Ta města byla pohodlně zasazená do údolí. Zelené louky se táhly, téměř kam až člověk dohlédl. Krátce předtím on a jeho synovec hleděli do tohoto údolí, kde řeka Jordán proměnila všechno do krásy. Lot si vybral tyto bohaté pastviny v údolí Jordánu. Abraham se tedy vydal opačným směrem, aby se vyhnul sporům o právo na pastviny pro svá stáda.
O něco později se Hospodin rozhodl navštívit Abrahama, aby mu zopakoval svůj úžasný slib. Abrahamovi potomci jednou zaplní zemi, která nyní poskytovala skromné pastviny pro jeho stáda. Sára, jeho neplodná žena, bude mít ve stáří dítě. Tento syn bude „syn zaslíbení“; potvrdí fakt, že z jeho potomků vzejde jednou Mesiáš, Spasitel, velký Syn, který v budoucnosti vykoupí celý svět z jeho pošetilosti, hříchu a smrti.
Odkud stál, viděl Abraham to místo, které si vybral Lot. Ano, zelené louky se stále krásně táhly podél řeky. Ale to, co viděl Bůh, nebyla krása údolí. Viděl města plná hříchu a zkaženosti (byla to Sodoma, Gomora, Adma a Sebójím). Řekl Abrahamovi, že křik jejich hříchů je tak těžký a že přichází soud (Genesis 18:20,21).
Bůh často nesděluje lidem informace o svém časovém rozvrhu. Ale varuje nás před problémy, které přišly a které přijdou v tomto převráceném světě. Stejně jako Lot se možná i my cítíme pohodlně ve světě hanebností a ničemností. Žijeme s tím vším jakoby bok po boku. Učíme se přizpůsobit, abychom se vyhýbali zlu, jak jen to jde.
Co když ale nečekaně přijde katastrofa a vymaže naše zelené údolí prosperity, pohodlí a krásy? Už následujícího dne Abraham viděl, jak od údolí stoupal hustý dým. Krásné místo bylo pryč.
Jaké ponaučení si můžeme vzít? Za prvé, že Bůh s námi nesdílí své důvody pro náhlé zničení světských jistot a krás, ke kterým čas od času dochází. Jen víme, že i tyto věci poslouží k dobru těm, kteří Mu důvěřují. Možná jsou to také upozornění na to, co je pro nás zásadní – rodina, zdraví a Spasitel – a že to vše je od Boha, který nás miluje víc, než si zasloužíme. Možná jsou to také výzvy k pokání nebo připomínky konečného zničení tohoto světa, jak jej známe.
Zadruhé, slyším slova Abrahama, když mu Bůh řekl, co má přijít. Abraham se modlil za tamní lid: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého?“ (Genesis 18:23). Byla to odvážná modlitba muže, který sám přiznal, že je „prach a popel“ (Genesis 18:27). Věděl, že ve své podstatě není lepší než lidé ve městech v údolí, ale také věděl, že mezi nimi žije i jeho synovec Lot s rodinou.
Jeho smělost v modlitbě vycházela ze slibu, který mu Bůh dal: jednou přijde Spasitel hříšníků. To Abrahama ujistilo o Boží bezmezné lásce. Přimlouval se proto u Boha za ty, které znal a miloval, i za ty, které neznal.
Kde se nacházíme my? Jsme snad na nějaké vyvýšené vyhlídce, kde můžeme hledět spatra na společnost, jež opustila morálku, zdravý rozum, slušnost, čestnost a důstojnost? Říkáme si, že Boží soud je za humny a že třeba zítra se probudíme do zkázy a chaosu?
Stejně jako Abraham nejsme víc než „prach a popel“. Bůh nám nic nedluží, ale všechno nám dává z milosti kvůli Ježíši – Spasiteli zrozeném v oblasti, kde Abraham tisíce let předtím pásl svá stáda. Jako Abraham se modlíme jak za ty, které známe a milujeme, tak za ty, které neznáme – dokonce i za své nepřátele.
A pak necháváme Boha být Bohem. On rozhoduje, co je nejlepší. Jsme sice jen prach a popel, ale víme, jak hluboce nás Bůh miluje, ať už žijeme v zeleném údolí nebo se hrabeme ven z trosek světské chlouby.
Autor článku, John A. Braun, byl do r. 2022 vedoucím redaktorem časopisu Forward in Christ.
Dust and ashes. From Forward in Christ, Vol. 103, 7/2016, © 2016 Forward in Christ, administered by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením.)