Hodnověrnost lékařovy zprávy

Milí vznešení přátelé Boží!

Možná se divíte, jak vás to dnes oslovuji. Trochu tím předjímám text, kterému se dnes budeme věnovat. Úvod Lukášova evangelia prozrazuje, že celé své pojednání pisatel adresuje a věnuje jistému vznešenému Theofilovi.

Většina badatelů má za to, že Theofilos byl římským občanem vyššího postavení (odtud přídomek vznešený či urozený), který byl již nějakou dobu vyučován křesťanské věrouce (sloveso katecheó; odtud katecheze), ale potřeboval být pevněji ujištěn a ukotven v poznání významu Ježíšova života a učení. Možná měl Theofilos pochybnosti o tom, zda Ježíš skutečně převyšuje římské bohy. Možná ho trápilo, zda on sám jako pohan podle těla má místo mezi vyvoleným Božím lidem. Na obě tyto otázky Lukáš, sám nejspíš původem Řek, podává opakovaně více než jasné odpovědi ve svém evangeliu, stejně jako v navazující knize Skutků.

Nicméně ono jméno Theofilos znamená „Boží přítel“ nebo „Boží milovník“ (odpovídá tak českému jménu Bohumil), a my tak můžeme číst Lukášovu výpověď jako adresovanou nám, kteří jsme „bohumilové“ a „Boha přátelé“ – Bůh sám nás jimi učinil skrze dílo svého Syna a působení svého Ducha. Ano, i vy a já jsme vznešení díky tomuto svému novému postavení „bohumilů“ v očích Stvořitele světa.

Lukáš psal Theofilovi (i nám) o Ježíšově prvním adventu, příchodu na svět, proto, aby Theofilos poznal „hodnověrnost slov, jimž byl vyučován“ (v. 4). Použité řecké slovo znamenající hodnověrnost či spolehlivost je asfaleia a znamená dosl. ne-vyvratitelnost, ne-zvrhnutelnost. Pokud v tom řeckém slově slyšíte slovo asfalt, slyšíte správně. Přírodní asfalt neboli živice – jiného složení než ten dnešní asfalt na pokrývání silnic a cest – byl v dávných dobách používán např. na zpevnění obranných zdí, aby nepadaly nebo nebyly vyvráceny. Poznat „asfaltové“ ujištění v tom, čemu věříme, upevnění, které se nevyvrátí, potřebujeme všichni „bohumilové“, a proto se i nám dochovalo Lukášovo evangelium.

Lukáš ho napsal „v pravém sledu“ (v. 3b), neboli přesně, pečlivě, pozorně, uspořádaně. Kralická Bible zde překládá „z gruntu pořádně“. Neznamená to ovšem vždy časově správně za sebou, chronologicky. Žádné z těch biblických evangelií není životopisem Ježíše v tom dnešním slova smyslu. Mnohé výroky Ježíše nejsou pisateli uváděny chronologicky, v časovém sledu, jak je Ježíš řekl; jsou spíše uváděny logicky nebo, řekněme spíše teologicky, třeba proto, že svým obsahem a poselstvím k sobě patří, že na sebe nějakým způsobem navazují. Lukáš ale zdůrazňuje, že jeho práce je pečlivá, přesná a uspořádaná. Psal ji pořádně, ne nutně popořadě.

Dost možná v Lukášově případě použil inspirující Duch svatý jeho přirozenou pečlivost, kterou musel Lukáš mít a rozvíjet ve svém povolání lékaře. Vidíme to i na výběru slov, které Lukáš užívá už v úvodu svého spisu. Píše, že „vše znovu důkladně prošel“ (v. 3a). To sloveso znamená doslova „zblízka následoval“, šel po stopách jako detektiv… nebo jako lékař. Vskutku, byl to tehdy častý medicínský termín, který vystihoval způsob práce lékaře, zkoumajícího symptomy nemocného, aby mohl aplikovat vybrané výtažky z bylin, masti a oleje, což byl převládající způsob léčby té doby, odpovídající stupni rozvoje medicíny. Se stejnou lékařskou pečlivostí prozkoumával a shromažďoval Lukáš i do té doby sepsaná vyprávění o Ježíši.

