Pracuji ve firmě, která je původem francouzská. Ústředí má ve Francii a v Čechách má několik svých výroben. Je tu tedy mnoho kolegů Čechů, ale také celkem dost kolegů Francouzů. Hlavním komunikačním jazykem mezi námi je samozřejmě angličtina. Ale je výhoda, když se dorozumíte česky i francouzsky. Můžete totiž spojovat.
Jazyk, kterým nemluvíte, rozděluje. Vytváří nejen bariéru v komunikaci, hradbu v porozumění, ale rozděluje lidi na tábory. A tak mí čeští spolupracovníci spolu občas mluví dost nevybíravě o „těch frantících, co dělají věci po svém“, zatímco Francouzi se tu občas kriticky vyjadřují na adresu českých poměrů a českých způsobů.
Ptal jsem se sám sebe, do kterého tábora patřím nebo chci patřit. A došlo mi, že mohu být mostem mezi nimi. Třeba tím, že v táboře Čechů nebudu pomlouvat ani kritizovat Francouze, a při rozhovorech s Francouzi v jejich rodné řeči nebudu hanět Čechy, české prostředí ani české smýšlení. Chci být peacemaker, který buduje pokoj.
A znalost jazyka je skvělým nástrojem k „bourání zdí mezi tábory“. Osvědčilo se mi to i při kontaktu s ukrajinskými operátory, kteří ve firmě pracují. A priory nejsou k nadřízeným nějak zvlášť přívětivě naladěni; přece jen jsou daleko od domova a mají tu vyčerpávající práci za mizerné peníze. Ale stačí s nimi promluvit pár vět „po-russki“, třebaže lámaně, a hned k Vám mají jiný vztah, daleko vřelejší a přátelštější.
Říká se, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. A také tolik jazykových bariér můžeš strhávat mezi tábory. Blaze každému, kdo působí mezi lidmi pokoj – díky jazykům, které zná, díky Kristu, kterého poznal.
A Ježíš mluví každým jazykem. I Tvým.
PK