Díky fotoaparátům mobilních telefonů, které máme k dispozici téměř v každé situaci, získáváme záběry neočekávaných okamžiků ze života mnoha lidí kolem nás. Některé z těchto momentů jsou legrační, a tak vznikají sestřihy typu Nejvtipnější videa. Jiné jsou poněkud trapné a rozpačité, což je možná někdy totéž. Další pak odhalují temnou stránku člověka.
Mnohé z těch temných a ponurých záběrů se dostanou až do televizních zpráv. Vidíme v nich zuřivost v ulicích, rvačky na veřejnosti, protesty přerostlé v násilné činy a mnoho dalšího. Sportovní akce doprovází otevřená nevraživost, boje a ničení, verbální a fyzické napadání; a to nejen v profesionálním sportu, kde konflikt komplikuje fakt, že ve hře je i spousta peněz. Příliš často se útoky a násilí objevují i v nižších soutěžích a mládežnických kategoriích, které mají zúčastněným spíše poskytovat zábavu a umožňovat rozvoj osobnosti.
Pak k tomu ještě přidejte zbraně, a neshody už nejsou jen nepřátelské, agresivní konfrontace, ale jde v nich o život. Často slýcháme, že omezení přístupu k držení zbraní násilí zastaví, ale myslím si, že násilí přesahuje problematiku držení zbraní. I kdybychom jako společnost postavili mimo zákon všechny zbraně, násilí bude pokračovat. Bylo by to trochu jako prohibice v dávné době americké historie. Zákaz alkoholu tehdy vyřešil jen velmi málo. Někdy saháme po rychlých řešeních, abychom mohli říct, že pro zajištění bezpečnosti něco děláme.
V otázce kontroly zbraní probíhá mezi lidmi vášnivá debata a vyjadřování nesouhlasu. Bez ohledu na to, kdo je jakého názoru, všichni chtějí, aby výbuchy brutality přestaly. Nicméně násilné boje v ulicích, ozbrojené protesty, domácí nepokoje, rvačky, krvavé střety a nečekané střelby ve školách přetrvávají. Tak odkud to všechno pochází?
Když děti tráví hodiny se svými zařízeními, na kterých zlepšují své skóre zvýšením počtu zabitých těl, povzbuzujeme tím pokoj a bezpečnost? Když se filmy stávají kasovními trháky, protože jsou, alespoň do určité míry, krvavé a násilné, jaké z toho plyne ponaučení? Moje babička poslala své syny do války, ale nikdy nás vnuky nenechala hrát si se zbraněmi – ani s hračkami coby zbraněmi; ale my si s nimi stejně hráli. Byly to jen klacky; dnes se z nich staly realistické modely s malým oranžovým označením, že jde o hračku. Nerozmazali jsme tím ještě víc hranice mezi předstíraným a skutečným? Kam to jen povede?
Výbuchy násilí a nelítostné konfrontace jsou všude – v našich konkurenčních obchodních praktikách, při výběru zábavy a rozptýlení či ve způsobu, jakým reagujeme na neshody v manželství. Někteří lidé ovládnou své výbuchy hněvu, takže nepřejdou v násilí. Ve žhavých výměnách názorů zapojí sebekázeň. Jiní směřují své bojechtivé a násilnické impulsy do projevů, které nepřinášejí bolest a krveprolití. Mám zato, že i babiččina averze ke zbraním byla jakýmsi varováním pro mou tehdy dospívající osobnost.
A také jsem slyšel ještě jeden, lepší hlas. Ten hlas nás varuje nejen před násilím, ale také před zdrojem násilí a všeho zla. Je to hlas Ježíše. Říká: „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“ (Matouš 15:19) Ježíš tím hleděl až k počátku lidské vzpoury proti Bohu, kdy sám Bůh viděl, „jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.“ (Genesis 6:5). Ale zdá se, že tato slova Ježíše dnes pro mnohé nemají valnou cenu, a tak popíráme zlo, které se nachází v koutku našich srdcí, a považujeme ho za maličkost. Ale ono není maličkostí. Zůstává mocně agresivní, násilné a snadno vyprovokovatelné.
Ježíšova diagnóza je přesto některými bolestně uznána, nikoli posměšně či rozzlobeně odmítnuta.
A tak znovu slyším Jeho hlas. Nenechává mě napospas s diagnostikovaným násilím a zlem uvnitř mě. Vytváří ve mně něco nového. Jeho láska odpouští i uzdravuje. A vede mě k touze být jako On. Nové síly povstávají uvnitř mě a budují ve mě postoje jako je „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“ (Galatským 5:22,23)
Pokud nedokážeme pochopit zdroj problému, můžeme léčit pouze jeho symptomy.
Autor článku, John A. Braun, byl do r. 2022 vedoucím redaktorem časopisu Forward in Christ.
Violence. From Forward in Christ, Vol. 103, 8/2016, © 2016 Forward in Christ, administered by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením.)