Tohle nás možná překvapuje – fakt, že existovala další útržkovitá vypravování o životě a díle Krista, která se nám však nedochovala. Lukáš k nim měl nebo si našel přístup, jak píše v prvním verši: „I když (nebo Poněvadž) se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily…“ (v. 1). Zde mimochodem Lukáš opět používá medicínské slovo „vypravování“ (ř. diégésin), což lze přeložit i jako „pojednání“ či „spis, který provádí čtenáře nějakou oblastí poznání“. Známý řecký lékař starověku Galén používal tenhle termín více než 70x, když psal o díle svého ještě slavnějšího předchůdce Hippokrata. Lukáš nám sice není známý jako lékař, ale spíše jako pečlivý historik a archivář. Sbíral mezi lidmi kolující spisky a poznámky o událostech spojených s Ježíšem, které si lidé dělali, když slyšeli vyprávění očitých svědků, zejména apoštolů. Lukáš o tom píše: „… jak nám je (ty události) předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova.“ (v. 2) Lukáš sám nebyl očitým svědkem Ježíšova poníženého života, neslyšel Jeho učení naživo, nebyl jedním z apoštolů. Ale měl k dispozici záznamy o slovech a činech Ježíše, které si druzí pořídili. Ty pečlivě zkoumal a porovnával.

Když Lukáš vše sepisoval, měl již s velkou pravděpodobností před sebou Markovo evangelium. Bibličtí učenci spočítali, že zhruba 40 % Lukášova textu se shoduje s Markovým, často doslova a po celých blocích. Dalších 20 % má Lukáš podobných s Matoušem, ovšem s většími obměnami. Jedním z možných vysvětlení této podobnosti (ne však shody) je, že v té době existoval jakýsi soupis zásadních Ježíšových výroků a podobenství, který měli jak Lukáš, tak Matouš po ruce a ze kterého čerpali – čerpali jako ze zdroje; odtud se tomuto seznamu říká v odborných kruzích sbírka Q (z německého quelle = zdroj). Ovšem zbývá ještě 40 % textu, který má Lukáš zcela jedinečný. Například vyprávění o početí Jana Křtitele, o andělském navštívení Marie, o setkání Marie s Alžbětou, o vánočním putování do Betléma a pozdějším úprku do Egypta*. Nabízí se zde jedno přímočaré vysvětlení, že se Lukáš při svých cestách jako spolupracovník misionáře Pavla setkal s Marií, matkou Ježíše, případně i s dalšími apoštoly, které podrobně vyzpovídal.

* Oprava: o úprku do Egypta píše výhradně Matouš, nikoli Lukáš. Omlouvám se.

Někdy tuto skutečnost používají skeptikové a odpůrci evangelia jako záminku pro svou nevíru. Jejich námitka zní v zásadě následovně: „Ta evangelia byla sepsána minimálně 30 let po událostech, které popisují. Co si člověk pamatuje po tolika letech? A navíc, pokud šlo ještě – jako v případě Lukáše – o vyprávění „z druhé ruky“, musí se jejich výpověď brát s ještě větší rezervou! Znáte přece „efekt tiché pošty“, kdy jeden něco řekne, druhý to slyší trochu jinak a třetí už z toho má úplně jinou story…“ Tahle výhrada má ovšem mnoho děr a nebere v potaz několik důležitých skutečností.

Především, apoštolové a další první učedníci (včetně matky Marie) s Ježíšem chodili po tři roky. Den co den Ho poslouchali. Den co den s Ním zažívali „neskutečné“ věci. Ježíš jim vykládal to samé opakovaně a dokola, protože byli nechápaví. Není to tedy tak jako v tiché poště, kdy něco slyšíte jednou a to ještě špatně. Oni měli slova a činy Ježíše v uších a před očima víc jak tisíc dní vkuse! To byla škola, panečku!

