Stál jsem nedávno autem na místě určeném pro zásobování. Bylo to na okraji města v pozdních večerních hodinách, a tak jsem si řekl, že během té chvíle, co budu pryč, pravděpodobně k žádnému zásobování nedojde.
Taky někdy jakože zásobujete? (ilustrační foto)
Jenže ouha, došlo. Když jsem se o hodinu později vrátil k autu a nasedl do něho, vyšel ke mně chlapík ze dveří blízkého obchodu a naznačil, abych stáhl okénko. Když jsem to udělal, začal mi vyprávět, že kvůli mému autu musela dodávka zastavit o 10 metrů dál a on musel do obchodu tahat metrák a půl zásob na vozíku o takový kus dál.
Moc mě to samozřejmě mrzelo. Velmi pokorně jsem se omluvil s tím, že je mi to fakt líto a že se to už nestane.
Ten milý člověk byl zřejmě zaskočen „popelem“, který jsem si „nasypal na hlavu“. Možná čekal nějakou ostrou a zarputilou reakci, nevím. Když jsem se zavíráním okénka ještě jednou pronesl „Fakt se Vám moc omlouvám!“, nevěděl přesně, co na to říct, a tak se rozloučil slovy „To nevadí, nic se nestalo.“
Chápu, že mi odpustil. A jsem za to rád. Jen to neřekl úplně přesně. Protože: opravdu se nic nestalo? Vždyť mi chvíli předtím líčil, jak se musel nadřít, a to úplně zbytečně, jen kvůli mému autu blokujícímu příjezd. Takže ano, něco se stalo. Ale po mé omluvě mi ten člověk odpustil. A není vůbec na škodu to také tak formulovat, třeba větou: „Ano, porušil jste tady dopravní značku, ano, zkomplikoval jste mi tím situaci, ale já Vám to odpouštím.“
Možná nám to zní divně. Možná trochu nabubřele, nebo snad i trochu povýšeně?
Pamatuji si, když před nějakými patnácti až dvaceti lety jsme na toto téma vedli debatu s našimi přáteli ze Spojených států, kteří tehdy žili v ČR a měli, podobně jako my, malé děti. Zajímalo je, když se dítě omluví za nějakou lumpárnu, jak říct správně česky: „I forgive you“ nebo „You are forgiven“. Znělo nám to tehdy v češtině divně: „Odpouštím ti“ nebo „Je ti odpuštěno“. Ale začali jsme to sami používat, protože jsme souhlasili s tím, co naši přátelé tehdy říkali: „Přece nemůžeme říct, jak často slyšíme jiné rodiče říkat: To je dobrý. Ne, ono to není dobrý, protože jsi provedl něco špatného, ale odpouštíme ti, a tím se udobřujeme.“
Mám zato, že je to důležité rozlišení, a to nejen při výchově dětí. Na jedné straně přiznání (ze strany viníka) a uznání (ze strany poškozeného), že to jednání nebylo v pořádku, že nebylo dobré, že se něco stalo a vadí to, a ne, že se nestalo nic a že to nevadí. Ale také aby vzápětí zaznělo odpuštění ve slovech a třeba i v gestech, jako je objetí, pohlazení, podání ruky, výměna úsměvů apod.
Ani Pán Ježíš neomlouval hřích druhých. Nezlehčoval ho, nebagatelizovat ho, nemával nad ním rukou. Neříkal: Ále, nic se nestalo. Lidem, kteří svých hříchů litovali, říkal a ujišťoval je slovy „Jsou ti odpuštěny tvé hříchy.“ Kdyby býval mluvil jazykem kralické Bible, řekl by „Odpouštějí se tobě hříchové tvoji“. Jako by ty lidské hříchy byly „zživotnělé“. Naštěstí pro nás, naše hříchy už skonaly – spolu s Ním na Jeho kříži.
Naslouchejme s vděčností těmhle mocným slovům Kristovým: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny. Buď dobré mysli.“ Potom pozvedněme hlavu a sdělujme to samé lidem zkroušeným v srdci nad vlastním selháním: „Je ti/Vám odpuštěno. Netrap/te se. Je to smazáno. Je to pryč.“
Díky, Ježíši, že v Tobě jsou naše hříchy navěky pryč.
Jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti.
- Žalm 103:12
PK