Drazí přátelé, smutní i radující se, vítejte v Boží náruči –
Dnes pokračuje letní minisérie kázání na téma „Immanuel: Bůh, který je s námi“. Vskutku, živý, soucitný a milující Bůh je v Ježíši Kristu s námi, a to vždycky a ve všem, tedy ve smutku i v radosti, které oboje na této straně věčnosti všichni zažíváme.
Bůh je s námi ve smutku
Podle jedné literární legendy měl Ernest Hemingway, americký spisovatel 20. století, učinit se svými přáteli spisovateli sázku, že dokáže napsat krátký příběh o pouhých šesti slovech. Nevím, jak by se téhle výzvy zhostili ruští romanopisci, známí svými několikastránkovými popisy. Ale Hemingway znal dobře sílu slov a sázku vyhrál. Jeho „sága o šesti slovech“ zněla: NA PRODEJ: DĚTSKÉ BOTIČKY, NIKDY NENOŠENÉ.
For sale: baby shoes, never worn.
Aby nedošlo k nepochopení, ty botičky nebyly nenošené proto, že se miminko narodilo větší, než rodiče čekali. Ani proto, že se miminku botičky nelíbily. Bylo to proto, že sny, představy a očekávání rodičů roztrhalo na kusy rodinné neštěstí. Miminko zemřelo dříve, než se jeho nožičky mohly obout do připravených botiček.
Možná byste i vy sami dokázali napsat podobně krátkou a podobně tragickou povídku ze svého života, ze své zkušenosti. Možná by zněla: DOŠLO K NEHODĚ MOTOCYKLU A KAMIÓNU. Nebo: ŘEKL JEN: POTKAL JSEM JINOU ŽENU. Nebo: BOHUŽEL NIKDY NEBUDETE MOCI MÍT DĚTI. Anebo: NÁDOR JE ROZESET PO CELÉM TĚLE.
Tyhle krátké jobovky dokážou člověku pěkně zamíchat životem. Je to, jako když se probudíte z krásného snu do děsivé reality. Zhroutí se vám představy a očekávání jako domeček z karet.
Když chodil Bůh v lidském těle mezi námi, nezařídil si to tak, aby se Mu zármutek a žal vyhýbal. Ježíš byl lidským synem se vším všudy. Pravděpodobně už v mládí přišel o nevlastního otce Josefa, protože v dospělosti se o něm evangelia nezmiňují, na rozdíl od Jeho matky Marie. Ve městě Nazaret, kde vyrůstal, Ho lidé zavrhli a násilím vyhnali. Uznávané duchovní autority Ho neustále zkoušeli a nenáviděli Ho. A když to potřeboval nejvíc, když byla Jeho duše „smutná až k smrti“ (Mt 26:38), tak se i Jeho přátelé na Něj vykašlali a v klídku si spali. Jeden z apoštolů Ho zradil, druhý zapřel, že Ho zná, ostatní se rozutekli. Zůstal sám. A na kříži, kde visel nevinně – totiž za hříchy světa, viny nás všech – Ho i Otec na čas opustil. Všechno to však bylo nakonec vyváženo největším vítězstvím v historii světa: vítězstvím Boha a člověka nad hříchem a smrtí.
Ano, Bůh rozumí našemu smutku. A slibuje nám, že náš smutek, naše bolest, nebude nadarmo, nebude zmařena. Bůh je ten, který vykupuje naše slzy. Tam, kde jsme něco či někoho ztratili, Bůh sám přichází, aby vyplnil prázdné místo. Ve chvílích smutku nás o to víc přitahuje a tiskne k sobě a říká: „Já ti vynahradím, o co jsi přišel. Nyní možná nechápeš, ale později pochopíš.“
Kdysi na jedné hoře Ježíš pronesl podivuhodná slova: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ (Matouš 5:4) Sloveso „pláčou“ lze přeložit také jako „truchlí“, „bědují“ či „naříkají“. Často se používalo při popisu žalu pozůstalých anebo popisu truchlení nad vlastními hříchy. Ježíš zde tvrdí, že tam, kam přijde Boží království, tam, kde On bude vládnout v lidech, budou šťastní a blahoslavení ti, kdo pláčou a naříkají nad ztrátou či nad svými hříchy. Budou potěšeni, poznají Boží milost, přítomnost a blízkost novým, nečekaným, hlubším způsobem. Jako Jób možná jen z doslechu o Bohu slýchali, teď však Ho spatří vlastním okem. (Jób 42:5)
„Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“
Bůh je s námi v našem smutku – jako „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“ (2. Kor 1:3), aby naše sevření toho, co jsme si nemohli udržet, nahradil svým sevřením nás, které nás podrží a ponese navěky.