Zadruhé je třeba zohlednit i závažnost toho, co se před nimi a s nimi dělo! Pokud se vám stane něco, co se tak hluboce dotkne Vašeho života, Vašich hodnot, Vašeho pohledu na Boha a na svět kolem, tak to jen tak z paměti nevymažete! Opačným příkladem by mohla být např. traumata z války, kterými trpí vojáci i po letech a vybavují se jim živé obrazy hrůz, které zažili. Zde apoštolové naopak zažili něco tak převratného, jako vítězství života nad nemocí a smrtí, že tomu sami dlouho nemohli uvěřit, dokud se jim vzkříšený Kristus neukázal a neřekl: „Pokoj vám!“ (Lukáš 24:36,41)

Třetí skutečnost, na kterou se zapomíná, se týká právě paměti. Tehdejší lidé se od nás lišili v mnoha ohledech. Jedním z nich je ten, že oni si lépe věci pamatovali. Bylo to dáno okolnostmi a nutností. My máme kolem sebe takovou záplavu informací, že si máloco přesně pamatujeme. Znáte třeba z hlavy telefonní čísla svých dětí? Nejspíš ne, máte je přece uložená v mobilu. Nebo když jdeme nakoupit, míváme napsaný seznam, co je potřeba, jinak bychom polovinu věcí domů nepřinesli. Ovšem tehdy jednak nebylo tolik informací, a hlavně nebylo moc na co psát – neexistovaly poznámkové bloky nebo diáře. Ne každý si mohl dovolit pořídit pergamen nebo papyrus – a když, tak to byla velká vzácnost. Dostupnější byly hliněné střepy (ostraka), ale i tak si lidé ve starověku mnohem víc věcí pamatovali a spoléhali na svou paměť. Dnes, když se někdo naučí nazpaměť třeba nějaký Pavlův list z Bible, je to věc budící úžas; tehdy si lidé běžně pamatovali dlouhá a podrobná vyprávění o historii svých předků; mimo jiné právě díky opakovanému poslouchání.

Přesto se našli majetnější lidé, které zaujalo a oslovilo hlásání apoštolů, a ti si mohli zaznamenat jejich slova, aby si je věrně uchovali pro další generace. Tahle praxe nabývala na významu zejména v době, kdy se stupňovalo pronásledování křesťanů, a stále naléhavější se stala otázka, co bude, až nebude apoštolů a dalších očitých svědků a jejich ústního svědectví. Je to otázka, se kterou se v současnosti zabývají např. pořadatelé oslav konce 2. světové války tady v Plzni, tak jak vymírají veteráni, jejichž přítomnost byla jakýmsi živým mementem oněch událostí.

Otázku, jak dál bez apoštolů, zdá se, pomohl vyřešit sám Bůh. Což je pro nás nejsilnější protiargument skeptikům a pochybovačům. Oni ovšem působení a inspiraci Ducha svatého nemohou brát do úvahy, jelikož Ho neznají. Právě Duch byl ale poslán, aby připomínal „očitým svědkům a služebníkům slova“ všechno, co Ježíš říkal a dělal. Duch jim dal také porozumění těm věcem, takže mohli vystihnout podstatu Ježíšových vyprávění. Je to tak trochu jako v matematice, kdy můžete sice opisovat vzorce a formule jako básničku, ale ten, kdo chápe podstatu a princip, dá ty vzorce vždycky snáze dohromady, třeba i po letech, protože jim rozumí, protože do nich pronikl.

části z jednoho z nejstarších dochovaných opisů Lukášova evangelia – papyru 75 – pocházejícího z r. 175-225 po Kr.

Právě Duch svatý vedl a inspiroval Lukáše, aby již existující střípky pečlivě prošel, skládal a přidal do svého záznamu. V Lukášově době ještě žili apoštolové, takže fakt, že se Lukášovo evangelium dál přepisovalo a šířilo mezi církvemi, ukazuje na to, že mělo punc hodnověrnosti, která byla jejím cílem. A Boží prozřetelnost způsobila, že se i my po dvou tisíci letech můžeme začíst do slov, která popisují převratný život svatého Božího Syna, milosrdného ke strádajícím, trpělivého k malověrným, žehnajícího maličkým. Skrze ta slova k nám Bůh hovoří dodnes. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU