Někdy jsem doslova zavalen prací, což asi znáte sami z vlastní zkušenosti. Mám před sebou spoustu úkolů a nevím, kam dřív skočit a do čeho se dřív pustit. Jsou chvíle, kdy jeden po mně chce to a druhý ono, obojí samozřejmě hned. Je jasné, že si musím vybrat, čemu a komu dám přednost. A koho tím pádem uspokojím, a koho naopak zklamu nebo dokonce naštvu. Člověk se zkrátka nemůže zalíbit všem. Vybírám si podle priorit – priorit svých nebo priorit oněch úkolů a činností.
Když nad tím přemýšlím, uvědomuji si, že stanovování priorit je každodenní součástí životů nás všech, ať chceme nebo ne. V pracovním prostředí se tomu někdy říká anglickým slovem prioritizing. Jde vlastně o upřednostňování určitých aktivit a úkolů před jinými, které jsou (nebo je v dané chvíli považujeme za) méně důležité či méně urgentní. Podotýkám jen, že na téma prioritizingu (a s ním souvisejícím time managementu) byste našli mnoho rad a návodů a taktik. Známý je např. Eisenhowerův princip se 4 kvadranty:
Upřednostňování nelze uniknout. Je nedílnou částí každého našeho rozhodování. Když se rozhodujeme v dané chvíli něco dělat, zároveň tím odmítáme dělat něco jiného. Činíme jedno na úkor druhého. Rozhodujeme se pro to, co je v tom momentě z našeho pohledu naléhavější, důležitější, potřebnější, příjemnější, snadnější (nebo naopak těžší), smysluplnější, více žádoucí, slibující brzkou odměnu, apod.
Jinak řečeno, rozhodujeme se a upřednostňujeme na základě nějakých kritérií a hodnot. Třeba milosrdný Samařan, který se rozhodl zastavit na cestě, kde ležel zraněný, aby mu pomohl (ovázal mu rány, odvezl ho do hostince, staral se o něj a zaplatil za další péči), se tak rozhodl na základě soucítění s utrpením a lásky k člověku. To byly hodnoty, které ho vedly, že v té chvíli upřednostnil pomoc a záchranu druhého před svými vlastními zájmy, svými naléhavými záležitostmi, za kterými zrovna putoval, ale také před svými strachy a obavami, před svými výmluvami, proč to nejde, před svou možnou nevraživostí vůči těm, kteří jím pohrdali.
Je to důležité a neodkladné?
Ježíš nám neříká, jak se máme v každé záležitosti rozhodnout. Neřekne nám, který úkol v práci má přednost před jiným. Nejsme (a nemáme být) jen loutkami, bezduchými roboty. Spíše nám Ježíš klade na srdce Boží kritéria a hodnoty, které nás pak povedou při upřednostňování a rozhodování. „Hledejte především Boží království“, tedy Boží kralování ve svém srdci, životě a vztazích, „a to ostatní (cokoli budete potřebovat) vám bude přidáno.“ Přitom toto království, jak píše Pavel, „není v tom, co jíte a pijete (Bůh vám neříká, zda si dát ráno čaj nebo kafe), nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.“ (Řím 14:17)
1. Boží kralování
2. ...
3. ...
Když si určujeme priority, když se rozhodujeme, čemu dáme přednost, ať při tom pokaždé „vládne hlavním slovem“ Boží soucítění se zraněnými (na těle či na duši), Boží láska k člověku (ano, tomu padlému do hříchu) a Boží spravedlnost, pokoj a radost (nikoli zasloužené za naši výkonnost, ale věnované nám v Kristu jako dar z milosti).
Ne, nemůžeme se zalíbit všem. Ani nemusíme. Hlavní je, že Bůh sám v nás má zalíbení.
A to se díky Ježíši nikdy nezmění.
PK