People pleaser je člověk, který má neustálou potřebu se někomu zavděčit či zalíbit, a tak dělá vše, co se od něho požaduje, aby přinesl ostatním pocit štěstí a spokojenosti. Ačkoli jako dvouleté dítě nejspíš neměl problém říkat Ne, jako dospělý je pro něho nesmírně obtížné toto slovo použít vůči nadřízeným, přátelům či některým členům rodiny. I když často nemá čas nebo schopnost udělat to, co se od něho žádá, prostě nedokáže druhé odmítnout.
Proč nedokážou tito „potěšitelé lidí“ říci Ne? Možná se někteří z nich obávají, že je pak ostatní budou vnímat jako sobecké a sebestředné. Jiní nedokážou říci Ne, protože podle jejich způsobu myšlení je snazší překonat stres z další položky na již tak dlouhém seznamu úkolů, než se vypořádat s pocity viny, které by se jinak určitě později dostavily. Ať už si to uvědomují či ne, možná ve skutečnosti doufají, že něco od ostatních získají: chtějí se cítit milovaní a potřební; hledají uznání, potvrzení vlastní hodnoty.
Existuje však mnohem lepší místo, kde můžeme najít uznání a zalíbení. Skrze víru v Ježíše jsme ve křtu oděni do Kristovy spravedlnosti. Bůh prohlašuje, že v nás má zalíbení, protože má zalíbení ve svém Synu, který na rozdíl od nás žil dokonale a který sňal naši vinu a vytrpěl náš trest. V Kristu tedy zmizel tlak očekávání, co vše musíme vykonat, aby s námi byl Bůh spokojený. V bezpečí Kristovy neochvějné lásky nemusíme žít pro lidské uznání. Nemusíme být „potěšitelé lidí“. Jak osvobozující pocit!
Zároveň však Bůh chce, abychom byli milí a ochotní k lidem, které do našeho života poslal. Apoštol Pavel píše: „Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu (snaží se líbit/vyhovět bližnímu), aby to bylo k dobru společného růstu (k dobrému, pro vybudování). Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: `Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.´“ (Římanům 15:2-3). Místo toho, aby si Boží dítko řeklo: „Mí bližní mě nezajímají, nestarám se o ně, protože Bůh se přece už ze mě raduje,“ říká: „Chci sloužit lidem ve svém životě jako Pánu. Jelikož On se mi vydal a zavázal se, že mi bude žehnat a bude se o mě starat po celý život, mohu se svobodně věnovat druhým.“
Apoštol Pavel nám ukazuje na našeho Spasitele jako na náš vzor a motiv. Ježíš, „potěšení svého Otce“, nikdy nepoužil svou moc, aby si zaručil život v pohodlí. Místo toho neúnavně miloval, sloužil a žehnal těm, kterými většina lidí opovrhovala – výběrčími daní, prostitutkami, zjevnými hříšníky – a v důsledku toho byl u mnoha lidí v opovržení. Židovským vůdcům se příliš nezalíbil. Ani světským vládcům se nezavděčil. Nicméně i za ně se Ježíš ochotně obětoval. S potěšením dělal to, co bylo v nejlepším zájmu i těch, kteří to vůbec neocenili.
A protože Ježíš byl potěšitelem lidí – to znamená, že dělal to, co bylo dobré pro hříšníky, včetně nás – můžeme být i my lidmi, kteří potěšují druhé. Ne proto, abychom od nich mohli něco získat, ale proto, že jim můžeme něco dát. Klidně můžeme upřednostňovat potřeby druhých před vlastními – nikoli pro pocit uznání, ale abychom jim požehnali, protože nás Bůh tak miloval a tolik nám požehnal. Takto můžeme dokonce sloužit i těm, kteří si naší služby náležitě neváží; vždyť tak Pán sloužil v lásce i nám.
V takovéto touze potěšit a zalíbit se druhým má i Bůh velké potěšení a zalíbení!
Autor článku, Earle Treptow, je profesorem na Wisconsinském luteránském semináři v Mequonu a členem sboru Kalvárie v Thiensville, stát Wisconsin, USA.
Are you a people-pleaser? From Forward in Christ, Vol. 103, 8/2016, © 2016 Forward in Christ, administered by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením.)