... ale zrovna zazvonil telefon. Neznámé číslo. Kdo asi může volat v neděli v půl jedenácté večer? Zvedl jsem to. Tady Fakultní nemocnice Plzeň, ozvalo se na druhé straně.
Večer odjížděl syn z návštěvy u nás nedaleko Plzně zpátky do Českých Budějovic, kde studuje. V autě, které má nově půjčené, na vyzkoušení. Jel celkem dost pozdě, unaven, a před sebou dvě hodiny jízdy za tmy. A tak jsem měl obavy. Modlil jsem se, aby dobře dojel, a jeho jsem prosil, pokolikáté již?, aby jel opatrně. A aby napsal, až dojede.
Sestřička, co mi právě volala z nemocnice, pokračovala, že tu má nějakého pána, kterému sešívali rozbitou hlavu. Je prý jen v tričku, u sebe nemá doklady, peníze ani telefon, je v mírně podnapilém stavu a dal jim na mě číslo. Byl to jeden můj důvěrně známý, křesťan, zápasící s problémy s nohama... a také s alkoholem. Upadl při venčení psa. Prý mě prosí, zda bych pro něho nepřijel. Byl jsem už v pyžamu a chtěl jsem jít brzy spát, abych byl zítra fit do práce. Fakt se mi nechtělo jet půl hodiny do nemocnice a další půl hodiny k němu domů. A pak ještě zpátky.
Kdybych ale pro něho nejel, vystrčili by ho ven před nemocnici jen tak v tričku, kosa nekosa. Bylo mi ho líto. A byl jsem rád, že nevolali kvůli mému synu. Váhal bych snad, kdyby šlo o něho? Řekl jsem do telefonu, že přijedu.
Když jsem zavěsil, přišla zpráva na messenger. Syn píše, že dojel v pořádku. Díky Bože. Díky Otče.
Ano, chtěl jsem něco napsat. Něco o lásce.
O lásce Otce, který poslal svého Syna – a vydal Ho v oběť za svět opilý svou pýchou a sobectvím.
O lásce, která „přikryje množství hříchů“.
O lásce, která je vytrvalá.
O lásce, o které se nemá jen psát.
O lásce, která jedná.
Můj známý byl zaskočen, že jsem pro něho fakt přijel. Tenhle dluh, opakoval, mi nikdy nebude moct splatit. Nemusíš splácet, odvětil jsem. Ale přidej se.
Nikomu nebuďte nic dlužni,
než abyste se navzájem milovali.
- Římanům 13:8
PK