Je to sotva pár dní, co jsem v rádiu zaslechl píseň od zpěváka známého pod uměleckým jménem Xindl X. Obvykle rádio neposlouchám, ale zrovna jsem měl chuť v autě trochu „vypnout“, a tak jsem si nepustil tradiční jazykový podcast, ale naladil jsem si Radiožurnál.
Píseň měla vtipný a zajímavý text, který měl i nějakou myšlenku, což na ní oceňuji. Zapamatoval jsem si z ní ale jen refrén, ve kterém se opakovala věta: „Podle sebe si svůj život zpackám.“
Bylo tím vyjádřeno jakési vlastní, svébytné rozhodnutí nenechat si do života mluvit, zejména ne od těch, kteří nemají s danou oblastí života zkušenosti. Když už si život má člověk zpackat, tak podle svého, bez ohledu na dobře míněné rady druhých, které navíc obvykle přicházejí „po bitvě“.
Později jsem si našel celý text písně a zjistil, že se jmenuje Terapie. Zpívá se v ní mj. o poučeních týkajících se výchovy dětí: „Každej ví nejlíp, jak mám vychovat svý děti; na co je připravit a co jim radši tajit; kdy mám důrazně zvýšit hlas a kdy mít trpělivost zas. A nejlíp vědí to ti, co děti nemají.“
Taky se tam objevují slova o partnerství muže a ženy: „Každej ví nejlíp, jak si udržet mám ženu; a všichni rádi poraděj mi, fakt jsou hodný; kdy přijít s tulipánem a kdy ukázat jí, kdo je pánem. A nejvíc mluví ti, co jsou svobodný.“
Nevím proč, ale vzpomněl jsem si přitom na apoštola Pavla. Je mu totiž některými lidmi občas vyčítáno, že ve svých listech, dochovaných v Písmu, se vyjadřuje na adresu manželství a rodičovství, ačkoli sám zůstal celý život „singl“ a ani doma žádného puberťáka nikdy krotit nemusel. To se to Pavlovi lehce píše „muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně“, když nikdy nezažil manželské neshody a hádky. A neztrácí na věrohodnosti, když nabádá „otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly“, a přitom sám roli rodiče na vlastní nervy nepoznal?
Předně mám zato, že tak jako zkušenosti nejsou vždy zárukou dobrých rad, tak ani absence zkušeností nevylučuje možnost, že pohled druhého z určitého odstupu, z nadhledu a s nezatížeností našimi konkrétnostmi může vnést do naší jedinečné situace nové, neotřelé světlo poznání a uvědomění.
Co se týče apoštola Pavla, ten měl navíc pro své rady a pokyny určené manželům a rodičům dokonalý vzor, který ho inspiroval k tomu, co napsal. V Pánu Ježíši poznal Pavel model „manžela“, dokonale milujícího svou „ženu“, totiž církev, které byl Pavel součástí. Apoštol poznal, jako kdysi prorok Ozeáš, že Bůh svůj hříšný lid vykupuje za cenu veliké oběti, že ho touží očistit a přivinout k sobě, že svůj lid nikdy neopustí a nikdy se ho nezřekne – On jako manžel zůstane věrný v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě, ve smutku i radosti, v životě i ve smrti. A Kristova církev, jako manželka, Ježíše ctí a podřizuje se Jeho vedení v odevzdanosti, důvěře a lásce.
Když tohle Pavel poznal a pochopil sílu téhle paralely, nedělalo mu problém vidět i to, na čem stojí a padá opravdu dlouhodobě funkční manželství muže a ženy, tak jak jej zamýšlel sám Bůh, Tvůrce manželství.
Podobné to bylo i s rolí rodičů a dětí. Pokud se Bůh nazývá naším Otcem a nás v Kristu prohlašuje za své děti, potom to Pavlovi mnohé napovědělo o tom, jací otcové mají vůči dětem být – jak je mají vychovávat s přísností, důsledností, láskou, odpuštěním, humorem, pečlivostí, povzbuzením, sdílností, atd.
Čím více poznáváme Boha jako OTCE, tím lépe jimi sami můžeme být.
A z druhé strany Pavel porozuměl také tomu (ačkoli sám jistě nebyl dokonalé dítě), jak je důležité a bohulibé, aby děti s důvěrou poslouchaly a ctily své rodiče. A to přesto, že ani tito rodičové nebývají bezchybní.
Zkrátka a dobře, z poznání Boha v Kristu a sebe ve vztahu k Němu svobodný a bezdětný Pavel zažil a zakusil to, co manželství a rodičovství sice samo o sobě nemůže dát a nahradit, ale může toho být odrazem a odleskem. Z toho Pavel vycházel a to promítal do pozemských vztahů, pokud měly fungovat jako dobře namazaný strojek.
Proč si nechat druhými kecat do života? Ptá se zpěvák ve své písni. No dobře, ale hlavně, proč si zpackat život?
Cožpak Ten, který nám ho znovu-vdechl, neví, jak ho vést, aby nakonec nebyl promarněný, prázdný a zpackaný?
Jím si klidně nechejme do života mluvit.
PK