Hrozny hněvu a zrna radosti

Milost, milosrdenství a pokoj od Boha, Soudce celé země a zároveň i našeho Otce skrze Krista Ježíše. Amen.

Je poslední neděle církevního roku a téma kázání zní: Hrozny hněvu a zrna radosti. Jistě jste pochopili, že tu nejde o pěstování obilovin a vinné révy, ale o symboliku Posledního soudu.

Výraz „Hrozny hněvu“ většina z nás zná jako název knihy Johna Steinbecka, v originále The Grapes of Wrath. Tenhle román vyšel roku 1939 a hned rok nato, 1940, získal Pulitzerovu cenu za beletrii a téhož roku byl také zfilmován. Později podle něj vznikla i opera a divadelní hra.

Román čerpá ze skutečných událostí a vypráví osudy rodiny chudých zemědělců Joadových, kteří se tak, jako mnoho dalších rodin, vypraví na cestu do Kalifornie. Opouštějí Oklahomu, protože byla – spolu s přilehlými státy oblasti Velkých planin – postižena klimatickým jevem silných prachových bouří (Dust Bowl), jenž způsobily obrovské ekologické a zemědělské škody. Joadovi cestují po slavné cestě Road 66 za obživou, jenže ani v Kalifornii jejich útrapy nekončí. Přistěhovalců je tu příliš, práce málo, hygienické podmínky v ubytovacích táborech katastrofální, od starousedlíků zažívají tihle „Okies“ jen opovržení (nad vchody do restaurací stály nápisy: „Pro Okies a psy vstup zakázán“). Vrcholem útlaku a příkoří bylo, když se kvůli zachování výšky cen potraviny likvidovaly, a to před očima chudých a hlady umírajících.

Dovolte mi ocitovat jeden úryvek: „Výsledek práce vinné révy, výsledek práce ovocných stromů musí být zničen, aby bylo možno udržet cenu – to je z toho všeho nejsmutnější, nejtrpčí. … Lidé přicházejí k řece se sítěmi, aby lovili brambory, ale stráže jim v tom zabraňují. Lidé přijíždějí ve starých rachotách, aby si vzali něco z pohozených pomerančů, ale pomeranče jsou již polity petrolejem. A lidé stojí na břehu a dívají se, jak plavou brambory po vodě; poslouchají, jak kvičí vepři, které muži zapichují v příkopu a pak polévají nehašeným vápnem; dívají se, jak se hory pomerančů rozbředají v hnilobný sliz, a v očích hladovějících roste hněv. Hrozny hněvu se nalévají v duších lidu a těžknou, těžknou k vinobraní.“ (Hrozny hněvu, kap. 25)

Je pochopitelné, že v srdcích chudých, hladových, utištěných migrantů rostl hněv, zrály v nich „hrozny hněvu“. Byl to lidský hněv, který se probouzel z každodenního styku s lidským bezprávím, hrubostí, nelítostí. Co se však dělo dál, zda hrozny hněvu v lidech uzrály a jak, to už román Johna Steinbecka nepopisuje. Na druhé straně nám Bible, inspirované Boží slovo, velmi barvitě popisuje to, co se bude dít, až dozrají hrozny Božího hněvu. Na mnoha místech Písma se dozvídáme, že:

Jak to stálo v dnešním úryvku ze Zjevení (14:17-20): „A další anděl vyšel z nebeského chrámu a také on měl ostrý srp. A jiný anděl vyšel od oltáře a ten měl moc nad ohněm. Zavolal mocným hlasem na toho, který měl ostrý srp: „Pošli svůj ostrý srp a skliď hrozny na vinicích země, neboť víno dozrálo.“ Tu hodil ten anděl svůj srp na zem a sklidil víno země a uvrhl je do velikého lisu Božího hněvu. A v lisu za městem byly hrozny stlačeny a vytékající krev dosahovala až po uzdy koní na vzdálenost sto šedesát mil.“

Je třeba se v první řadě ptát, co vlastně působí Boží hněv? Oblíbená představa mezi lidmi říká, že je-li nějaký Bůh, tak se určitě hněvá na lidi špatné, hříšné a zlé. Kdo jsou ale ti špatní, hříšní a zlí? Kdybychom se sami sebe chtěli srovnávat s Boží dokonalostí a svatostí, byl by výsledek asi takový, jako kdybychom měli všichni projít příkopem plným bahna a výkalů; na opačné straně by nezněla otázka, kdo je čistý a voňavý, ale pouze kdo je míň nebo víc zamazaný a zapáchající. Což je stejné, jako se ptát, s jak velkou špínou na šatech může nevěsta přijít na svatbu. Samozřejmě s žádnou; její šaty musejí být naprosto čisté a sněhově bílé.

