Hrdinové Vánoc - Slovo tělem

Milí přátelé Vánoc –

Letos o adventu jsme se věnovali „HRDINŮM VÁNOC“ – andělům, pastýřům a Josefovi a Marii. A dnes, na Štědrý den, zakončíme zamyšlením nad největším „vánočním hrdinou“, nad tím, jehož narozeniny o Vánocích slavíme, nad osobou Ježíše Krista.

Většinou se na Vánoce čte svědecká výpověď Lukáše z jeho evangelia. Lukáš byl lékař, který se později setkával s Marií pravděpodobně v Efezu a čerpal právě z jejích vzpomínek na tajemné narození jejího prvorozeného syna. To Lukáš píše o jesličkách a pastýřích, kteří přišli do Betléma a vyprávěli, jak se jim zjevili andělé a co jim o tom dítěti řekli.

Vánoční příběh zahrnuje také mudrce z východu, kteří viděli hvězdu na východě a přišli se poklonit novorozenému židovskému králi. O tom zase píše Matouš ve svém evangeliu. Matouš býval výběrčím daní a byl to pravověrný Žid; proto vkládal do své výpovědi o Ježíši i zmínky ze Starého zákona o slíbeném Mesiáši, protože viděl, jak se právě v Ježíši tyto dávné texty naplnily – texty o tom, že Boží Pastýř vzejde z Betléma, že v té době zazáří nad lidmi veliké světlo, že nám bude dán syn a že bude povolán z Egypta, kam také musel Josef a Marie uprchnout před králem Herodem. To vše a mnohem více bylo předznamenáno ve starých židovských Písmech.

Pak máme evangelium Marka, který ve svém svědectví narození Ježíše vůbec nezmiňuje. Marek spolupracoval s apoštolem Petrem, a možná i kvůli tomu byl ve svém popisu rázný a stručný a „šel rovnou na věc“, jak to často dělal sám Petr. A tak Markovo vyprávění začíná už dospělým Ježíšem a Jeho křtem v řece Jordán, Jeho veřejným vystoupením v roli Učitele a Mistra, který sice nemá školy ani tituly, přesto učí s moudrostí a autoritou, kterou ani vzdělaní a prohnaní farizeové nemohli popřít a přechytračit, ač se snažili sebevíc.

Čtvrtým evangelistou je Jan, tak jako Matouš jeden z dvanácti apoštolů, spolu s apoštoly Petrem a Jakubem jeden ze tří nejbližších přátel Ježíše. Jan ve svém svědectví zaznamenává mnoho hlubokých a pronikavých výroků Ježíše, které se neobjevují v ostatních evangeliích. To je patrné i na úvodu jeho evangelia. Jan události Vánoc pojal zcela jinak: jako by udělal krok vzad, nebo spíš sto kroků vzad, aby měl odstup, lepší rozhled a nadhled, aby viděl a zapsal, KDO vlastně přišel tehdy o Vánocích na zem k nám. Jan popisuje příchod Ježíše mezi nás jako vtělení Božího Slova, toho tvůrčího a životodárného Slova (Logos), které od počátku tvoří, buduje a dává život, energii, pravidla, smysl, účel i rozumnost veškerému dění, veškerému stvoření, včetně člověka.

Jan začíná svůj záznam o Ježíši takto: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.“ Všimněte si, že Jan nám tu nepředstavuje nějaké nové náboženství, nový směr, novou filozofii, nový světonázor, který je potřeba zastávat. Žádné „-ství“, žádný „-ismus“. Uvádí na scénu, na „pódium toho světa“, OSOBU. Postavu, která existovala už na počátku, která byla u Boha, v Boží blízkosti, v Boží náruči. Syn v lůně Otcově. Uvádí osobu, která je sama Bohem a Božím Slovem – Božím sebevyjádřením, projevem, sdělením našemu světu.

