V době, kdy jsem se na zapracovával v nové firmě na pozici v „engineeringu“, přišel za mnou jeden z manažerů s tím, zda bych mohl (= jemná forma příkazu) vytisknout na papír různé výstražné cedule a vylepit je na určených místech v závodě (bylo to provizorně, než byly zakoupeny cedule z plechu). Jasně, to není problém, řekl jsem a vrhl jsem se do práce. Když jsem pak chodil po závodě s nůžkami a lepenkou v ruce a na zdi lepil nápisy typu SKLAD MATERIÁLU, HUV, apod., napadlo mě, že tohle asi není úplně práce pro mou pozici. Jak se k ní mám tedy postavit? Mám ji odfláknout, vzít hákem, jen aby byla hotová? Mám ji dělat s protaženým obličejem a brblajícím hlasem? Mám ji delegovat na někoho jiného, protože pro mě to není?
Tyhle myšlenky mě přivedly k připomenutí si Božích slov a Božích principů ohledně odpovědnosti.
Odpovědnost: za co a vůči komu (před kým)
Než některé z těch principů zmíním, musím nejprve připomenout jednu věc, na kterou se někdy v otázce odpovědnosti zapomíná. Odpovědnost vzniká, když vám někdo k tomu oprávněný (většinou nadřízená autorita) vymezí určitý úkol, dá něco na starost, určí vám něco za vaši povinnost. Důležité je, že za tento úkol (oblast, za kterou nesete odpovědnost), budete následně dotyčnému skládat účty, neboli vydávat počet, budete se mu zodpovídat a budete jím „souzeni“ (hodnoceni), jak jste se s úkolem vypořádali.
Možná vám toto vysvětlení připadá zjevné a triviální, ale zkušenost mi velí, abych podstatu odpovědnosti připomněl – už se mi totiž stalo, že kdosi v diskuzi zaměnil sloveso „zodpovídat se“ se slovesem „zpovídat se“; nebo někdo jiný mluvil o odpovědnosti, ale nechápal, že je vždy vůči tomu, kdo daný úkol člověku zadal a určil.
Odpovědnost je zkrátka vždy ZA nějakou oblast (tohle obvykle chápeme dobře) a vždy VŮČI někomu, kdo mi tuto oblast svěřil na starost (a udělil mi k tomu i určité pravomoci). To druhé už chápeme méně dobře. Proto třeba mluvíme o rodičovské odpovědnosti, aniž bychom si plně uvědomovali, že ta odpovědnost ZA děti (živit je, chránit, vychovávat, učit, atd.) je VŮČI Bohu a PŘED Bohem (nikoli společností!) – to Jemu se budeme zodpovídat za tuto i za každou roli, kterou nám On (nikoli společnost) svěřil a do které nás On povolal!
(Pozn. Mezi tyto role patří zejména role manžela a manželky, rodičů a dětí, podřízených a nadřízených, občanů a vládnoucích autorit, křesťanů a kazatelů, apod.)
Z pohledu věčnosti není malých rolí
A někdy se nám tyto role a úkoly zdají být malé ve srovnání s jinými. Třeba jde jen o to nalepit správně na určená místa papíry s nápisy. Ale Bůh nám k tomu říká, že právě na malých úkolech se ukazuje poctivost a spolehlivost člověka, které jsou pak potřebné k velkým úkolům. Pán Ježíš mluvil kdysi o spravování majetku a bohatství, a na závěr dodal: „Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké.“ (Lukáš 16:10) Nečekejme, že nám někdo svěří hned velké úkoly, pokud máme problém zvládnout i ty malé. Nebo jinak, nepodceňujme důležitost těch nejmenších úkolů; berme je tak, jako by právě na nich závisel celý svět!
Kdo je věrný v nejmenší věci,
je věrný také ve velké.
Jistě, jiná je odpovědnost šéfů a jiná uklízeček; jiná je odpovědnost lékařů a jiná pracovníků ranní zametací čety. Neboli mají jinou oblast na starost, mají jiné úkoly. Ale to neznamená, že nějaká z těchto rolí je bezvýznamná a hodná opovržení. Není! A nejen proto, že se na nich ukazuje, jací jsme (poctiví, důvěryhodní, nebo ne), ale také proto, že jsme při nich odpovědní nejen lidem (nadřízeným, kontrolním orgánům apod.), ale vždy také Bohu.
Zvládnutí role posuzuje Režisér
Ano, i takový CEO, generální ředitel soukromého závodu, je ve své roli odpovědný Bohu. Jeho Bohem daným úkolem je např. dodržovat smlouvy, nepodvádět ohledně zboží, které jeho závod prodává, neodírat zaměstnance. Ono je Bohu vcelku jedno, jakých zisků firma dosahuje, ale není Mu jedno, zda dělníci dostanou za práci zaplaceno, nebo ne. Proto inspiroval Jakuba, aby „bohatým zaměstnavatelům“ napsal varování: „Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů. Žili jste rozmařile a hýřili jste na zemi, vykrmili jste se – pro den porážky!“ (Jakubův 5:4-5)
Ať už v roli generálního, tak i v roli uklízečky jsme odpovědni Bohu. Proto takto máme přistupovat ke své roli, ke svým úkolům: nesloužíme jen lidem, ale Pánu Bohu. Apoštol Pavel vyzýval otroky a sloužící, aby si osvojili tento princip a pohled na svou úlohu. Napsal: „Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu.“ (Efezským 6:5-7) Podobně v jiném listu Pavel píše: „Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte.“ (Koloským 3:23-24)
Cokoli děláte, dělejte upřímně (ne naoko),
jako by to nebylo lidem, ale Pánu.
K zamyšlení stojí také citát Martina Luthera, který svého času na adresu křesťanského povolání (poslání) napsal: „Švec, který je křesťanem, neplní své poslání tím, že na boty připevňuje malé křížky, ale tím, že dělá dobré boty, protože Bůh má zájem na dobrém řemesle.“
Má role a role druhých jsou provázané
Vedle těchto dvou principů – že každá, jakkoli malá role, za kterou neseme odpovědnost, je důležitá (při ní se osvědčujeme) a že za ni odpovídáme Bohu (to Jemu sloužíme) – je tu ještě jeden princip ohledně odpovědnosti. Náš úkol není jen svědomitě a věrně se věnovat tomu, za co sami neseme odpovědnost, ale také je naším úkolem pomáhat druhým, aby tu svou odpovědnost zvládali co nejlépe. Myslím, že také o tomto mluví Pavel, když v listu Galatským 6:2 píše: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův“, kterým je láska.
Můžeme nést břemena druhých,
protože nás nese sám Kristus.
Jako manžel si plním svou odpovědnost a zároveň se snažím pomáhat manželce, aby ona mohla plnit co nejlépe tu svou. Jako zaměstnanec se starám o svou oblast povinností a přitom hledím na to, aby také ostatní kolegové, nadřízení nebo podřízení, mohli co nejlépe vykonávat ty své úkoly a zvládat ty své role.
Ptáte se, jak mohu pomoci třeba uklízečce „nést její břemena“? Třeba tím, že ji pozdravím a popřeji hodně sil; že jí vyjdu vstříc a umožním jí dělat její práci; že ji ocením a poděkuji jí za dobře vytřenou podlahu; že jí udělám kafe nebo nabídnu zákusek. Možností nám jistě Bůh nabídne požehnaně.
A nejen to. Co je na Bohu úžasné, je fakt, že On nejen zadává odpovědnosti a povolává do rolí, ale také je sám každému k dispozici, aby vedl, pomohl, poradil, motivoval, posílil... Ano, Bůh sám v nás, kteří jsme Mu uvěřili, působí, že chceme i činíme, co se Mu líbí (viz Filipským 2:13). Působí také to, že bereme vážně i nepatrné úkoly.
PK