past.) Opice otvorem protáhla ruku a banán sevřela do přední tlapy. Nedokázala ho však vyndat, a zároveň se ho nedokázala ani vzdát. Lovci se k ní v klidu přiblížili a chytili ji do sítě, zatímco ona stále s paží v díře svírala kus ovoce. Jediné, co si uměla představit, byla okamžitá odměna, která byla přece nadosah. Ale pochmurná a nejistá budoucnost, která se k ní kradmo blížila, byla zcela mimo její chápání.
V tomto ohledu (ale nejenom v něm, samozřejmě) se skutečně člověk liší od zvířat. Dokáže si představit, co sice zatím není, ale co může být, co může přijít, co může nastat. Člověk proto prozíravě plánuje a zahrnuje „potenciální budoucnost“ do své „aktuální současnosti“. Jistěže existují také zvířata, která svým způsobem „plánují možnou budoucnost“ a dokáží si „odložit odměnu“ na později. Třeba veverky si dělají zásoby na zimu nebo křečci si ukládají část potravy do vnitřních kapes ve tvářích (i lidé umí podobně „křečkovat“). Ale je to spíše jejich zvířecí instinkt, nikoli uvážené a vědomé rozhodnutí. Asi jako pavouk vyrábí své sítě intuitivně, aniž by byl schopen předem zvažovat různé návrhy a možnosti designu svých sítí.
Budoucnost jako „neexistující“ rozměr života člověka
Člověk se tedy, na rozdíl od opice, dokáže dobrovolně zřeknout požitku „tady a teď“ a obětovat ho ve prospěch možné lepší či trvalejší odměny později. Investuje vlastně do verze sebe sama v budoucnu. Obětuje něco ze svého současného stavu ve prospěch svého budoucího stavu. Výstižně o tom mluví psycholog Jordan Peterson ve svém bestselleru „12 pravidel pro život“, konkrétně v kapitole 7. s názvem: „Usilujte o to, co je smysluplné, nikoli výhodné“. Jako běžný příklady „principu oběti ve prospěch vlastní budoucnosti“ uvádí lidskou práci nebo studium.
Vstáváme za tmy, dřeme do únavy, snášíme pracovní nepohodlí – někdy je to na lidech vidět, že je pro ně jejich práce utrpením; a to vše s vidinou budoucí výplaty, odměny, která nám umožní žít v teple a jet na dovolenou, koupit si potřebné věci i nějakou hračku navíc. V době studia se zase zříkáme možností povyražení, a na místo „paření s kamarády“ ležíme po nocích v učebnicích, neboť máme jakousi představu o své lepší budoucnosti jako právníků, lékařů, manažerů apod.
Aniž si to uvědomujeme, tak celý život investujeme část svého nynějšího času, svých aktuálních peněz, svých současných schopností do své vlastní budoucnosti, do toho, co sice ještě není, ale bude mít v našich očích lepší nebo trvalejší hodnotu – hodnotu, která nám vynahradí to, čeho jsme se vzdali v současnosti.
V Bibli na toto téma narazíme také a mohli bychom ho nazvat „zákonem zasévání a sklízení“. Např. v žalmu 126, verš 6, se píše: „S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“ To platí jednak doslovně, totiž že namáhavá práce („zasévání s pláčem“) později přinese radost v době sklizně („nesení snopů s plesáním“). Mnoho našich nynějších investic a obětí přinese ovoce a odměnu ještě na tomto světě. Ovšem někdy ta žeň a ta radost nepřijde během našeho pozemského pachtění! Protože jsou oblasti, kde zaséváme až na věčnost…
Naše budoucnost se táhne až do věčnosti
To je první věc, kterou si v jako křesťané stále připomínáme. Naše obětování nynějšího času, majetku a schopností do svého „budoucího já“ zahrnuje naše já na věčnosti! Investujeme do „věčné verze svého bytí“. Ty trvalejší hodnoty jsou věčné a mají duchovní charakter. Proto píše apoštol Pavel v listu Galatským 6:8 (B21): „Kdo zasívá pro své tělo, sklidí z těla záhubu; kdo zasívá pro Ducha, sklidí z Ducha věčný život.“
To rozsévání s pláčem a nesení snopů s plesáním, o kterém mluví žalm 126, tak platí rovněž přeneseně – tedy týká se i našeho duchovního zasévání a zavlažování. Čas, peníze i schopnosti býváme snadno připraveni investovat do budoucích tělesných požitků, ale je nám často zatěžko obětovat je do svého duchovního růstu v rámci křesťanského společenství – počínaje vlastní či společnou četbou a rozjímáním nad Písmem (na to nemáme čas!), přes dobrovolnou službu v církvi (v práci a kolem domu máme práce nad hlavu!) a konče hmotnou podporou svého pastýře (copak to nedělá jen jako koníček?). Přitom si neuvědomujeme, že tím vším a mnohým dalším investujeme do sebe a svého věčného já. Tím vším jako rozumné družičky doplňujeme „olej do našich lamp“, aby hořely, až se vzbudíme a přijde ženich. Tím vším jako věrní služebníci „dobře spravujeme hřivny“, které nám Pán svěřil do opatrování (Matouš 25).
