Milí přátelé, připomínající si – nejen během Adventu – pomoc shůry, pomoc od Hospodina:
Stalo se jakousi tradicí posledních let, že během první adventní neděle zpívají žáci naší školy při bohoslužbě „Truverskou mši“ od skladatele Petra Ebena. Pracují s tímto skvělým dílem rok co rok a postupně se zlepšují a přidávají další hlasy… a možná jim (i nám) také víc a víc dochází i význam slov, která zpívají.
Autorem tohoto hudebního díla je, jak jsem řekl, Petr Eben, otec bratrů Ebenů, z nichž je díky televizi asi nejznámější ten věkem prostřední, Marek Eben. Jméno Petr Eben je zajímavé tím, co znamená. Petr pochází z řeckého Petros a značí kus skály, skalisko, přeneseně skálopevný. Slovo Eben asi znáte v souvislosti se dřevem. Ebenové dřevo je tvrdé, těžké dřevo černé barvy a pochází z tropických stromů. Ovšem původ slova eben je jiný, v hebrejštině znamená kámen. Skálopevný kámen, to je Petr Eben.
O jednom specifickém kameni, ebenu, jsme si četli v dnešním textu ze Starého zákona. Ten kámen vztyčil prorok a kněz Samuel jako památník na místě, které nazval Eben-ezer, Kámen pomoci. Přesněji to v hebrejštině byl Eben-ha-ezer, tj. té pomoci, té konkrétní pomoci od Hospodina, které oni byli svědky, díky které zvítězili tam, kde dříve byli sami poraženi.
Ano, když Samuel sepisoval své paměti, zmínil ve čtvrté kapitole, jak byli Izraelci nejprve poraženi právě v místě, které se později stalo známým jako Eben-ezer. Samuel napsal: „Izrael vytáhl do boje proti Pelištejcům. Utábořili se u Eben-ezeru; Pelištejci se utábořili v Afeku a seřadili se proti Izraeli. Rozpoutal se boj a Izrael byl od Pelištejců poražen.“ (1. Samuelova 4:1-2) Izrael šel tehdy do boje z vlastní vůle, bez svého Boha, bez Jeho pokynu, bez Jeho požehnání, bez Jeho ochrany. A tak není divu, že byl přemožen početnějším protivníkem.
Po nějakých dvaceti letech, v sedmé kapitole své první knihy, píše Samuel, že „celý izraelský dům zatoužil po Hospodinu“. Chtěli se k Němu vrátit jako marnotratní synové. Samuel je tedy vyzval, aby se zbavili svých bůžků, model a talismanů a upnuli se srdcem k Hospodinu. Izraelci to učinili a vyznávali: „Zhřešili jsme proti Hospodinu.“ Samuel pak obětoval Hospodinu zápalnou oběť a úpěnlivě volal k Hospodinu za Izrael. Když potom Pelištejci vyrazili k bitvě s Izraelci, Hospodin „zahřměl mocným hlasem proti Pelištejcům a uvedl je ve zmatek. Byli před Izraelem poraženi.“ Izraelci pronásledovali prchající Pelištejce a pobíjeli je až pod Bét-kar. A jak čteme: „I vzal Samuel jeden kámen a položil jej mezi Mispu a Šén. Dal mu jméno Eben-ezer (Kámen pomoci) a prohlásil: ‚Až potud nám Hospodin pomáhal.‘“ (1. Samuelova 7:10-12)
Je důležité chápat, že tento kámen byl jen památníkem na živého, zachraňujícího Boha a Jeho pomoc; nebyl novou modlou, kterou měl Izrael vzývat a uctívat. Hospodin naopak svému lidu už v dobách Mojžíše zapověděl uctívání jakéhokoli „díla lidských rukou“. Přikázal: „Ve své zemi si nebudete dělat bůžky, ani si nevztyčíte tesanou sochu nebo posvátný sloup, ani nepostavíte přitesaný kámen, jimž byste se klaněli. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lev 26:1) Památník Eben-ezer, kámen pomoci, byl připomínkou budoucím generacím, kam až svému lidu pomohl „Ten, který je“ (Hospodin) a který je jediný hoden klanění a uctívání.
My jsme dnes rozsvítili vánoční stromek. Možná si to ani neuvědomujete, ale i tento stromek je jakýmsi pomníkem. I on připomíná Boží pomoc tam, kde jsme my, jako lidé selhali. Když ve středověku v německých zemích vznikala tradice zdobení stromků o Vánocích, byla v pozadí inscenace, představení, hra o Adamovi a Evě (v den jejich svátku), která připomínala onen obrovský „lidský průšvih“ v zahradě Eden.
Ať už berete ten dávný příběh z knihy Genesis doslovně nebo obrazně, pravda je taková, že právě na tomto Bohem zapovězeném stromu, „stromu poznání dobrého a zlého“, se jasně ukázalo, jaké jsou následky toho, když člověk podlehne pokušení po bohorovnosti a nezávislosti na Bohu: strach, hanba, skrývání viny, výmluvy, obviňování druhých i Boha, vyhnání z ráje, smrt. A tak mezi první vánoční ozdoby patřilo jablko, představující ovoce ze zakázaného stromu (i když ve skutečnosti nevíme, o jaký strom přesně šlo).
Druhou ozdobou, která se původně na vánoční stromek věšela, byly oplatky. Obyčejné, malé, upečené placičky z mouky. Ano, připomínaly chléb z Poslední večeře, o kterém Ježíš prohlásil: „Vezměte a jezte, toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ Na tom stromku vysela nejen jablka, jako připomínka selhání lidstva na dřevě stromu, ale také chléb, jako připomínka vítězství Boha na dřevě kříže. Apoštol Petr ve svém listě o tom napsal: „On na svém těle vzal naše hříchy na kříž (doslova na dřevo), abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.“ (1. Petrův 2:24)
Vánoční stromek je svým způsobem památník připomínající pomoc od Hospodina. Ukřižovaný Ježíš, zrazený přítelem, opuštěný svými bratry, zavržený náboženskou mocí, odsouzený světskou mocí, potrestaný nebeskou spravedlností namísto nás – to jen dokazuje, kam až je Bůh ochoten nám pomoci, kam až je pro lásku k nám a pro naši záchranu ochoten zajít. Když rozsvěcujeme vánoční strom, můžeme také prohlásit: „Až potud nám Hospodin pomáhal.“ A až se jednoho dne probudíme v nebeském domově, i tam budeme moci říct to samé: „Až potud mi Hospodin pomáhal.“
Tam kde jsme selhali, Bůh zvítězil. A to platí neustále, i pro naše každodenní boje. Všude kde my dnes a denně selháváme, může „Bůh s námi“ vítězit! Vždyť každý máme své démony, své slabosti, své temné stránky, své duchovní paralýzy, se kterými někdy bojujeme (v horším případě si v nich libujeme). Ale můžeme také prosit Boha o pomoc a nechat Jeho, aby v té či oné oblasti převzal vedení a vítězil. Tak, jako tomu bylo u Eben-ezeru.
Přátelé – neuctívejme zdobený stromek ani Vánoce jako svátky nadbytku. Berme tyto věci a tento čas jako připomenutí Krista, Jeho příchodu, Jeho pokoje, Jeho vítězství tam, kde my nestačíme. Ať svítí Jeho světlo ve vašich životech jako svíčky na vánočním stromku! Amen.