Někdo mi v práci snědl oběd.
A nebylo to poprvé. Přijdu do kantýny, kde jsou v krabicích dovezené misky s různými jídly od cateringové firmy. Vedle leží seznam zaměstnanců spolu s čísly jimi vybraných obědů. A tužka na odškrtnutí jména. Každý, kdo umí číst a psát, ten systém chápe. (I když omyl u nikoho z nás není vyloučen.)
Přišel jsem až kolem půl druhé, takže v krabici zbyly jen dvě nebo tři mističky. Žádná s obědem, který jsem si objednal. V minulých případech „ztráty mého oběda“ dokonce nezbyly v krabicích obědy žádné.
Nestává se to jen mně; podobnou zkušenost mají i někteří mí kolegové. Zkouším si představit, jak někdo přijde a vezme si oběd, o kterém ví, že není jeho. Jak mu může NEvadit, že po něm dorazí během pauzy jiný člověk, upracovaný, hladový a natěšený, a svůj oběd nenajde... Zaplatil si za pokrm, ale cizí vinou zůstane o hladu.
Když zjistím, že můj oběd je pryč, ale v krabici zůstávají ještě jiné, co udělám? Mám sníst některý ze zbylých? Došlo jen k záměně? Nebo ke krádeži a obědy, co zbývají, někomu patří? Seznam osob a objednávek moc nenapoví, protože ne všichni si vzpomenou odškrtnout své jméno. Šance, že bych někomu snědl oběd i já, je tedy reálná.
Vzpomínám si na jednu historku z mládí. Jezdil jsem tehdy vlakem do Plzně na zimní stadion na hodiny „volného bruslení pro veřejnost“. Mohlo mi být nějakých 15 let. Měl jsem obyčejné botasky, které jsem si vyzdobil fixou: napsal jsem na ně Adidas a přikreslil známé tři lupínky přeškrtnuté třemi bílými pruhy. Vypadalo to sice amatérsky, ale také celkem věrohodně.
Přezul jsem se v šatně do bruslí, boty nechal jako všichni ostatní pod lavičkou a vyjel jsem brázdit led stadiónu. Musel jsem sledovat hodinky, protože jsem potřeboval stihnout vlak zpátky. Když jsem se pár desítek minut před jeho příjezdem přivalil do šatny, své pseudo-Adidas boty jsem tam nenašel. Přede mnou odcházeli i přicházeli další nadšenci do bruslení, takže bylo jasné, že si mé „značkové kecky“ někdo přivlastnil.
Ale co já v té chvíli? Vlak měl přijet co nevidět. S bruslemi na nohou na nádraží přece nepůjdu. Ani naboso v té zimě a sněhu. Co byste udělali vy?
Já se tehdy rozhodl vzít boty někomu jinému. Potřeboval jsem je. Rychle jsem chňapnul jedny pánské sněhule, obul je a s bruslemi v tašce jsem provinile prchal ze stadionu. Ten pocit ve mně byl dost silný, proto si tu příhodu pamatuji dodnes. A taky jsem litoval svých skvěle „vytuněných“ botasek. Museli být fakt povedené, když někomu stály za krádež.
Jak to dopadá dnes, když přijdu o oběd? Ne, neberu si jiný oběd. Raději přijmu tu křivdu, aby u mě skončila. To dělá láska agapé, která vstřebává nepravost druhého v sobě a nešíří ji dál.
Je to Boží láska rozlitá ve mě – láska, jakou Kristus miluje mně. Je to Boží milost trpět neprávem, trpět hříchem druhých – tak jako Ježíš trpěl za mé na svém kříži. Je to odpuštění viníkům – jaké je i mně darováno při křtu v Boží jméno. Je to pevná důvěra, že Bůh obrátí i všechno zlé v dobro a požehnání – jako kdysi obrátil Velký pátek ve Velikonoční neděli v případě svého jediného Syna.
Když se ztratí můj, neberu si cizí oběd. Ale mám už plán B v podobě sušenek...
PK