Tou prvotní a základní špínou, vyvolávající Boží hněv, je lidská nedůvěra – nevěra v to, co Bůh říká, co Bůh deklaruje, co Bůh nařizuje a co Bůh slibuje. Bůh dal všem lidem své zákony do srdce a svému vyvolenému lidu kdysi dokonce i na deskách Desatera, ale přesto se všichni provinili. Apoštol Pavel přitom v listu Římanům (1:18) připomíná: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.“

Bůh však ze své lásky podal tonoucímu lidstvu pomocnou ruku. Tak miloval svět, že mu daroval svého Syna – aby On vzal Boží hněv na sebe. Přesto mnozí lidé Bohu dál nevěří a Jeho záchranu v Ježíši Kristu odmítají. Nevěří tedy ani slovům: „… kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ (Jan 3:36b) Lidská nevěra pak vede k zatvrzelosti a nekajícnosti. Apoštol Pavel každému takovému bezvěrci říká: „Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud.“ (Římanům 2:5)

Spolu s nedůvěrou jsou spojeny i hříšné sklony a skutky, které probouzejí Boží hněv. Pavel varoval v listu Efezským (5:5-8) křesťany, tedy ty, kteří začali důvěřovat Bohu: „Dobře si pamatujte, že žádný smilník, prostopášník ani lakomec, jehož bohem jsou peníze, nemá podíl v království Kristovu a Božím. Nenechte se od nikoho svést prázdnými slovy, aby vás nestihl Boží hněv jako ty, kdo ho neposlouchají. Proto s nimi nemějte nic společného. I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem.“

Ačkoli se to moc dobře neposlouchá, je potřeba si připomenout i tuto stránku Božího charakteru. Máme-li totiž představu o Bohu jako o bezzubém, bojácném a plachém beránkovi, překvapí nás, když v knize Zjevení čteme, že i „králové země i velmoži a vojevůdci, boháči a mocní“ se touží skrýt „před hněvem Beránkovým“ (Zjevení 6:15-16). Bůh se hněvá spravedlivě, protože nesnese, je-li Jeho slovo znevažováno, je-li Jeho dobrotě a spravedlnosti bráněno a je dokonce nazývána zlem, je-li naopak zlo a hřích prosazováno, obhajováno a nazýváno dobrem.

„Ty vzbuzuješ bázeň. Kdo před Tebou obstojí, když vzplaneš hněvem?“ ptá se Boha zcela právem pisatel Žalmu 76 (v.8). I my se ptáme: Co nás může zachránit od Božího hněvu? Náš majetek, postavení ani úspěchy nejsou žádnou výhodou…

Víte ale, proč je v Písmu psáno tak hrozivě působivě o Posledním soudu? Má to jediný cíl: zvýraznit, vyzdvihnout, ocenit, užasnout nad Boží milostí a jedinou cestou Boží záchrany, která je v Ježíši Kristu. Je to podobné, jako když popisujete člověku, plujícímu na člunu po klidné řece, že tam vpředu řeka míří do bouřlivě divokých peřejí a že ústí do hluboké, bezedné propasti, ve které ho čeká jen trápení… říkáte to proto, aby dotyčný ocenil váš záchranný kruh, který mu házíte, aby neváhal a chytil se ho, aby věděl, před čím je zachráněn.

Ježíš je ten záchranný kruh hozený od Boha. Vírou v Ježíše jsme ospravedlněni a skrze křest v Boží jméno zproštěni všech obvinění. Soupis ustanovení, svědčících proti nám, byl přibit na Kristův kříž. Náš hřích a hříšný život byl odsouzen spolu s Kristem.

Pavel píše: „Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím Jeho krve, budeme skrze Něho zachráněni od Božího hněvu.“ (Římanům 5:9)

V Pánu Ježíši jsme blahoslavení. V Něm máme nový život. Život, který nese zrna radosti, plody víry/důvěry Bohu, a to proto, že v nás proudí Boží Duch.

Opět nechme promluvit dnešní úryvek ze Zjevení (14:13-16): „A slyšel jsem hlas z nebe: „Piš: Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.“ A viděl jsem, hle, bílý oblak, a na oblaku sedí někdo jako Syn člověka, na hlavě má korunu ze zlata a v ruce ostrý srp. Vtom další anděl vyšel z chrámu a mocným hlasem zavolal na toho, který seděl na oblaku: „Pošli svůj srp a začni žeň, protože nastala hodina žně a úroda země dozrála.“ A ten, který seděl na oblaku, hodil svůj srp na zem, a země byla požata.“

A co probouzí Boží radost? Jednak je to naše neutuchající důvěra k Němu - o té mluvilo podobenství o 10 družičkách (Mt 25:1-13), kde pěti z nich lampy víry hořely a ty vešly s ženichem na svatbu. A pak jsou to Bohem dané schopnosti a skutky z nás - o nich zase mluvilo podobenství o zakopané hřivně (Mt 25:14-30), kde věrní služebníci mohli vejít a radovat se u svého pána.

Pavel nás proto povzbuzuje: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.“ (Koloským 3:12-14)

Slyšel jsem nedávno od jednoho dosti agresivního ateisty, že my křesťané se bojíme Posledního soudu. Odpověděl jsem mu krátce: „My už ne, ale ty bys měl!“ Bez Kristovy milosti v srdci totiž nese člověk jen hrozny hněvu, s Kristovou milostí v srdci však neseme zrna radosti. I o těchto zrnech radosti píše jedna kniha – kniha s názvem Kniha života. Kéž je v ní i vaše jméno... Amen.