Bůh je s námi v radosti
Ovšem i během putování tímto „slzavým údolím“ nás Bůh oblažuje a dává nám mnoho důvodů k radosti a potěšení. Jsou to často chvíle krátké a prchavé a my si přejeme, jako Petr na hoře Proměnění, aby to trvalo napořád, aby ta chvíle nikdy neskončila. Zažíváme chvíle vítězství ve sportu, úspěchu ve škole, pochvaly v práci, štěstí v rodině, legrace s přáteli. Vcelku oprávněně se říká, že „smích je kořením života“. Nebo že „smích léčí“.
V této souvislosti je ale třeba si připomenout, že ne každá radost je od Boha. Ne každý náš smích Boha těší. Není totiž radost jako radost; není smích jako smích. Vzpomínám si na to, jak rozlišoval smích humorista Miroslav Horníček v jednom svém vyprávění. Říkal, že existuje smích prospěšný, srdečný a bodrý, jako když jedete v tramvaji a smějete se, jak někdo venku nestihl nastoupit a těsně před očima mu tramvaj ujela; a pak je smích zlomyslný a zlý, který mají lidé uvnitř tramvaje, když vy běžíte, abyste ji stihli, a ona vám zavře dveře před nosem.
Jistě, chápeme asi všichni, že je to tatáž škodolibá a potměšilá radost z neštěstí druhého. Je to radost nad tím, že „sousedovi taky umřela koza, jako mně“. Taková radost netěší Boha, který nás vyzývá, abychom milovali i své nepřátele a svolávali na ně dobro, ne zlo. (Řím 12:14)
Stejně tak není Bohu milá radost ve formě posměchu z Božího slova. Těm, kteří se vysmívají evangeliu, Boží milosti a Božímu dílu záchrany ztraceného člověka, těm patří Ježíšovo běda: „Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.“ (Lukáš 6:25b) Takoví lidé jsou jako ti, kdo se topí, a přitom se vysmívají posádce záchranného člunu. Jednou jim zbudou jen oči pro pláč. Bohužel, což je smutná ironie, i tomuto Ježíšovu varování se mnoho z nich směje…
„Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.“
Bohulibá není ani lidská radost a potěšení ze hříchu. V takovém případě neplatí, že smích léčí, ale naopak, že žal léčí! „Zármutek podle Boží vůle“ vede k pokání a je očistný a blahodárný: pro hříšníka i jeho společenství (2. Korintským 7:8-11). Pokud křesťan lehkomyslně udržuje hříšný styl života, měl by si vzít k srdci slova Jakubova: „Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře! Bědujte, naříkejte a plačte! Váš smích ať se obrátí v pláč a vaše radost v žal.“ (Jakubův 4:8-9) Jenom lidi zkroušené v srdci, truchlící nad svou vinou, totiž Bůh vyvyšuje a skrze Ježíše jim dává „místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení“ (Izajáš 61:3).
Máme tak v tomto světě jediný zdroj trvalé a nepomíjející radosti: Boží evangelium, zprávu o vítězství Krista, které patří každému, kdo uvěří a přijme křest v Jeho jménu. A s tím spojená a z toho plynoucí zaslíbení Boží přízně tady a teď a Boží slávy napořád. Jak řekl Ježíš svým učedníkům krátce před svým zatčením: „I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“ (J 16:22) Vskutku, radost ze spásy v Kristu nic nepřebije a nikdo nám ji nevezme.
Bůh je s námi v naší radosti – jak v té krátkodobé pozemské, tak v té trvalé nebeské. Probouzí v našem srdci vděčnost Jemu za každý úsměv, za každou laskavost, za každé objetí, za každé pohlazení na duši. Připomíná nám také, že On se raduje především z návratu každého ztraceného syna, z nalezení každé ztracené ovečky.
Bůh je a bude s námi, aby nám jednoho dne setřel „každou slzu s očí“… tam, kde „smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zjevení 21:3-4)
Amen.