Evangelium Augusta, nebo Krista?

Milí příjemci i zvěstovatelé dobrých zpráv!

Dnešní nedělí začíná Advent, doba, kdy rozjímáme nad Příchodem, totiž příchodem Ježíše Krista. O Jeho prvním příchodu se dozvídáme především ze 4 evangelií, které se nám dochovaly v Bibli. Každé z nich „Ježíšův advent“ popisuje trochu jinak, z jiného úhlu pohledu, zaměřuje se na něco jiného.

Evangelista Matouš zdůrazňuje, jak se příchodem Ježíše splnilo, co Hospodin řekl ústy proroka, že Ježíš je slibovaný Immanuel, „Bůh s námi“ a že k Němu přijdou všechny národy, což začalo tím, že se Mu poklonili pohanští mudrci z východu. Evangelista Lukáš, který se podle všeho znal s Marií, matkou Ježíše, popisuje Ježíšův příchod v chudých podmínkách betlémského chléva, líčí následné klanění se pastýřů, které povzbudili nebeští poslové, a také první setkání Ježíše s nenávistí tohoto světa v podobě vražedného hněvu krále Heroda, jemuž padla za oběť betlémská neviňátka. Evangelista Jan své svědectví začíná Ježíšovou před-pozemskou existencí coby Slova, které bylo u Boha, které je Bohem a které se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Pozorní posluchači mezi vámi si jistě všimli, že jsem přeskočil evangelium podle Marka. To začíná popisem Ježíšova adventu až v Jeho dospělosti, kdy byl Kristus pokřtěn v Jordánu od Jana Křtitele, který Mu připravoval cestu. Evangelista Marek ale jistě chtěl, abychom si také všimli toho, jakými slovy celé své vyprávění o příchodu Ježíše začíná. První verš první kapitoly totiž zní: „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“ A na tato slova se dnes zaměříme.

Možná nám tento verš nezní nijak povědomě. Nevidíme na něm nic významného. Ale první čtenáři Markova svitku – kterým byli křesťané v Římě – jistě chápali, na co zde Marek narážel, na co poukazoval. Abychom to pochopili i my, zkusme se podívat trochu do historie.

Přenesme se o dva tisíce let zpátky do doby Římské říše, která ovládala většinu známého světa. V době, kdy se Ježíš narodil, vládl nad celým impériem císař Augustus. To nebylo jeho vlastní jméno, ale čestné jméno, které mu udělil římský senát a které znamená Vznešený. Vlastním jménem se jmenoval Octavianus, česky Oktavián. Byl prasynovcem a adoptivním synem známého Gaia Julia Caesara, vojevůdce, který sehrál klíčovou roli v procesu zániku Říma jako republiky a jeho přeměny na císařskou monarchii. Prvním císařem a samovládcem se – po mnoha letech nepokojů, mocenských bojů o právoplatné nároky na vládu – stal právě Octavianus Augustus (r. 27 před Kr.).

Augustus sám se označoval za mírotvůrce a byl to on, kdo nastolil tzv. Pax Romana (římský mír), zvaný také Pax Augusta (Augustův mír). S nástupem Augusta na trůn začalo dlouhé, zhruba 200 let trvající období relativního míru po celém území Římské říše, které bylo dáno nebývalou vojenskou převahou a politickou mocí nad podrobenými národy.

Proč vám to ale říkám? Jak vám to může pomoci lépe chápat Markův úvod? Zaprvé, jelikož se Julius César prohlásil za boha, Augustus, jakožto jeho adoptivní syn, se označoval (kromě jiného) titulem obsahujícím slova divi filius, tedy boží syn.

Zadruhé, k poctě tohoto „božského“ císaře se města v Malé Asii rozhodla začít nový kalendář dnem Augustových narozenin. Svědčí o tom například známý oslavný nápis z roku 9 před Kr. z města Priéné. V něm stojí: „Jelikož Prozřetelnost, která spravuje všechny věci a hluboce se zajímá o náš život, nám dala nejdokonalejší řád v podobě daru Augusta, jehož naplnila ctností ve prospěch celého lidstva, když ho poslala jako spasitele, jak nám, tak našim potomkům, aby ukončil válku a zavedl pořádek; a jelikož on, císař, svým zjevením převýšil naše očekávání, překonal všechny předchozí dobrodince a nezanechal ani těm budoucím naději, že by vykonali něco významnějšího, než co učinil on; a jelikož narozeniny boha Augusta staly se počátkem dobrých zpráv pro celý svět, které nastaly díky němu…“ [1]

Čeho si především všimněte, je fakt, že narození Augusta bylo pro pohanské obyvatele Římské říše počátkem dobrých zpráv, řecky evangelií, které zvěstovaly pokoj a nový pořádek po celé říši. To vrhá nové světlo na význam samotného slova evangelium, které znamená víc, než jen jakási „dobrá zpráva“. Znamená „dobrá zpráva, že situace se dramaticky změnila!“, že válku nahradil mír, že nastává nová éra. Určitě chápete rozdíl mezi tím, když vám kamarád řekne „mám dobré zprávy, zítra má být při našem výletě hezky“, a tím, když vám doktor řekne „mám dobré zprávy, vaše poslední testy ukazují, že ten nádor zcela zmizel“.

