Před nedávnem jsem byl v kroužku mých francouzských spolupracovníků v družném hovoru, když tu jeden z nich přerušil druhého kratičkou větou: „Ta gueule!“ Všichni na okamžik umlkli a vzápětí mi bylo vysvětleno, že to není příliš slušný výraz, který bych se měl naučit sám používat. Znamená „Drž hubu“ nebo „Sklapni zobák“, ale podle reakcí bylo zřejmé, že ho kolegové v té chvíli použili čistě v přátelském duchu. Věděl jsem už, že běžný, neutrální výraz zní „Tais-toi“, tedy česky „Buď zticha“ nebo „Zmlkni“. Ten vulgární výraz jsem ale dosud neznal.
Nicméně uvědomil jsem si v té chvíli jednu zajímavost. Mně, jako cizinci, který se teprve cizímu jazyku učí, zní obojí celkem stejně, bez nějakého citového zabarvení, naprosto neutrálně. Nevnímám žádný rozdíl mezi tím, když řeknu „Ta gueule“, nebo „Tais-toi“. Ovšem jako rodilý Čech vnímám velmi dobře rozdíl mezi „Drž hubu“ a „Mlč“.
Dokud si tedy nějaký cizí jazyk naprosto neosvojíme, nebudeme příliš vnímat sílu a náboj jeho vulgarismů nebo slangových výrazů (což platí i o slovech na opačném konci spektra, o slovech knižních a květnatých). To dokáže jen někdo, kdo v daném jazykovém prostředí vyrůstal nebo cizí jazyk dlouhodobě užívá a konzumuje v různé podobě (poslech i četba), takže dokáže vycítit situace a kontext, kdy je na místě takové výrazy použít.
Naopak každé nemístné použití slangu nebo vulgarity z úst neznalých může vyvolat na straně zasvěcených posluchačů různé rozpačité reakce, u někoho dokonce pobouření, u jiného spíše blahosklonný povzdech: „No jo, vždyť on ani neví, co říká...“ Jsem přesvědčen, že je proto potřeba naučit se chápat, jak mou řeč vnímají ostatní. Což platí jak pro cizí řeč, kterou se učím, tak i pro mou rodnou, kterou už vládnu.
Spojil jsem si tuto jazykovou zajímavost s něčím, co s ní na první pohled možná tak úplně nesouvisí. Nedávno bylo mnoho křesťanů – stejně jako lidí nevěřících, avšak respektujících „křesťanské podhoubí“ západní civilizace –pobouřeno jistou scénou ze zahajovacího ceremoniálu olympijských her v Paříži. Mnozí v ní viděli obscénní parodii na věhlasný obraz Poslední večeře od malířského mistra da Vinciho (jeho obraz sice také není přesná reprezentace skutečnosti, ale na rozdíl od parodie byl malován v úctě k oné události). Já sám jsem zmíněnou scénu z města na Seině zhlédl až poté, co vyvolala celosvětový rozruch v médiích.
Víte, nejsem zastáncem toho, aby se víra druhých nějakým způsobem zesměšňovala či parodovala, ať veřejně, nebo soukromě. Proto nejsem ani fandou humoristických časopisů uveřejňujících karikatury islámského proroka Mohameda. Nepřišel jsem na jedinou věc, čemu by takové posměvačné jednání mohlo prospět.
Na druhé straně se ale ani necítím ublíženě, uraženě či pobouřeně, když se na veřejnosti objeví nějaká scéna parodizující významnou osobu či nauku křesťanské víry (což se dělo od nepaměti). Necítím se jako oběť, jejíž pocity a vnímání reality je druhými ohroženo. Nikoli. Může mi to sice připadat nechutné a bezduché, ale vnímám to podobně, jako rodilý mluvčí, když slyší člověka neznalého jeho jazyka, jak nemístně použije vulgární výraz.
Pomyslím na slova modlitby (a také se je modlím), která pronesl sám Ježíš, když visel na kříži a slyšel urážky duchovních představitelů a okolních čumilů (abych taky použil nějaký ten slangový výraz).
„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“
I když si tehdy židovští vůdcové mysleli, že vědí, co činí (odsuzují přece rouhače, ne!), ve skutečnosti to nevěděli. Nevěděli, že křižují Původce života a Pána slávy (Sk 3:15, 1. Kor 2:8). Stejně tak nevědí, co činí, ti, kteří si „dělají dobrý den“ z víry křesťanů. Nejde jenom o to, že často znesvěcují, co křesťané mají za posvátné (o důležitosti posvátna napíšu doufám jindy). Jde také o to, že se posmívají tomu, co jediné je může zachránit od zkázy. Nevědí, co činí, neboť kdyby věděli, padli by na kolena a v slzách by bědovali nad svou ubohostí a pošetilostí.
Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.
Jsou slepí; navrať jim zrak.
A odpusť i nám, když víme, co činíme, i to, že bychom tak činit neměli.
Duch je odhodlán, ale tělo slabé; buď naší silou.
PK