Jan představuje Ježíše jako prostředek a vykonavatele Božího tvoření. „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ V první knize Bible, Genesis, se dočteme, jak Bůh promlouval a svým mocným slovem tvořil svět. „Budiž světlo… A bylo světlo.“ O něco později čteme: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ 

My, lidé, tu tedy nejsme náhodou. Jsme tu Boží volbou! Nemusíme si říkat, jaké jsme měli štěstí, že jsme vyhráli nebeskou loterii a shodou nečekaných okolností jsme se tu objevili. Ne, nejsme výsledkem omylu či nehody, jak to bývá u dětí lidských rodičů. Naopak můžeme říct, že jsme tu, protože jsme chtěni a milováni. Jsme výsledkem Božího přání a touhy! Ani si nemusíme říkat, že jsme odsouzeni k životu bez cíle, bez smyslu, bez účelu. Vůbec ne, jsme stvořeni, abychom byli Božím obrazem, nesli odlesk Boží dobroty, štědrosti, tvořivosti, spravedlnosti, milosrdenství, lásky. Tak jak to dělal a jím byl – dokonale a bezchybně – i sám Ježíš, poté, co se stal o prvních Vánocích člověkem.

Jan také představuje Ježíše jako prostředek a vykonavatele Božího zjevení. „V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. … Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka … Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. … Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl (nebo: nám ho vysvětlil).“

Na otázku, jaký je ve skutečnosti Bůh, je tedy jednoduchá odpověď: „Takový, jaký je Ježíš.“ Ježíš nám osvětluje, zjevuje, objasňuje, jaký Bůh je. Sledovat Ježíše, jak s lidmi jedná, o co se zajímá, jak reaguje, jak mluví, znamená sledovat a poznávat samotného Boha. Později v Janově evangeliu Ježíš sám říká: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ A jinde: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal.“ Ježíš vyjevuje a ukazuje Boha, abychom Ho opravdově poznali, zamilovali si Ho a přimkli se k Němu. Všechno, co jsme kdy chtěli znát o živém Bohu, je nám k dispozici v osobě Ježíše. On je tím životem a světlem, které osvěcuje každého člověka. Mě i vás. Nikdo není předem vyloučen.

Ježíš však jen neukazoval, jaký Bůh je, ale také jaký by měl člověk být. Jan představuje Ježíše i jako prostředek a vykonavatele Božího spasení. Záchrany padlého člověka. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. … Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“

Ježíš se stal tělem, vzal na sebe člověčenství naše, přijal podobu člověka, aby za nás, na našem místě, dokonale dodržel Zákon, daný skrze Mojžíše. Nikdo z nás Boží Zákon nedodržel, ačkoliv si někdy namlouváme, že jsme přece nikdy nekradli a nezabili. Ovšem bohorovnost, sobectví, hněv, nenávist, lež, pokrytectví, závist, zášť, zloba, lhostejnost a jiné poklesky nám nejsou úplně cizí. Proto ale přišel Ježíš. Potřebovali jsme Ho, abychom díky Němu mohli být obdarováni my všichni milostí za milostí, opakovanou Boží přízní a požehnáním, namísto zaslouženého trestu, spravedlivého odsouzení. Ježíš to všechno, naše hříchy, trest a odsouzení, vzal na sebe…

A nakonec Jan představuje Ježíše jako prostředek a vykonavatele Boží proměny člověka, každého člověka, který se Mu svěří do péče. Mnozí lidé v každé době Ježíše odmítali a zavrhovali, a to už od chvíle Jeho narození (vzpomeňme na krále Heroda). Dokonce Jeho vlastní lid, Židé, v drtivé většině odmítli tohoto svého Mesiáše. Jak ale píše Jan, „těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.“ Kdokoli přijme Ježíše a uvěří v Jeho jméno, v Jeho záchranu, se znovu narodil z Boha a má právo stát se a být Božím dítětem.

Malý Ježíš tehdy o Vánocích tiše spal v jesličkách. Ten, jenž všechen oděv dává, byl sám nahý, jen ovinutý v plenčičkách. Ten, jenž lidem zjevuje Boha, přišel zachránit člověka, každého z nás, ať už jsme kdokoli, a proměnit nás tím, jaký je On sám.

Tak vidí Vánoce apoštol Jan. A zapsal to, abychom je tak viděli i my. Amen.