Práce v korporátní společnosti mj. znamená, že máte prakticky každý den nějaké online meetingy. Tedy řečeno tradičním jazykem mého staršího kolegy, telekonference. Někdy se jich účastní jen tři nebo čtyři lidé, jindy se do nich v určený čas zapojí i deset a více spolupracovníků. Projednávají se různá pracovní témata, sdílejí se prezentace, rozebírají se problémy, řeší se plány a vyhlídky do budoucna atd. Účastníci bývají z různých zemí, ale pracují na něčem společně nebo o něčem společně debatují a rozhodují.
Všiml jsem si (a je to možná jen můj pocit), že na konci takové online schůzky – kdy už všichni řekli, co měli na srdci, a každý, kdo chtěl, se vyjádřil – nastává jakási podivná chvíle ticha a možná i trapnosti. Je čas se rozloučit a z meetingu odejít, odpojit se, ale něco jako by na závěr scházelo. Nějaké uzavírající a povzbudivé slovo.
V dřívější době jsem byl zvyklý mít schůzky téměř výhradně s věřícími. Při nich jsme i jako křesťané jednali o praktických záležitostech ve škole a v církvi a dělali rozhodnutí směrem do budoucnosti. V závěru ale nikdy nenastalo trapné ticho, protože jsme věděli, jak naše jednání ukončit: v modlitbě jsme prosili o Boží požehnání. Nutno dodat, že jsme jednání také zahajovali modlitbou, kdy jsme prosili o moudrost shůry, o vedení Božím Duchem, o zjevení Boží vůle, o hledání Boží slávy, a ne té naší. Závěr patřil děkování a prosbám o Boží dobrodiní.
Uvědomil jsem si při konci online meetingů v naší společnosti, že to je ono uzavírající a povzbudivé slovo, které na konci chybí: slovo modlitby k Všemohoucímu, slovo prosby o Boží požehnání, zdar a prospěch. Něco ve stylu modlitby žalmistovy: „Prosím, Hospodine, pomoz! Prosím, Hospodine, dopřej zdaru!“ (Žalmy 118:25)
Jasně, milosrdný, štědrý a velkorysý Bůh vylévá své požehnání v různé míře a v různých dobách na dobré i na zlé, na ty, kteří ho vyprošují, i na ty, kteří jakýkoli úspěch a zdar v životě berou čistě jako svou vlastní zásluhu. Ale přesto jsme zváni, abychom se netrápili tím, jak věci nakonec dopadnou, ale s důvěrou a očekáváním předkládali a oznamovali své žádosti Bohu (a pro samé prosby nezapomněli na děkování, jak píše Pavel v listu Filipským 4:6). Bůh rád dává extra dobré dary těm, kdo Ho prosí. A bez Jeho požehnání je tak jako tak jakákoli lidská námaha nakonec marná a vyjde vniveč.
Když tedy někdy na závěr telekonference nastane trapné ticho, alespoň se sám potichu modlím. Třeba slovy: Bože, oslav na tom všem své jméno: to, jaký jsi a kým jsi. Požehnej a dopřej zdaru našim snahám. Ne jak chceme my, ale jak chceš Ty. Protože Ty to s námi myslíš dobře a víš, co je pro nás nejlepší.
Víte, že máme tuto možnost, výsadu a právo žádat Boha o požehnání a dobrodiní díky Božímu Synu, Ježíši Kristu?! Jeho závěrečné slovo na kříži – „Dokonáno jest!“ – bylo tím uzavírajícím slovem Božího bezprostředního jednání pro naše vykoupení. Bylo slovem, ke kterému můžeme (bez pocitu trapnosti) pouze dodat: Amen. Je to tak.
PK