Dnes dolij olej víry do lampy svého srdce, aby hořelo, až jednou přijde tvůj ženich!
Apoštol Pavel radí Timoteovi v 1. listu Timoteovi 4:7b-8: „Cvič se ve zbožnosti. Cvičení těla je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí.“ Procvičování svalů vyvolává jejich růst, pružnost a sílu, což se může v tomto světě hodit; procvičování zbožnosti, oddanosti a věrnosti Bohu, vyvolává růst a pevnost Božího charakteru v nás. A to se hodí v tomto světě i navěky.
V tomto světě také občas obětujeme svou oblíbenost kvůli názorům a principům, které zastáváme a které nejsou světskou společností zrovna přijímané a vítané. I kdybychom byli kvůli tomu hanobeni, vysmíváni a nějakým způsobem diskriminováni, víme, co nám řekl Ježíš: „Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Matouš 5:12) Nebeská cena Božího uznání navěky převyšuje veškerou slávu od lidí, které se kdy pro evangelium vzdáme, kterou obětujeme.
Svět má mnoho lákadel a pastí pro lidskou duši...
Obětování se pro budoucí blaho druhých
Ještě je tu druhá věc ohledně obětí a investic, kterou si jako křesťané stále připomínáme. Náš duchovní růst zahrnuje a vyžaduje investice do druhých. Neobětováváme část své přítomnosti jen do SVÉ budoucnosti, ale i do budoucnosti LIDÍ KOLEM NÁS. Ať už jejich budoucnosti na tomto světě – když se slitováváme nad těmi, kteří mají tělesnou nouzi –, tak když investujeme do jejich budoucnosti duchovní a věčné – když sdílíme se ztracenými tu Cestu života. A tak sdílíme s druhými svůj „denní chléb“, stejně jako své poznání „chleba života“. O tom mluví Ježíš ve svém podobenství o nepoctivém správci, kde nás povzbuzuje, abych si investicí svého majetku prozíravě činili „přátele na věčnost“ (Lukáš 16:9).
To je podstata oběti z lásky. „Běžná oběť“ bývá člověkem přinášena pro jeho vlastní pozdější zisk. Oběť z lásky je přinášena pro pozdější zisk někoho druhého, někoho milovaného. Rodiče se z rodičovské lásky obětovávají pro své děti. Kristus se z Boží lásky obětoval pro celé lidstvo, pro každého z nás! Od Něho a s Ním v srdci se učíme žít „v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá“ (Efezským 5:2).
Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. (Židům 12:2b)
Boží láska nás tedy vede k obětování toho, co máme „tady a teď“, jak ve prospěch časnosti i věčnosti SVÉ VLASTNÍ („milujeme sebe“), tak ve prospěch časnosti i věčnosti JINÝCH („milujeme svého bližního“). I když nyní zasíváme často s pláčem, za posměchu a pohrdání mnohých, pamatujme si, že sklízet nakonec budeme s radostí. Proto „v konání dobra neumdlévejme;“ povzbuzuje nás apoštol Pavel, „neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas.“ (Galatským 6:9) Vytrvejme a bděme! Amen.
