„Svíce mým krokům je slovo Tvé, svítí mi na cestě.“ (Žalm 119:105, B21)
I když k situaci, kterou popisujete, jistě přispívá mnoho dalších faktorů, jednoduchou odpověď lze nalézt v přístupu každé křesťanské denominace k biblickému výkladu.
Různé přístupy k výkladu
Nejběžnější metodou biblického výkladu pro křesťanské církve je historicko-kritický přístup. Tento přístup má dvě základní premisy: jakýkoli záznam v Bibli, který obsahuje nadpřirozený obsah, je fikcí, nikoli skutečností, a Bůh neinspiroval pisatele biblických knih tím, že by jim dal přesná slova, která mají zapsat.
Ti, kteří se hlásí k tomuto přístupu, tvrdí, že zázraky zaznamenané v Bibli jsou pouze zprávy pověrčivých lidí s nedostatečnými vědeckými informacemi. Dále tvrdí, že Matouš, Marek, Lukáš a Jan nenapsali evangelia nesoucí jejich jména, ale sepsali je jednotlivci, kteří Ježíše osobně nikdy neznali a kteří žili desítky let po Jeho pozemské službě.
Na druhé straně je historicko-gramatická metoda, která zaujímá k Bibli drasticky odlišný přístup. Zachází s Písmem podle jeho vlastních podmínek: že všechno v něm je pravda (Jan 17:17), inspirovaná Bohem (2. Timoteovi 3:16) a zaměřená na Ježíše Krista (Jan 5:39). Historicko-gramatická metoda zkoumá slova Písma v jejich historickém kontextu a snaží se těmto slovům porozumět a aplikovat je tak, jak byla původně zamýšlena – bez ohledu na to, jak nepopulární může být jejich obsah dnes.
Použití přístupů v praxi
S ohledem na toto velmi stručné pozadí metod biblického výkladu uvažujte, co bych mohl udělat, kdybych vykládal Bibli podle historicko-kritické metody. Kdybych narazil na biblickou pasáž s morálním obsahem, která se mi nelíbí – ať už jde o cokoliv – mohl bych ji vyložit způsobem, který by se mi dnes jevil jako věrohodný a legitimní. Mohl bych se zeptat: „Bylo by láskyplné k druhým přijmout jako pravdu a uplatňovat v životě to, co tato pasáž říká? Nebo by bylo milejší najít jiný význam a uplatnění?“ Některým lidem by se to mohlo zdát jako zdravý a ušlechtilý přístup k biblickému výkladu.
Ale chápete, co se tak ve skutečnosti děje? Lidé přistupují k Bibli s již předem nastavenou myslí ohledně toho, co by Písmo mělo a nemělo říkat. A pokud Písmo nesouhlasí s jejich názory, pak se domnívají, že mohou – se sebevědomou učeností a deklarovanou upřímností – navrhnout význam, který je v souladu s jejich smýšlením.
Má takto ale fungovat biblický výklad? Nemá to být právě naopak? Král David prosil Hospodina: „Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě.“ (Žalm 25:4,5a). Správný biblický výklad přistupuje k Božímu slovu s postojem studenta, toužícího, aby ho Bůh vyučil a aby nahradil jeho lidské představy o daných tématech – včetně morálky – těmi svými, Božími.
Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním (kteří jim budou lechtat sluch). Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.
- 2. Timoteovi 4:3-4
Když se tak stane a my budeme vyznávat, co říká Bible, můžeme najednou zjistit, že stojíme za poselstvím, které je pro některé nepopulární. Znamená to pak, že změníme to poselství, abychom si usnadnili život nebo abychom přilákali lidi, kteří mají „syndrom lechtavého sluchu“ (2. Timoteovi 4:3)? Vůbec ne. Držme se raději Pánova učení, které osvobozuje (Jan 8:31), a to z lásky k Němu i k druhým lidem.
Hlásat pravdu v lásce...
Autor článku, James Pope, je profesorem na Martin Luther College a členem Sboru Sv. Jana v New Ulmu, stát Minnesota, USA.
Q&A – Light for Our Path. From Forward in Christ, Vol. 102, 12/2015, © 2015 Forward in Christ, administered by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením.)