Evangelium je dobrá zpráva o velkém vítězství, ke kterému došlo a ze kterého máme prospěch. Je to zpráva, která z gruntu mění naši situaci.

Když tedy Marek kolem roku 64 nebo 65 psal v Římě své svědectví o Ježíši, psal ho v první řadě pro křesťany z Římanů, kteří jistě znali božské nároky císařů i „dobré zprávy“ (evangelia) o míru, který začal s příchodem Augusta. Nejspíš právě v narážce na to psal Marek svá úvodní slova: „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“ Marek chtěl, aby jeho čtenáři, stejně jako my, věděli, že to Ježíš Kristus je skutečný Boží Syn, že s Jeho adventem přišla dobrá zpráva – o konci boje člověka proti jeho Tvůrci, o začátku nové éry, éry milosti pro každého, a o počátku „nového kalendáře“ v existenci hříšníka: před a po poznání Ježíše jako Spasitele a Pána.

V souvislosti s tímto úvodním veršem se na okamžik zastavme ještě na dvou místech Markova svědectví. Už v první kapitole popisuje Marek kazatelskou činnost Ježíše slovy: „Když byl Jan (totiž Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. ‚Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.‘“ (Marek 1:14-15) Ano, s Ježíšem se přiblížilo Boží kralování; aktivní, přítomná Boží vláda byla na dosah každému, kdo se s Kristem setkal.

Stojí za to také vědět, že výzvy Čiňte! a Věřte! jsou v prezentu, který znamená stálou, trvalou činnost, nikoli jednorázovou akci. Stále čiňte pokání, stále měňte svou mysl, odvracejte se od hříchu, stále miřte směrem k Bohu. A stále věřte, nesetrvávejte dlouho v pochybnostech, ale rosťte v důvěře – věřte v tu dobrou zprávu, spojenou s Ježíšem, o milosti a novém pořádku, kde první jsou poslední, kde největší slouží těm nejmenším.

Nakonec, v závěru celého svého spisu uvádí Marek důležité svědectví, které je mnohými biblickými učenci považováno za vrchol, ke kterému Marek směřoval. Je to svědectví římského vojáka – proto bylo důležité pro čtenáře z Římanů – setníka, tedy velitele, který velel zhruba 80 mužům. Tenhle setník, který se podle pozdějších tradic jmenoval Longin či Longinus a který je ztotožňován s vojákem, který Ježíši na kříži probodl kopím bok, tenhle setník sledoval Krista nejspíš během celého procesu, během Jeho cesty na Golgotu, během Jeho umírání na kříži. Slyšel slova o vydávání svědectví pravdě, o království, které není z tohoto světa; slyšel slova starostlivé péče o matku; slyšel prosbu Otci o odpuštění těm, kteří Ježíši spílali. Nenechalo ho to chladným, ačkoli to byl drsný voják, takže Marek o něm napsal: „A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: ‚Ten člověk byl opravdu Syn Boží.‘“ (Marek 15:39) Nikoli císař v Římě, ale tenhle tesař na kříži, je Božím Synem…

Jak jsem už řekl, Marek psal své poselství v Římě kolem roku 64 nebo 65 po Kristu. Právě v této době se rozhořelo (nejen město Řím, ale v důsledku toho i) pronásledování křesťanů za vlády císaře Nera. Marek chtěl jistě křesťanské čtenáře povzbudit k odvaze, vytrvalosti a věrnosti Kristu v tak těžkých dobách.

Proto jim – stejně jako nám – připomněl, kdo jim přinesl pravou radostnou zprávu; kdo jim daroval mír, který nepomíjí; kdo jako oni nespravedlivě trpěl víc něž kdokoli; v říši koho budou díky tomu žít navěky.

Marek ukazuje na advent Božího Syna, který nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a položil svůj život za mnohé; který nepřišel „krást, zabíjet a ničit“ jako ďábel, ale přišel, abychom měli „život v hojnosti“ – v hojnosti Boží milosrdné, aktivní vlády mezi námi.

Pax Vobis! Pokoj vám! Amen

[1] „Since Providence, which has ordered all things and is deeply interested in our life, has set in most perfect order by giving us Augustus, whom she filled with virtue that he might benefit humankind, sending him as a savior, both for us and for our descendants, that he might end war and arrange all things, and since he, Caesar, by his appearance (excelled even our anticipations), surpassing all previous benefactors, and not even leaving to posterity any hope of surpassing what he has done, and since the birthday of the god Augustus was the beginning of the good tidings for the world that came by reason of him.“

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU