Nejspíš jste tenhle pochvalný komentář už sami někdy slyšeli. Možná ho dokonce druzí pronesli právě na váš účet. „Je to takový milý člověk. Milý a hodný.“
Ano, znám lidi, o kterých se říká, že jsou hodní a milí. Snad takové také znáte. Třeba jimi i sami jste, což je skvělé!
Napadá mě ale, jak dobře vlastně toho „milého“ člověka známe!? Co všechno o něm víme?
Znám docela dobře sám sebe, a tak si říkám, když slyším, že jsem milý, co bych asi slyšel, kdyby věděli, co vím já. Kdyby znali mé nitro, mé slabosti, mé občasné představy, mé sklony, má temná zákoutí.
Jedna věc je být milý. Být vnímán jako hodný člověk. Ale věc druhá je být skutečně dobrý, veskrze dobrý, v jádru dobrý, dobrý svou podstatou.
„Nikdo není dobrý, jedině Bůh“, prohlásil o lidech kdysi sám Ježíš v Markovi 10:18. Řecké slovo pro „dobrý“, které je zde použito, agathos, se týká právě dobroty charakteru, sklonů a postojů. Jde o kvalitativní dobro.
Apoštol Pavel (v NZ) spolu s žalmistou Davidem (ve SZ) se shodují, že v nás lidech, jakkoli jsme milí a hodní, podstata dobra není a že jsme se „všichni odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.“ Je v nás hluboce zakořeněno zlo. Ať se nám to líbí nebo ne, jsme zkaženi do morku kostí.
Pokud nesouhlasíte, zkuste imaginativní experiment, který sám sobě svého času naordinoval kanadský klinický psycholog a profesor psychologie Jordan Peterson. Mluví o něm ve svých přednáškách i knihách. Už je to dávno, co jsem na něj narazil, takže bohužel nemohu uvést přesnější odkaz. Zkusím to celé převyprávět vlastními slovy, jen po paměti, detaily proto nejspíš nebudou sedět. Ale smysl je myslím zachován.
Peterson začíná popisem své dávné zkušenosti z nápravného zařízení pro těžké zločince. Stalo se, že tamní vězeňský psycholog, který ho do té doby doprovázel, si musel nenadále odběhnout. A tak se jeho tehdy začínající kolega ocitl sám uprostřed haly plné nabušených, potetovaných kriminálníků, kteří by z něj několika ranami vymlátili duši, kdyby chtěli. Naštěstí se ho ujal jakýsi uťáplý, hubený človíček úřednického vzhledu a odvedl jej do ústraní na druhý konec haly. Je to takový hodný a milý pán, pomyslel si mladý Peterson, než ho chvíli poté s omluvami odvedl z haly ven navrátivší se vězeňský psycholog. Sdělil pak svému mladšímu kolegovi z oboru, že onen ušláplý, „milý“ človíček si odpykával trest za promyšlené, chladnokrevné vyvraždění celé své rodiny...
Profesor Peterson se později pokusil hloubkovou sebeanalýzou zjistit, zda by za nějakých okolností byl sám schopen podobného činu. Ke svému překvapení zjistil, že byl. Že má v sobě známky agrese, hněvu a krutosti, které by ho za určitých podmínek (kdyby např. nevyrůstal v morální a milující rodině žijící v oblasti blahobytu) přivedly k tomu, aby děsil, ponižoval, zesměšňoval, mučil a konal násilí (nebo mu lhostejně přihlížel) dokonce na těch, kteří mu nijak neublížili. A co je pozoruhodné, alespoň podle profesora Petersona, že tato způsobilost ke zlu či zárodky zla souvisejí v prvé řadě s naší schopností lhát – lhát sami sobě, nalhávat si různé stavy a důvody, popírat námitky, a tím obhajovat svou zlovolnou motivaci a postoje.
Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.
– Matouš 15:19
Sebezpytující experiment Jordana Petersona podporují i další experimentální studie lidského chování. Jsou známy sociologické pokusy, které zjistily, jak snadné je, aby normální, psychicky nenarušení lidé působili druhým bolest a nacházeli v tom potěšení. Některé z těchto studií uvádí slovenský ekonom a vysokoškolský pedagog Ľudovít Ódor ve své úspěšné knize Rychlokurz geniality. Uvádí je odstavcem, který lakonicky shrnuje zjištění odborníků: „Jsme svině. Nyní nemám na mysli genetickou podobnost s prasaty, ale černá zákoutí lidské povahy.“ (str. 259)
Pokud každý z nás ve svém nitru občas rozvažuje nad působením zla, pácháním násilí nebo třeba cizoložství (zrady manželské důvěry), proč to v drtivé většině nespácháme? Proč i členové zločineckého gangu zastaví autem na červenou?, ptá se v jednom rozhovoru Clay Jones, autor knihy Why Does God Allow Evil? (Proč Bůh dovoluje zlo?) Jednoduše proto, že nechtějí, aby je srazil plně naložený tirák. Nechtějí trpět důsledky potenciálního přečinu. Kdyby mohli beztrestně a bezbolestně jezdit na červenou, kdo by je zastavil?
Jinak řečeno, velkou motivací (nikoli však jedinou!) pro nevykonání zla, které v sobě máme, je touha vyhnout se následkům takových činů. Ale pokud by hrozby následků zmizely? Právě v extrémních situacích, jakou jsou třeba bojové podmínky, se odhaluje zvířeckost lidí. Ve válce prý platí jiná pravidla než v míru.
Vojáci s posttraumatickou stresovou poruchou k ní mnohdy nepřijdou v důsledku toho, co viděli, nýbrž co sami provedli. Na bojištích se prohání celé zástupy démonů. Účast ve válce může otevřít brány pekla. Tu a tam se pak něco prosmýkne ven, posedne naivního kluka odkudsi z iowské farmy a ten se promění v netvora. Spáchá něco strašného. Znásilní a zabije ženy a povraždí děti ve vietnamské vesnici My Lai. A celou dobu přitom sám sebe pozoruje. A kterási temná část jeho já se v tom vyžívá, což je na tom to nejneodpustitelnější. Až je po všem, najednou neví, jak se vyrovnat s tím, co zjistil o světě a o sobě samém. A není divu.
- Jordan Peterson, kniha 12 pravidel pro život
„Vím totiž, že ve mně, v mé lidské/tělesné přirozenosti, nepřebývá dobro.“ Poznal to i apoštol Pavel. A poznal i to, že jediná duchovní síla přemáhající tělesné zlo i v těch nejextrémnějších situacích, je Kristus v nás.
Až tedy budete opět dělat hloubkovou kontrolu svého nitra, nekompromisní sebereflexi svého já, nezapomeňte „vzít s sebou“ i Pána Ježíše. Jednak budete moci zajít hlouběji, než by vám jinak bylo příjemné, a zároveň se v těch hlubinách neztratíte, protože On vás bude držet za ruku a šeptat vám do srdce: Vidíš, z tohohle všeho jsem tě vykoupil.
PK